(7.3.-12.3.2012)

- "Trente (Třicet)" odpověděl taxikář na mou otázku, za kolik do Pelouriňa. To je moc. To bych byl ochoten zaplatit za nocleh v hostelu. Ne za dopravu do hostelu. Zvlášť když se chci jen dostat tam, odkud jsem před chvílí přijel.
- "Aóra, čégo da Pelouriňo. Para vinče. (/Teď/ jsem přijel z Pelouriňa. /Za/ dvacet.)" mixuju náznaky portugalštiny se svou španělštinou. Taxík, který mne sem před chvílí přivezl, stál 20 Realů (220 Kč). I když jeho první nabídka byla 35. "Kuanto a Pelouriňo (Kolik do Pelouriňa)?" ptám se znovu.
- "Trente (Třicet)" zubí se taxikář, jistý si tím, že pokud se tam dnes v noci chci dostat, budu muset přistoupit na jeho cenu. A pěšky by v noci po Salvadoru chodil jen blázen. Jak píší v Lonely Planet: Pokud vás v Brazílii někde oloupí nebo okradou, stane se to nejspíš v Salvadoru.

Třicet nezaplatím. Už jsem dnes utratil moc. Vrátil jsem se do budovy autobusového nádraží. Když jsem chtěl jít před chvílí pěšky hledat levný hotel v okolí, ozbrojená ochranka mne zastavila. A něco říkala. Portugalsky. Pochytil jsem jen jedno slovo: "perigoso". Stejně jako španělské "peligroso" to znamená nebezpečné. Okolí nádraží je nebezpečné. A ukázali směr k taxíkům. Ani místní odsud nechodí pěšky. Ale 30 Realů nedám. Sedl jsem si na lavičku v hale. Mohl bych tu zůstat přes noc. Pokud to nezavírají. Zašel jsem k informačnímu pultu, který právě zamykali. Rukama a nohama jsem se zeptal, zda tady všude kolem, tahle budova, v noci, "fešádo" (zavřená). Řekli, že "sim" (ano). Nevěřím.

Už mockrát mi v Brazílii tvrdili, že něco, co jsem si zrovna usmyslel, prostě nejde. Že takový autobus nejede. Že spojení přes to město neexistuje. Vždycky to nakonec šlo. "Nichts ist unmöglich. Toyóóótááá ..." Dnes večer jsem se spolehl na informaci recepční z hostelu. Noční autobus do Palmeiras měl podle ní odjíždět ve 23:30. Dorazil jsem sem ve 23:05. Přesně 5 minut po odjezdu autobusu. Důvěřuj, ale prověřuj.

Sedl jsem si zpátky na lavičku. Kolem mne létali komáři. Měl jsem na sobě jen kraťasy a tričko. Pár štípanců už jsem dostal. Na zemi jsem uviděl švába. Bylo půl jedné ráno a mně se chtělo spát. Ještě jednou jsem došel k taxíkům. Zbytečně. Skončil jsem zase na lavičce. Kolem byl docela kravál. Noční uklízecí četa právě nastupovala. Za hrozného skřípění odtahovali lavičky a umývali podlahu pod nimi. Přešel jsem tam, kde už bylo umyto. Batoh jsem postavil na vedlejší sedačku. Sundal jsem si boty, vyndal svůj hedvábný mikrospacák a vlezl do něj. Až po uši. Ne kvůli zimě. Kvůli komárům a švábům. Chodidla jsem dal zpátky do bot, rukama objal batoh a vsedě na něj položil hlavu. Takhle mi ho nikdo neukradne. A takhle tu strávím noc.

Připadal jsem si, jako dokonalý ztroskotanec. Bezdomovec, přespávající na nádraží. Měl jsem hlad. Celý večer jsem nejedl. Umřel mi dědeček. Bývalí přátelé uvěřili lžím. A ještě mne hledá policie. Byla to scéna, jak z nějakého filmu. Jakpak asi dopadne? Hlavou se mi honily spousty myšlenek.

Dnes ráno jsem dal do mobilu zase po delší době českou SIM kartu. Přišly mi několik dnů staré SMSky od mámy. Znovu mi připomněly ty šokující zprávy:
- "Misa na Tebe podala navrh na trestni stihani. Mam jet vypovidat."
A pokračovaly:
- "Tak se jedna o obtezovani. Nepis ji a nevolej."
To mne rozesmálo. V tom případě mne Michala spíš žaluje za NEobtěžování.

Naposledy jsme totiž byli v kontaktu před 10 měsíci. Když jsem byl na Novém Zélandu. To mne ještě na gmailu oslovila ona. Tenkrát jsem jí řekl, že jsem pro ni vybral několik set nejkrásnějších mailů z těch tisíců, co mi během předchozího roku poslala. Přidal jsem její fotky a nechal z toho udělat knihu. "Michala Škrábová - Šťastná." Protože ve všech těch mailech píše o tom, jak moc je se mnou šťastná. Ať má hezkou vzpomínku. Tu knížku jsem jí chtěl poslat k narozeninám. Odmítla ji.

Poté jsem jí napsal mail už jen jednou. Před třičtvrtě rokem, když o ní v diskuzi pod článkem 550 dnů nějaký Standa napsal, že ji zná, že s ní taky chodil a že je to kurva. Neschopná v posteli. Tehdy jsem se jí zastal. Mailem jsem se ale radši zeptal, zda se její bývalý přítel nejmenoval Standa. A pak jsem jí v září z Mexika poslal pohlednici. Z domu malířky Fridy Kahlo. U té to totiž mezi námi všechno začalo. U filmu Frida Michala otevřela nejlepší víno svého přítele a objímala se se mnou doma na gauči.

V žádném jiném kontaktu jsme za posledního třičtvrtě roku už nebyli. Žádná volání, žádné SMS, žádné maily. Takže jestli mne žaluje za obtěžování, asi si spletla letopočet a dívá se na naše rok staré maily. V tom případě ji ale můžu žalovat taky, protože mi jich poslala minimálně stejně, jako já jí. Je to všechno tak absurdní.

Radši jsem začal myslet na tu krásnou brazilskou pokladní, co se na mne tady každý den tak hezky smála. Dnes mi řekla, že o mně povídala své kamarádce. A že se chce učit anglicky. Někomu tak natvrdlýmu, jako mně, to ale měla říct polopaticky: "What are you doing tonight?" Jenže já musel odjet. Já se tam snad vrátím. Tahle brazilská provincie vůbec není špatná. Dalo by se tu docela dobře skrývat. Policisté jsou tu špatně placeni a nespokojeni. Před několika týdny tu stávkovali. Počet vražd v Bahíi během jejich stávky vzrostl o 129%. Přes 150 mrtvých. Al-kaida by v Brazílii ani s bombou nezabila víc.

Obklopen čističi a komáry jsem ještě chvíli bloumal nad blbostma (jaký je smysl života a zda mne komáři mohou pokousat i přes hedvábí) a kolem půl třetí jsem konečně usnul. Nádraží na noc samozřejmě nezavírali. A po páté hodině ranní na něm nastal čilý ruch. Já jsem se pořádně probral až před šestou. Moc vyspaný jsem zrovna nebyl. Za to jsem pěkně ušeřil. Třicet Realů za taxík a třicetpět za hostel. Brazílie je drahá. Kdybych takhle šetřil každou noc, možná bych ušetřil i na tu Antarktidu. "Kdybys takhle šetřil každou noc, už dávno bys někde přišel o svoje věci" odpověděl mi vnitřní hlas.

Sbalil jsem mikrospacák, obul si boty a koupil lístek na první autobus do Palmeiras. Na 7 ráno. Ani ne za hodinu. Potřeboval jsem na záchod, ale zarazila mne cedule "Banheiro - 3". Tři Reály! No 33 Kč za vyčurání nedám. Chvíli jsem hledal vhodný keř kolem nádraží, ale všude bylo pořád moc lidí. No nic, musím vydržet do autobusu. V Brazílii má totiž každý autobus luxusní sociální zařízení. Za to záchodky na nádražích jsou drahé. Úplně to obrací starosti z jiných zemí. Nutnost zajít si na záchod před nástupem do autobusu se tu otáčí na nutnost zajít si na záchod před vystoupením z autobusu. A vydržet to až do nástupu. Legrační.

V Brazílii jsou autobusy vůbec luxusní. A drahé. Mají sedadla, sklápějící se téměř do polohy ležmo. Pokud za vámi tedy nikdo nesedí. To se tu ale nestávalo. Vždycky za vámi někdo seděl. Jeden člověk. Stále ten stejný. Já. Nevím, proč jsem měl pořád to štěstí, že přede mnou sedávali notoričtí ležáci. A ačkoliv Brazilci nejsou malí, nejdelší nohy jsem v každém autobuse měl zase já. Takže byly právě v místech, kam dopadaly horní poloviny sedadel, sklápěných přede mnou. Nenarovnávali je ani když vystupovali. Občas jsem s nimi bojoval, občas jsem si nohy vyklonil do chodbičky. Když někteří nemohli přes moje nohy sklopit sedadlo do leže, narovnali je a brali to s rozběhem. Stiskli páčku a vší silou se opřeli do opěradla. Po každém takovém úderu jsem byl zralý na operaci kolen.

Myslím, že to mají zakořeněné v národní mentalitě. Je to taková brazilská bezohlednost. Když si sklápíte sedadlo v Česku, obvykle se při tom díváte, zda to tomu za Vámi nevadí. Tomu říkám slušnost. Nicméně problémy jsem měl i při posledním letu z Mnichova do Sao Paula. Seděli přede mnou čtyři mladíci s jarmulkami na hlavě. Chovali se, jakoby byli mistři světa. Jakoby jim tu všechno patřilo. Měl jsem vedle sebe volné místo, tak jsem si nohy nacpal tam a nechal je se sklopenými sedadly. Když ale ráno letušky rozvážely snídani, chtěl jsem normálně jíst. S opěradlem vraženým před obličej nemáte jak. Zaťukal jsem na jarmulku před sebou, aby si narovnal sedadlo, protože dostaneme snídani.
- "I don't want to eat. I want to continue sleeping. (Já nechci jíst. Chci dál spát.)" ignoroval můj požadavek.
- "But I want to eat (Ale já chci jíst)" pronesl jsem a narovnal jeho sedačku silou. Kdyby nebyl připoutaný, možná by byla jeho pokrývka hlavy už na sedadle před ním.

V tomto autobuse jsem měl před sebou zase jednu milou dvojici. Nějakou starou metrákovou ochechuli s hezkým černým mladíkem vedle sebe. No ta si ho musela platit. Hned sklopili sedačky a začala se tam po něm plazit. Unikl jsem opět nohama do chodbičky. Radši jsem si začal číst. Malého Prince. Moc hezká knížka.

Na chvíli jsem zase připojil českou SIM kartu do sítě. Dostal jsem několik SMS od mé sestry Pavlíny. Sestře je 28 a studuje v Praze na několika vysokých školách. Šla jako obvykle na přednášku z psychologie na filozofické fakultě. Na chodbě jí ale cestu zastoupila Michala. Dělá tam postgraduál a jako doktorandku ji některé hodiny nechávají učit. Začala na mou sestru hystericky řvát, ať vypadne a že ji nechá vyhodit. Že jí její bratr (tedy já) vyhrožuje, že ji zabije. Wooow! ...

Tak teď už je to bez jakýchkoliv pochybností. Michala zešílela ...

Pavlína v hrůze z jejího záchvatu utekla ze školy. No tak aspoň konečně vím, za co mne žaluje. Za vyhrožování vraždou. Paragraf 353, nebezpečné vyhrožování. Trest odnětí svobody 1 rok nepodmíněně. Tak to abys, Michalo, ještě honem rychle otěhotněla. To by se totiž trestní sazba zvýšila na 3 roky. A to už Ti za to stojí, ne? ...

Ale tohle je moc. Tohle jen tak nepřejdu. Bylo tam prý přes 30 svědků. Pavlínini spolužáci. Za tohle Tě holka dostanu před soud. A rovnou k tomu přidám Tvoje lži a pomluvy po našem rozchodu. Hned jsem začal plánovat, koho mají povolat k výslechu. Ty, u kterých věřím, že by před soudem nelhali. Geňku, Beu, Aniu ... A Pavlíniny spolužáky. Možná ještě kantory katedry psychologie, co to mohli vidět.

Představil jsem si, jakou scénu asi udělala Pavlíně na chodbě. Najednou mi to všechno přišlo hrozně líto. Vždyť ona ani neumí křičet! Představte si motýla s hysterickým záchvatem. To musí být spíš k smíchu. Pomyslel jsem na to, že chtěla po ukončení školy na katedře psychologie zůstat učit. To teď všechno padne. Nenechají schizofreničku přednášet o duševních chorobách. Neudělají kozla zahradníkem. Zvlášť když svou chorobu předvádí přímo ve škole.

Vzpomněl jsem si, jak jí lidé, když jsme ještě byli spolu, říkali, jak dobře vypadá. Jak se porád usmívá. Jak je hrozně šťastná. Jenže tahle úžasná a milá bytůstka je už dnes mrtvá. Je moc smutný, v jakýho zlýho a prolhanýho člověka se vedle toho italskýho hajzla proměnila. V té chvíli mi ale došlo, že nemám nejmenší chuť hrát s ní tuhletu válku Roseových. Ať si mne klidně žaluje pro co chce. Ať žaluje mou mámu, sestru, ať jednou žaluje i moje děti. Když jí to udělá radost. Já už ji žalovat nechci. Nestojí mi za to.

Už nemám ani chuť něco dokazovat bývalým společným přátelům. Vědí už toho dost. Znají mě. Mnohem víc let, než ji. Vlastní obrázek si už dávno mohli udělat. A pokud jim nestačí ani tohle šílenství, už o ně definitivně nestojím. Sestře Pavlíně jsem napsal, že pokud Michala takovou scénu ještě někdy zopakuje, má okamžitě běžet na děkanát a požádat o ochranu (třeba i policejní) před duševně chorou doktorandkou, která pobíhá po chodbách školy a ohrožuje studenty.

Dostal jsem ale pořádný vztek na toho hajzla. Co jí udělal, že zešílela? Že se vedle něj zbláznila? Tenhle "píp" si zaslouží něco daleko horšího, než pár vyražených zubů ...

Chvíli jsem pozoroval krajinu a po té neprospané noci konečně usnul. Když jsem se po několika hodinách probudil, z okna autobusu jsem v dálce uviděl úžasné skalní masivy vyrůstající ze země. Tak tohle je ono. Oblast, kde se nachází ta náhorní plošina. Planina s žijícími pravěkými zvířaty, po miliony let oddělená od civilizace. Ztracený svět. Letěli na něj tenkrát vzducholodí. No a pokud tam ta zvířata už nežijí, aspoň ty skály tu zůstaly. Vypadají fantasticky. Vítejte v národním parku Chapada Diamantina.

Většina turistů vystoupila ve městě Lencois, středisku této oblasti. Já jsem ale znal tajemství, jak se vyhnout turistickým hordám. Stačilo jet o jednu zastávku dál. Do Palmeiras. A odtamtud sdíleným taxíkem do vesničky Valé du Capao, z několika stran obehnané právě tímto národním parkem.

Narazit v Brazílii na Brazilce, mluvícího španělsky, je šance tak 1:100. Narazit na Brazilce, mluvícího anglicky, je šance asi jako v Číně. Přibližně 0%. Zázrak. V autobuse jsem narazil na zázrak. Brazilského univerzitního profesora, který kdysi studoval v Londýně. Jel taky do Palmeiras. Se svými dvěma dětmi. Když jsme vystoupili, nabídl mi, zda nechci svézt. Měli sem pro něj a děti každou chvíli přijet. Jeho manželka totiž ve Valé du Capao organizuje právě končící filmový festival. To jsem nemohl odmítnout. Zavrtěl jsem hlavou na taxikáře a čekal s Wellsem (tak se Brazilec jmenoval) na odvoz.

Za chvíli bylo auto tady. Řídila hezká sestra jeho manželky a její kamarádka. Nacpali jsme se i s dětmi na zadní sedadla a Wells začal něco kutit v sáčku na klíně.
- "Co to je?" zeptal jsem se.
- "Marihuana" odpověděl udiveně, že jsem takovou samozřejmost nepoznal. "Chceš taky?"
Odmítl jsem, on si ubalil jointa a šel ho vykouřit ven. Asi už to v autobuse nemohl vydržet. Všichni jsme se představili a já dostal novou přezdívku. V Brazílii je hodně Francisců. I slavných osobností. Neřekne se jim ale jinak, než jejich brazilskou přezdívkou "Šiku". Panča, Kura ani Paka tady neznají.

Bylo krásné, horké odpoledne a osazenstvo auta se dohodlo, že se po cestě do vesnice zastavíme u "kašueiras". U vodopádů Riachinho. Pokud mi to nebude vadit. Rozhodně mi to nevadilo. Přijel jsem sem totiž kromě skal taky kvůli vodopádům.

Když se řekne Brazílie, člověk si představí karneval, fotbal a pláže. Jenže to nejčastější, co tu najdete, jsou vodopády. Taky to bylo první slovo, které jsem se po opuštění Rio de Janeira naučil. "Kašueiras." Mají je všude. Většinou znamenají možnost koupání. Pod vodopádem totiž bývá malé jezírko, kde se dá v horké dny osvěžit. U vodopádů jsem se koupal v Ouru Pretu i Diamantině. A teď u Valé du Capao. Abych ale nekřivdil Novému Zélandu - většina vodopádů se v Brazílii s těmi novozélandskými nedá srovnávat. Často je to víceméně větší potok, kde voda stéká po nějaké skále a dole pak padá třeba metr dolů.

Bylo tam asi 15 lidí. Samí mladí. Většina z nich měla dredy. Naši neoblíbení rastafariáni. Těm se totiž jako jediným povedlo nás s Andreou napálit. A obrat o peníze. V Etiopii. Od té doby si na rasty dávám pozor. Vykoupali jsme se a vraceli se k autu. Byl jsem nadšený, jak si Wells s dětmi hrál. Po cestě zpátky chtěl totiž Theo (chlapeček) jít první. Wells ho tedy jmenoval průvodcem a celá rodina jsme šli za ním. Důsledně jsme to dodržovali, přestože hned na začátku odbočil z cesty a my se museli prodírat vysokou trávou a větvemi stromů. Po cestě se pak děti vyptávaly na mou cestu. Chtěly vědět, kolik zemí už jsem projel. Spočítal jsem to a řekl jim, že Brazílie je čtyřicátáprvní. Když teda nepočítám Finsko a Německo, které byly jen tranzitní. Theo začal na prstech počítat, kolik je 41.

Poradili mi ještě levný kemping s ubytovnou a já byl nadšen, když jsem tam za 20 Realů dostal samostatnou chýši s koupelnou. Valé du Capao se kromě nádherné přírody okolo ukázalo být centrem hippieků, dredařů a různých nezávislých existencí. Jointy jsem tu cítil na každém rohu. Dokonce tu byl i malý cirkus. Tedy, ne na předvádění. Na učení se. Měli tu kurzy žonglování a akrobacie pro dospělé i děti. Docela mne lákalo tu chvíli zůstat. Ale čas a fakt, že většina cirkusových studentů byli dredaři, mne nějak odradila. Asi ze závisti, že ze svých vlasů už dredy neudělám.

Další den jsem při hledání levného oběda narazil na brazilskou specialitu. Z bramborového těsta dělanou nafouklou placku s nějakou náplní. Nejlevnější a hrozně dobrá byla sýrová. Jedna za 2 Realy (22 Kč). Dal jsem si čtyři. Mňááám oběd! Odpoledne jsem zašel k dalším vodopádům u Rio Preto a zase si užil koupání v chladivé vodě. Pak jsem se vrátil do vesnice a na náměstí potkal kamaráda. Sláva, už jsem se bál, že se někde ztratil. Francouz Benoit, se kterým jsme byli skoro týden na pobřeží v Itacaré a surfovali tam spolu. Domluvili jsme se totiž, že se právě tady za pár dnů potkáme.

Měl radost, že mne ještě Interpol nezatkl, a chtěl vědět, co je nového. Nadšeně jsem mu vyprávěl, že už vím, z čeho jsem obviněn. Z vraždy, nebo aspoň z vyhrožování vraždou. Byl rád, že to konečně vím. Není totiž nic horšího, než být obviněn a nevědět z čeho. Pak musíte pořád přemýšlet, jestli vás nežalují kvůli něčemu reálnému. Třeba kvůli tomu připravovanému atentátu na prezidenta. Najedli jsme se a na zítra se domluvili, že spolu půjdeme na celodenní trek k moc pěknému vodopádu Purificacao.

Ráno jsme si nakoupili vodu a rohlíky se sýrem a vyrazili. Byla mlha, zataženo a mrholilo. Po cestě jsme si vykládali o Francii, o Česku a o cestování. Zajímalo mne, jak mají Francouzi rádi Sarkozyho. Prý nijak zvlášť. Ale každá jiná volba je horší. Takže asi ve volbách vyhraje. Na oplátku jsem mu popsal náš politický kabaret, jak ho sleduju z dálky v médiích. Není co závidět.

Prošli jsme obcí Bomba se třemi domky a bez jakéhokoliv života. Jakoby tu vybuchla bomba. Takže jsme se nemohli zeptat na cestu dál. Na treky v Chapadě Diamantině je možné najmout si průvodce, ale to jsme ani jeden nechtěli. Oba cestujeme levně. A jsme přece chlapi! My tu cestu najdeme, ne? Vybrali jsme tu prostřední a nejširší pěšinu. Stoupali jsme do kopce a když jsme byli v půlce, na jednom plácku jsme se na chvíli zastavili.

- "Vrátíš se sem někdy?" zeptal se Benoit.
- "Ne. Nemám kdy. Musím dokončit tuto cestu."
- "Třeba příští rok?"
- "Žádný příští rok přece nebude" zasmál jsem se. "V prosinci bude konec světa."
- "A když nebude?"
- "Pak se asi vrátím do Česka."
- "A pak?" ptal se Benoit dál.
- "Pak?" zamyslel jsem se. "Pak ji asi zabiju. Když jí s tím teda vyhrožuju."
- "To je rozumné" konstatoval Benoit, "proč bys ji zabíjel před koncem světa, když při něm stejně umře?" Zasmáli jsme se. "Ledaže bys ..." přemýšlel dál nahlas, "ledaže bys ji chtěl zabít vlastníma rukama."
To byl dobrý argument. Ale ujistil jsem ho, že ji vlastníma rukama zabít nepotřebuju. Sebrali jsme se a pokračovali po pěšině. Skvělej kluk, tenhle Benoit. Rozumí nám, vrahům ...

Šli jsme pořád nahoru a Benoit vyjádřil názor, že jdeme špatně. Mně se ta cesta ale líbila a chtěl jsem jít ještě chvíli tudy. Nakonec měl pravdu. K žádnému vodopádu jsme nedošli. Za to jsme došli na vrchol kopce. Když jsme se ohlédli, bylo celé údolí, lemované úžasnými skalními masivy, pod námi. Ten pohled stál za ten výstup. Vraceli jsme se dolů a já Benoitovi vyprávěl o seriálu "Ztracený svět", který jsem jako malý četl v ABC. O náhorních plošinách, pterodaktylech a dinosaurech. No, dnes už k nim nedojdeme. Když jsme sešli dolů k Bombě, uviděli jsme na zemi šipku "Purificacao". Takže jsme šli blbě. Zabočili jsme tentokrát správným směrem a zkusili tam ještě dojít.

Ale bylo to daleko. Lezli jsme hodinu po kamenech řeky a nakonec to vzdali. Sedli jsme si na skálu a Benoit dal nohy do vody. Po chvíli povídá.
- "Ta voda je nějaká divná." Vyndal chodidla z vody a polekal se: "Mezi prsty mi nalezli nějací červi." Brrr! Ještě že jsem tam nohy nedával. Snad to nejsou ti, co se prožírají lidským masem. Sebrali jsme se a vraceli se do Bomby. Tam konečně nastartovali život, když otevřeli občerstvení u cesty. Koupili jsme si chlazené minerálky. Mňam.

- "Až se vrátíš do Česka, bude pro Tebe snadné najít práci?" zeptal se Benoit.
- "Asi ne" odpověděl jsem, "když mne teď hledá policie ..."
- "A proč ne?" divil se, "můžeš si to dát do životopisu:
Březen 2012 - Říjen 2012: hledaný policií,
Listopad 2012 - Duben 2013: kriminál.
Zaměstnavatelé se o tebe poperou. Člověk na špinavou práci" smál se.
- "To by mne ale napřed museli chytit! Znáš přece Catch me if you can ..."

Benoit už to měl za pár. Za pár dnů se po dvouměsíčním cestování po Brazílii vrací do Francie. A v pondělí zase do práce. Pracuje v sociálních službách. V ubytovně pro bezdomovce. Kde se jim snaží pomoct k novému startu do života. Musím si na něj vzít kontakt. Kdo ví, zda jednou neskončím jako bezdomovec ve Francii.

Večer odjel. Zůstal jsem ještě jednu noc ve svém privátním domku a ráno se taky chystal odjet. Chtěl jsem zaplatit svoje 3 noci, ale nikde jsem nemohl najít majitele. Dredaři ze sousedního domku mi nabídli, že ty peníze můžu dát jim, a oni je majiteli předají. Tak jsem jim je dal. Nemyslete si ale, že mne zase rastafariáni podfoukli. Jsem si jistý, že ty peníze majiteli dají. I když možná jako platbu za svůj domek.

Sdílené taxi do Palmeiras odjíždělo z náměstí v 6:00, 6:30, 7:00, 8:00, 9:00, 9:30 a pak během dne. Přišel jsem tam v 11, naobědval se placek a začal se ptát po odpolední dopravě. Určitě jezdí každou chvíli. Omyl. Nejezdí. Jede až ve 21:00. Tak dlouho jsem ale čekat nechtěl. Můj další cíl bylo hlavní město Brasília a kdybych jel až večer, už bych tam nechytil žádný smysluplný spoj. Tak si trochu zatrekuju. Je krásný den, určitě to moc daleko do Palmeiras není. Další omyl.

Bylo horko, slunce pálilo a chůze po prašné polní cestě nebyla nijak příjemná. Zvlášť když kolem mne jezdila auta, za kterými se hrozně prášilo. A ani jedno z nich nenapadlo přibrzdit, nebo se zeptat, zda nechci svézt. Aspoň že ty kopce v okolí vypadaly úžasně. Když jsem šel už 3 hodiny a ušel aspoň 15 km, uviděl jsem ceduli "Valé du Capao - 9 km". Tak to jsem moc neušel. Ale v tom horku ... Došel jsem do nějaké vesničky, koupil si litr studeného pití a na místě ho vypil. A zeptal jsem se, kolik kilometrů je to ještě do Palmeiras. Prý 10 km. Ach jo. Nebylo by lepší počkat na tu večerní dopravu? Nicméně jsem šel dál. A štěstí se na mne usmálo. Zastavil mi nějaký náklaďáček a pokynul rukou, ať si naskočim na korbu.
- "Můůůjto obrigááádóóó (Moc děkuju)!" volal jsem vděčně.

Hodil jsem nahoru batoh a vylezl za ním. Sakra. Korba byla plná. Byla plná plynových bomb. Musel jsem si pololehnout, polosednout na ně. Křikl jsem na řidiče "Lísto", což španělsky znamená připraven. Porozuměl a rozjel se. Teda! Silnice byla plná kamenů a auto po nich poskakovalo. Řekl bych, že je dost nebezpečné na této silnici takovéhle bomby vůbec přepravovat. Natož s nimi jet, když nahoře, na jejich uzávěrech, sedí nějakej trapnej turista.

Nic ale nevybuchlo a řidič mne v pořádku dovezl do města. Tam jsem naskočil do projíždějícího autobusu do Seabry. Najedl jsem se na nádraží a měl chuť na nějaký pamlsek. Prodávali tam zvláštní náhrdelníky z oříšků a kokosů zavěšených na šňůrce. Dva jsem si koupil a začal je konzumovat. Vždycky jsem korálek nakousl, rozlomil a dojedl. Když mi zbývaly poslední dva, rozkousl jsem jeden přímo v puse. Na jazyku to bylo slizké. Vyplivnul jsem to a koukal na obrovského bílého červa, který obýval vnitřek kokosu. Fůůůj!

Vyplivl jsem zbytek. Nakousl jsem ještě ten poslední kokos, abych si spravil chuť. Uf, vevnitř vypadal, jako všechny ty před ním. Trochu bílé a trochu černé. Nic se tam nehýbalo. Počkat! Podíval jsem se zblízka. Fůůůj!!! Byl tam malý červíček. Vypadalo to přesně tak, jako v těch všech, které jsem zkonzumoval. Jen jsem se před tím nedíval takhle zblízka. A taky jsem si nevšiml, že se hýbou.

Seděl jsem tam s pachutí v ústech a přemýšlel, kolik jsem těch červů asi snědl. Radši jsem šel shánět lístek dál. Přímo do Brasílie mi žádný autobus nevyhovoval, tak jsem si koupil lístek do Barreiras. Zase jedno brazilské město, co turistu ještě nevidělo. Po 2 hodinách jízdy nás zastavila policie. Sakra. Přišlo to rychleji, než jsem čekal. Mou platbu jízdenky kartou odhalili proklatě rychle. Dva policisté procházeli autobusem, kontrolovali lidem doklady a jejich příruční zavazadla. Když přišli ke mně a já nereagoval na portugalštinu, policista mne překvapil angličtinou.

- "Dú jú spík ingliš?" Když jsem přikývl, vzal si můj pas a vítězoslavně se usmál. Tak jste mne dostali. Moc daleko jsem neutekl. Asi jsem tam to "Catch me if you can" neměl psát. A hlavně jsem svému vyšetřovateli na kriminálku do Prahy neměl posílat tu pohlednici z brazilské pláže. Policista mi začal prohrabovat baťůžek. Asi hledá vražednou zbraň. Přece si nemyslí, že jsem tak hloupý, abych si ji nechal u sebe. Když nic nenašel, pokynul mi, ať si vezmu věci a jdu s ním ven. No jo. Sbohem svobodo. Vyšli jsme ven a řidič odemkl nákladový prostor. Policista chtěl vidět moje zavazadlo. Otevřel batoh a začal se v něm prohrabovat. Léky z krabičky s léky si vysypal na ruku.
- "To je černé uhlí ty troubo" chtělo se mi říct, když si v ruce prohlížel kapsli s černým práškem. "To se dává přímo do pusy, tak bys to nemusel takhle ohmatávat!" Určitě si po použití toalety neumyl ruce. Ale teď už je to vlastně jedno. Teď už je stejně potřebovat nebudu.

Ještě chvíli se přehraboval v batohu, pak ho zavřel a vrátil mi pas.
- "Thank you for your cooperation (Děkuji za spolupráci)" řekl a pokynul mi, že si můžu zase nastoupit.
- "You are not arresting me (Vy mne nezatknete)?" zeptal jsem se překvapeně.
- "No, we are just motorway control (Ne, my jsme jen silniční kontrola)" odpověděl.
- "And what are you looking for (A co vlastně hledáte)?" ptal jsem se dál.
- "Drugs, weapons, bombs ... (Drogy, zbraně, bomby ...)"
- "Sorry, I do not have any. But a few hours ago, I had at least 50 bombs with me. If I knew that you want some, I would take one for you ... (Tak to se omlouvám, žádné nemám. Ale před pár hodinami jsem měl aspoň 50 bomb. Kdybych věděl, že nějaké chcete, vzal bych jednu pro Vás ...)"