41.7 Nepřipravení Brazilci v Amazonii (Unprepared Brazilians in Amazonia)
- Kategorie:
(5.9.2012-9.9.2012)
Muž otevřel igelitovou tašku a vyndal hrst nápojů v prášku. Jeden z nich byl otevřený. Dal si ho k nosu, pootevřel a nasál jeho vůni. Hlavně aby si dovnitř neodfrkl. Ještě to chci pít. Vůně manga ho zřejmě neuspokojila, igelitku odložil a vyndal z batohu další. Tentokrát s kosmetikou. Nedůvěřivě pohlédl na nádobku se sprchovým gelem. Otevřel ji, přiložil k nosu a přivoněl. Zase nic. Vzal do ruky několik polštářků s šamponem na vlasy a kondicionérem. Úplně jsem na něm viděl, jak moc by je chtěl otevřít. A čichnout si k nim. Tím by je ale zničil. Čichač. Není to moc častá úchylka. Chvíli zkoumal nápisy na obalu a pak je vrátil do tašky. Další igelitka obsahovala léky. Podezřívavě prohlížel sáčky s vystřiženými tabletami. Zrak se mu zastavil na dvou lahvičkách. Dezinfekce a Jox. Neváhal, otevřel je a čichnul. Na tváři se mu objevilo zklamání. Ti Brazilci jsou divní.
Postupně vyndal všechny igelitky z postranních kapes batohu a z jeho vrcholu. Jestli začne vyndávat i tašky s oblečením a ke každému kusu bude čichat, loď dnes nevypluje. Ale užije si. Každý kus mého oblečení voní. Před odjezdem z Huanchaca jsem si vše vypral voňavým mýdlem. I když ... mám tam jedny použité ponožky. Když si k nim čichne, snad to prohlídku mých zavazadel definitivně ukončí.
Radši bych si na to ale sedl. Přece jen už toho mám dnes dost. Od rána jsem na nohou a s třicetikilovým batohem na zádech v hrozném horku a vlhkosti chodím sem a tam. Neměl jsem peníze, tak jsem si nemohl koupit jídlo ani vodu. To mne vyčerpalo. Cítím hroznou únavu. Určitě mám horečku. Chtěl bych jen vylézt nahoru, shodit batoh na palubu, zavěsit svou houpací síť mezi ostatní a lehnout si do ní. Napít se ledové vody, zavřít oči a odpočívat.
Muž prohrábl tašky s oblečením a došel k závěru, že u mne už nic nenačichá. Pokynul, ať si zas všechno sbalím. Sláva! Nastrkal jsem věci do batohu a chtěl po schůdcích vyjít na horní palubu. Další muž v uniformě mne zastavil. Tohle byla prohlídka zavazadel. Ještě osobní prohlídka. Nechal mne vyndat všechny věci z kapes a každou podrobně prozkoumal. Musel jsem upažit a rozkročit se. Proplácal mi tričko od podpaždí po boky, pak zadek, pokračoval po kalhotech dolů ke kotníkům a po vnitřní straně stehen zpátky nahoru. A nakonec ... mi důkladně prohmátl přirození. Nečekal jsem to, tak jsem skoro vyjekl. Přece jen, nejsem na to od chlapů zvyklý. Poslední muž, co mi to udělal, byl taky Brazilec. Na pláži Copacabana v Rio de Janeiru. Ve 3 hodiny ráno. Ten měl ale paruku, namalované rty a velká prsa. Ti Brazilci jsou vážně divní.
V Riu jsem věděl, že si mám dát pozor. Na hostelu mi tam český kamarád Zdeněk pověděl svůj večerní zážitek.
- "Tak Ti mne na pláži zastavila taková velká, prsatá blondýna a zatáhla mne za budku. Sundala si tričko, dala mi ruce na svoje prsa a začala mne všude po těle ohmatávat. Když se opodál ozvaly hlasy, tričko zase oblékla a utekla. Vrátil jsem se na hostel a zjistil, že mi z kapsy zmizelo 50 Reálů ..."
Ale tady, v Tabatinze, mne nikdo nevaroval. Byl to únavný den. A já si oddychl, když mi muž v uniformě pokynul, že můžu dál. Brazilská Tabatinga je od peruánské Santa Rosy oddělená jen řekou. Od kolumbijské Leticie dokonce nijak. Prý tudy do Brazílie proudí spousta drog. Hranici kontrolovat nemohou. Do Tabatingy si můžete přinést, co chcete. Kontrolují až lodě, plující dál. Do brazilského vnitrozemí. A kontrolují je důkladně. Brazilská policie se v mém žebříčku důkladnosti prohlídek posunula na první místo. Bez problémů na třetí místo odsunula súdánské pohraničníky a na druhé čínskou policii při vstupu do Tibetu. Ti si prohlédli veškeré písemnosti. I naše osobní fotografie. Mezi nohy si nám ale nikdo sahat nedovolil.
Ten den byl vyčerpávající. Ráno jsem vstal ještě v Peru a měl toho před sebou moc. Moje loď do Manausu měla odplouvat v poledne. Musel jsem spěchat. Přestože bylo teprve půl osmé ráno, venku už bylo vedro. Takže jsem se zpotil i v mém minipokojíku. Vysprchoval jsem se ve sprše na chodbě a vypral si tam i propocené tričko a kalhoty. Hned jsem si je oblékl na sebe. Na těle to uschne dřív. A venku to chvíli bude chladit. Sbalil jsem rozvrtaný batoh, ze kterého jsem včera vyndával léky a teploměr pro Philipa. Měl jsem hlad a žízeň, jenže jsem si nemohl nic koupit. Neměl jsem už peníze. A bankomat byl až za řekou v Brazílii.
Peruánští pohraničníci měli otvírat v půl osmé, ale do osmi prý nepracují. Pro jistotu jsem tam dorazil až ve čtvrt na devět. Před imigračním oddělením byl stánek s občerstvením a oni tam seděli.
- "Seňór (Pane)!" volali na mne, když jsem po schodech stoupal do čekárny jejich úřadu. Ukázali na kávičku a zákusek před sebou a dodali: "Kinze minútas mas (Až za 15 minut)." Pak klidně pokračovali ve své snídani. Tak to ne. Potřebuju razítko hned. Do odjezdu lodě mám už jen 3:45. Vystoupal jsem po schůdcích do čekárny a doufal, že tam aspoň jeden úředník zůstal. Nezůstal. Postával jsem u nástěnek v čekárně a všiml si, že mne otevřeným oknem sledují.
"Pánové promiňte, ale já 15 minut nemám" pomyslel jsem si a obešel přijímací pultík na stranu, na které sedávají úředníci. Dával jsem si při tom pozor, aby to oknem viděli.
- "Seňór (Pane)!" volali na mne, ale to už jsem mizel ve dveřích, vedoucích do dalších kanceláří. "Tohle by je mělo popohnat" řekl jsem si a sedl si na židli v jedné z kanceláří. Ať to vypadá, že tu normálně čekám a do těchto veřejnosti nepřístupných prostor jsem se dostal omylem. Nemýlil jsem se. Jeden pohraničník nechal kávičku, vyběhl po schodech nahoru a pátravě se rozhlížel, co nezákonného tam provádím.
Když viděl, že jen sedím a čekám, zarazil se. Chtěl se vrátit na snídani, ale nechtěl mne nechat sedět v jejich kanceláři. A přemístit mne do čekárny, zatímco on se vrátí na snídani, to by bylo trapné. Vzal si tedy můj pas a dal mi výstupní razítko. Byl to nejrychlejší způsob, jak se mne zbavit. Štěstí, že jsem v Peru. Být v Česku, srazil by mne na zem a do očí mi nastříkal pepřový sprej. A pak by na mne podal žalobu. Za maření úředního výkonu. Snídaně je přece taky výkon.
Razítko jsem měl a mohl jsem začít řešit svůj další problém. Jak se dostat přes řeku do Brazílie, když převoz stojí 5 Soles (40 Kč) a já mám jen 1.30 Solu. To nestačí. Musím najít směnárnu. Mám ještě desetieurovou bankovku. Rozměním ji a budu moct přes řeku. Pod žhavým sluncem, s třicetikilovým batohem na zádech, hladový a žíznivý jsem kráčel směrem do centra. Od hotelu to byl asi kilometr. Po cestě jsem se rozhlížel po nápisu "CAMBIO", kde by mi ta Eura mohli vyměnit. Žádná směnárna ale nikde nebyla. Došel jsem až ke zdravotnímu středisku. Teď ráno by tu měl být Philipa na kontrole. To byla moje druhá šance.
Včera večer, zatímco ležel na kapačce, jsem mu za svoje poslední peníze koupil balenou vodu a crackery. Za 5 Soles. Přesně ty mi teď chybí. Vrátí mi je a já budu moct přes řeku. Prošel jsem zdravotní středisko, pozdravil se s doktorkou ze včerejška a zjistil, že včerejší vrátný není vrátný, ale lékárník. Ale Philip nikde nebyl. Takže přes řeku nemůžu. Otočil jsem se a vyrazil zpět k hotelu. Snad jsem tu směnárnu přehlédl. A když ne, snad bude Philip ještě na pokoji.
Pod žhavým sluncem, s třicetikilovým batohem na zádech, hladový a žíznivý jsem kráčel směrem k hotelu. Za čtvrt hodiny jsem stál před ním. Směnárna nikde nebyla. Vyšel jsem do patra a na chodbě se srazil s Philipem. Sláva! Cítil se už mnohem lépe, než včera. Ale v noci prý byl asi patnáctkrát na záchodě. Usnul až k ránu. Vysvětlil jsem mu svou situaci. Potřebuju vrátit 5 Soles. Bohužel neměl drobné. Měl jen dvacetisolovou bankovku a vnucoval mi ji s tím, že jsem pro něj včera udělal moc. To jsem nemohl přijmout. Spočítali jsme jeho drobné mince. Dohromady to činilo 3.70. S mými 1.30 to dělalo přesně 5 Soles. Rozloučili jsme se a já vyběhl z budovy. Do odjezdu lodě zbývalo 2:45.
Pod žhavým sluncem, s třicetikilovým batohem na zádech, hladový a žíznivý jsem kráčel zpět ke zdravotnímu středisku. Tím směrem měly být loďky převozníků. Došel jsem ke středisku a pokračoval dál. Po deseti minutách Santa Rosa končila. A loďky nikde. Dojela mne motorka a známý majitel našeho dnešního hotelu se mne zeptal, kam tudy jdu. Řekl jsem, že k loďkám do Brazílie. To jdu ale špatným směrem. Lodě jsou hned za zdravotním střediskem. OMG! Otočil jsem se a pod žhavým sluncem, s třicetikilovým batohem na zádech, hladový a žíznivý jsem kráčel zase zpět ke zdravotnímu středisku. Tam jsem zabočil a o chvíli později nasypal všechny mince do dlaně řidiče loďky. Naším cílem byla Brazílie.
Měl jsem zvláštní pocity. Vzpomínal jsem, jak jsem Brazílii opouštěl. Měl jsem jí tehdy plné zuby. Té země s drahými hotely, drahou dopravou a drahým jídlem. Země, nevhodné pro cestovatele. Země, kde nikoho nezajímáte. Země, kde když nemluvíte portugalsky, budete mít všechny dveře zavřené. Země arogantních, bezohledných, omezených a hloupých lidí. Ale ...
Přistihl jsem se u toho, že se tam prostě těším. Na tu zemi. Západní zemi. Zemi luxusních autobusů, které (ve srovnání s Argentinou) nejsou zase tak drahé. Zemi, kde je v ceně každého hotelu zahrnuta úžasná neomezená snídaně, kde se nacpete tak, že až do večera nemusíte jíst. Zemi, kde na každém stole s nápoji stojí brazilská specialita - umělohmotná lahvička s tekutým umělým sladidlem. Na Brazilce. Na ty bezstarostné Brazilce, kteří si z ničeho nic nedělají. Na Brazilky. Na ty nejkrásnější holky na světě. Na holky, jejichž úsměv hraje v každém věku kovem. Všechny totiž nosí trvalá rovnátka. Na holky, které se na vás usmívají na každém kroku. Které vám bez problémů vrazí do ruky papírek se svým telefonním číslem. Zavolej! Jsme veselé, jsme hravé ...
Ale hlavně. A na to jsem se těšil úplně nejvíc. Na jazyk. Na brazilskou portugalštinu. Je to tak krásný jazyk! Tak malebný. Tak zpěvavý. Způsob, jakým Brazilci intonují, je pastva pro uši. Ani nevadí, že tomu nerozumíte. Nemohl jsem se dočkat, až zase někde poděkuju: "Obrigádu! Můůůjto obridádu!" Španělské "grácias" je ve srovnání s tím pěkná nuda. Těšil jsem se, až zase jako odpověď uslyším to krásné "Dženáda." "Dže" začínají zpívat vysoko, při "-náa-" poklesnou hlasem na prvním "á", aby ho hned zvýšili na krátkém "a" a celé slovo zakončují opětovným poklesem na "da". Když to navíc slyšíte z usměvavých ženských úst, má to dodatečný bonus 100 bodů. Rádo se stalo.
"Bon džía! Boa tárdži! Boa nójdži" Když to se tak pěkně vyslovuje. "Todo béjm. Todo béééjm. Béééééjm!" Oni jsou s těmi nosovkami na konci tak legrační! A pak ta zvláštnůstka. Ano. Znamená "Sííím." Přestože se o tom nikde nedočtete a někteří Brazilci mi to i popírali, na ulici na znamení souhlasu uslyšíte zcela jiné zvuky. Vždycky když je slyším, vyvolají mi úsměv na rtech. Často uslyšíte pouze krátké "e". Jindy "Ís" a nejlegračnější je "Íš". Nemohl jsem se dočkat, až to zase uslyším.
Když na to teď vzpomínám, prožil jsem vlastně v Brazílii několik krásných týdnů. I přes ty problémy s komunikací. Vždycky jsem se nakonec dostal tam, kam jsem potřeboval. I když jsem se zrovna v Brazílii dozvěděl, že na mne bylo podáno trestní oznámení a stíhá mne Policie České republiky. Bylo mi to tenkrát k smíchu. Nesmírně se mne ale dotklo, že vyslýchali mou mámu. Při tom se se mnou ani nepokusili spojit. Ani jedním předvoláním. Ani jedním doporučeným dopisem. Ani jedním pepřovým sprejem.
Bál jsem se jen dvou věcí. Že mi udělí pokutu, já se to kvůli ztracenému heslu k datové schránce nedozvím, naskočí penále, proběhne soud o nezaplacení pokuty, předají to exekutorům a ti mi obstaví účty. A já to zjistím až ve chvíli, kdy mi bankomat nevydá peníze. Z pětiset korun nezaplacené pokuty dopravnímu podniku to takhle může dojít k desetitisícům. Možná i statisícům. Druhá věc byla, že jsem pro pokračování cesty potřeboval nový pas. Policie mi mohla jeho vydání zablokovat. Tím by fakticky ukončila mou cestu. Ale nic z toho se nestalo.
Loďka dorazila k molu a Brazilci mi pomohli nahoru. Rozvzpomněl jsem se na svou portugalštinu a zeptal se:
- "Óndže e polisija federal (Kde je federální policie)?" Řekli, ať si vezmu motocyklové taxi. Že je to daleko. Odpověděl jsem, že nemám ani Real. Ukázali mi směr a já vyrazil. Do odplutí zbývalo 1:30. Brazílie totiž má o hodinu víc. Takže mi už moc času nezbývalo. Pod žhavým sluncem, s třicetikilovým batohem na zádech, hladový a žíznivý jsem kráčel do centra. Měl jsem toho dost. Strašně jsem se chtěl napít vody. Něčeho se najíst. Razítko v pasu musí počkat. Napřed bankomat.
Centrum bylo plné lidí. Na hlavní ulici se něco dělo. Průvod! Nějaké oslavy. Všude byly mažoretky. Ač hladový, nemohl jsem se vynadívat. Dorazil jsem k bankomatu v klimatizované místnosti. Po tom vedru to bylo osvěžující. Vyndal jsem svou bankovní kartu a ... vypadl z ní čip. Ta věc uprostřed karty, která obsahuje veškeré informace, prostě vypadla. Karta měla uprostřed díru. Tak to je konec. Zemřu hlady a žízní. Zkusil jsem čip zastrčit zpátky do díry v kartě. Nějak tam držel. Neměl jsem ale jistotu, že nevypadne uvnitř bankomatu. V tom případě bych skončil bez peněz. Čip sice nevypadl, ale bankomat ohlásil technický problém. Takže mi peníze nevydal. Ani napodruhé. Ani napotřetí. Moc jsem se mu nedivil.
Vyšel jsem z budovy a na druhé straně ulice uviděl banku Banco Brasil. Zkusím to ještě tam. Jenže uprostřed kráčel průvod. Kraje silnice byly lemovány diváky. Představte si skoro dvoumetrového dlouhána s obřím batohem, jak se prodírá davem dovnitř průvodu. Pak mezi mažoretkami proběhne na druhou stranu, aniž by se nechal zasáhnout jejich hůlkami. Nakonec se prodere lidmi na druhé straně. No není to rušení veřejného pořádku? Ještě že nejsem v Česku. Strčil jsem kartu do bankomatu. Zase nic. Technický problém. No jo. S tímhle čipem uprostřed bych technický problém ohlásil i já. Zkusil jsem to podruhé. Povedlo se! Uff! Mám 400 Reálů (4000 Kč). A svět zas patří mně.
Před bankou prodával zmrzlinář zmrzlinu.
- "Kvánto (Kolik)?" zeptal jsem se.
- "Dójs Reáles (Dva Reály = 20 Kč)." Při vyslovení těch čtyř slabik skoro zanotoval písničku. Jenom ve slově "Dójs" stihl hlasem poklesnout a zase stoupnout. To je tak super jazyk!
- "OK" podával jsem mu dvacetireálovku. Hlavně ať už tu zmrzlinu mám! Uspokojí mi plno potřeb. Hlad, žízeň i potřebu nějak se na tom vařícím slunci ochladit. Shodil jsem batoh na zem. Zmrzlinář prohledal kapsy a podával mi bankovku zpět. Nemá drobné zpátky. Né! Celou scénu pozoroval metr ode mne motocyklový taxikář. Vzal mi z ruky bankovku a vrátil mi 20 Reálů v drobných. "Obrigááádůůů! Můůůjto obrigádůůů!" Přece jen jsou ti Brazilci fajn.
- "Dženááda" zazpíval svou odpověď. Dostal jsem zmrzlinu a slastně se do ní pustil. Úžasný pocit!
Zeptal jsem se taxikáře, kde je Policia Federal. Ukázal mi směr. A za kolik by mne tam vzal?
- "Dójs reáles." Dobrá cena. V Brazílii všechno stojí dva reály. Ani se mne nesnaží natáhnout. To v Peru by to zkusili. Kolik budu ochoten zaplatit. Tady je standardní západní svět. Některé ceny jsou pevné. Dojedl jsem zmrzlinu, dal si na hlavu přilbu a nechal se tam odvézt. Úředník s razítkem se mne zeptal, kolik dnů v Brazílii zůstanu.
- "Pět dnů. Vlastně čtyři. Ani ne sto hodin." Dal mi razítko na 30 dnů. Jiný motocyklista mne za další dva Reály zavezl k lodi. Stihl jsem to. Koupil jsem si lístek, absolvoval osobní prohlídku a konečně byl na lodi. Po cestě jsem si koupil vodu a sušenky, takže jsem si pověsil houpací síť a pustil se do nich.
Paluba se zaplnila dalšími cestujícími, kteří si své houpací sítě pověsili kolem. O několik sítí dál se zabydlelo pár brazilských maminek s malými dětmi. Dělaly hrozný kravál. Žádný problém. Dal jsem si do uší sluchátka a začal se snažit zprovoznit Psiona. Neúspěšně. Co s ním je? Že by ta vlhkost? Děti mne přece jen rušily, protože si pouštěly autíčka pod mou sítí a když za nimi lezly, občas mi zavadily o zadek. Naštěstí brzy zazvonili k večeři. Když se plavíte po Amazonce, v ceně lístku jsou i tři jídla denně. Nejsou špatná.
Po večeři mne uchvátil pohled na zapadající slunce. Pokud existuje v polárních oblastech polární záře, tohle musela být amazonská záře. Celá obloha byla neuvěřitelně rudá. Fotil jsem, co jsem mohl. Na železných skříních seděl kluk s holkou a o něčem diskutovali. Seděli přesně ve směru amazonské záře. Vyfotil jsem je asi desetkrát. Romantika s rudou září.
Měl jsem za sebou vyčerpávající den. Bolela mne hlava. Cítil jsem se slabý. Zevnitř. Jako když v krvi probíhá boj s bakteriemi. Změřil jsem si teplotu. Rovných 38. Taky jsem pořád smrkal. Vzpomněl jsem si, jak mi kamarád doktor Radim podle žluté barvy v kapesníku naordinoval antibiotika. Teď to bylo stejné. Několikrát jsem se mu ze své brazilské SIM karty pokusil zavolat. Ale neměl jsem kredit. Musím to rozhodnout sám. Za čtyři dny potřebuju být v perfektním stavu. Rozhodně ne se zánětem dutin. Vyndal jsem svá poslední antibiotika. Třídenní Azithromycin. A spolkl první tabletu. Snad pomůžou.
Večer probíhal v klidu. I když děti běhaly kolem a křičely. Po desáté hodině zhasla bílá světla a cestující se chystali ke spánku. Vyčistili si zuby, zalehli do svých sítí a zavřeli oči. Ne tak děti. Ty byly rozdováděné. U nás by je už maminky okřikly, ať jsou zticha, že chtějí lidé spát. Ne tak tady. Jedna z maminek si sedla, vzala malého chlapečka na klín a začala s ním dělat "Takhle jedou páni, takhle jedou kmáni." Chlapečkovi se to líbilo a na celé kolo vřískal.
Čekal jsem, co bude dál. Měl jsem v uších sluchátka, ale i přes hlasitou hudbu jsem to vřískání slyšel. Pán v síti vedle se otráveně otočil a otevřel oči. Bylo zřejmé, že maminka na ty spící žádný ohled brát nebude. Podupávala nohama a dítě výskalo. Klasická brazilská bezohlednost.
Pán se narovnal a vylezl ze sítě. Tak. Teď jí něco řekne. Aspoň kvůli ostatním. "Utište toho hocha, osobo! Lidé chtějí spát!" To by se stalo v Česku. Tady ne. Pán se zvedl, došel k zábradlí, opřel se a začal pozorovat noční řeku. Po deseti minutách se chlapeček unavil, maminka ho položila do sítě a šla se sama chystat ke spánku. Pán se vrátil do sítě a spolu s ostatními šel taky konečně spát.
Vzpomněl jsem si, jak mi při mé první brazilské jízdě nočním autobusem muž přede mnou celou noc drtil kolena, protože si bezohledně sklopil sedadlo do míst, ze kterých jsem svýma dlouhýma nohama už nemohl uhnout. U nás by se to nestalo. Kdyby cestující po sklopení sedadla cítil, jak mu do něj ten za ním při pohybech naráží, sklopil by je o trochu míň. Nebo by se zeptal, zda to nevadí.
Maminka vřískala s dítětem uprostřed usínajících cestujících. U nás by je tišila. Okřikla, aby nerušilo okolí. Brazilci jsou bezpochyby bezohlední. Nezajímá je, že obtěžují okolí. Jenže ... nikdo není dokonalý. Máme je za to odsuzovat? Oni sami to akceptují. Jsou na to zvyklí. Jsme my "lepší"? Rozhodně jsme v životě ohleduplnější. Ale je to "lepší" řešení?
Co vyroste z dítěte, jehož dětství bylo plné okřikování: "Nedělej to! Nekřič! Neruš ostatní! Uklidni se! Zařaď se do řady!" často podpořených několika ranami na zadek. Co naproti tomu vyroste z dítěte, jehož máma ho nepokrytě miluje? Má ho plnou hlavu a nevidí důvod omezovat ho, když chce zrovna dovádět. Hladí ho, hraje si s ním, zpívá mu. Šťastné dítě. Určitě bezohledné. Ale šťastné. Co vyroste ze šťastného dítěte? A co z toho okřikovaného?
Napadla mne ještě jedna věc. V Česku by ta scéna nakonec skončila pláčem dítěte. Takže by taky okolí vyrušili. Tohle dítě neplakalo. Dovádělo a když se unavilo, šlo prostě spát. Neznám odpověď. Ale už se na tu jejich bezohlednost nedívám, jako na něco tak odsouzeníhodného. Češi jsou ohleduplní. Ale jsou "lepší"? Až jejich děti vyrostou, budou ohleduplné. Budou "lepší"?
Při plavbě po Amazonce toho moc nevidíte. Můžete pozorovat prales kolem. Abyste ale viděli nějaké zvíře, museli byste odbočit. Pryč z hlavního toku. Do menších přítoků. Na menší říčky. Hlavní tok je taková lodní dálnice. Skoro nedohlédnete na okraj. Něco můžete zahlédnout snad jen při jízdě proti proudu. Kdy lodě plují blízko u kraje. Tam je tok nejpomalejší. Při jízdě po proudu se ovšem plavíte uprostřed koryta. A to je příliš daleko od břehu.
Přes den jsem vylezl na vrchní palubu, rozmontoval Psiona a zkoušel ho sušit na prudkém slunci. Když jsem ho rozdělával, ostatní cestující se ke mně chodili dívat, co to dělám. Zkoušel jsem si s nimi povídat, ale bez valného úspěchu. Když se chcete o něčem bavit, s "bon džía, obrigádu a todo béjm" nevystačíte. I když - trochu se to dalo. Tvářil jsem se, že trochu portugalsky rozumím, mluvil jsem španělsky, změkčoval každé písmeno, cpal do slov ruské "ž, š, č, šč" a na koncích slov přidával nosovky.
Když jsem se ale chtěl od jednoho kluka dozvědět, z jakého brazilského města je, neuspěl jsem. "Ciudád ani čijuďád" nefungovalo. Začal jsem tedy vyjmenovávat jednotlivá brazilská města a čekal, na které se chytne. Chytl se až na Manaus. Ale to mohlo znamenat i to, že tam jede. Stejně jako já.
Absolvovali jsme i přestupování. Část cestujících nejela do Manausu, ale mířila po jednom z přítoků proti proudu. Loď, která tam jela, prostě uprostřed Amazonky připlula k té naší a lidé začali přeskakovat z paluby na palubu. Z přízemí do přízemí, z prvního patra do prvního patra, z druhého do druhého. Kde kdo zrovna byl. Zavazadla si házeli přes zábradlí ve svém patře. Legrační. V Evropě by u sebe lodě zakotvily, natáhl by se můstek na dolní palubě a všichni by spořádaně přestoupili tam.
Přisedl jsem si k té západně vypadající holce ze včerejší záře a dal se s ní do řeči. Byla to Francouzka. Povídali jsme si o cestování, kudy v Jižní Americe cestovala ona a kudy já. Říkal jsem jí svoje nepříjemné zkušenosti s Brazilci z Brazílie. Jak je to těžká země pro cestování. Že tu nikoho nezajímají turisté, nemluvící portugalsky. Že jim nikde nepomohou. Nevyjdou jim vstříc. Tuhle zkušenost neměla. V Brazílii byla už dlouho. A portugalsky mluvila.
Pak se zamyslela a dodala:
- "Víš, toho jsem si nikdy nevšimla. Ale u nás doma to není jinak. Když se na lidi ve Francii obrátí turista s angličtinou, většina mu nepomůže. Má mluvit francouzsky. Aspoň trochu. Když neukáže aspoň snahu, má smůlu. Když bude umět francouzsky jen pár slov a bude se s nimi snažit komunikovat, nikdo ho neodmítne. S cizím jazykem tam ale nepochodí. Proto mi to tady připadá normální."
Třetí den jsem začal hodně kašlat. Odkašlávacím způsobem. Zřejmě ta antibiotika zabrala. Taky jsem přestal cítit tu slabost. Prožil jsem další den v houpací síti a protože se mi konečně rozjel Psion, den jsem strávil psaním článku "1000 dnů". Vyšlo to zrovna na večer šamanského rituálu s pitím Ayahuascy. Plánovaně. Docela výročí.
Čtvrtý den se lidé začali balit. Skládali sítě, balili tašky a čekali na přistání. Blížili jsme se k Manausu. Pluli jsme kolem obřích zaoceánských nákladních lodí. Manaus leží nedaleko soutoku dvou řek, Rio Negra a Rio Solimoes. Dál už tečou jako jedna velká Amazonka. Odtud až do Atlantiku je dostatečně hluboká i pro námořní obry. Každá z těch dvou řek má jinou barvu. Zpočátku se nemísí a na délce několika kilometrů je můžete vidět vedle sebe. Řeky mají i jiné složení. Rio negro má vysokou kyselost, díky čemuž se v jeho povodí téměř nevyskytují komáři. Na lodi s nimi ale nemáte problém ani na Rio Solimoes.
Odpoledne jsme přistáli. Vrhli se na nás taxikáři a zprostředkovatelé ubytování. Díky, ale nepotřebuju ani jedno. Nad námi visely cedule, ukazující směr. Dvě doleva a dvě doprava. Na těch doprava bylo napsané "Port (přístav)" a "Shopping (nákupy)". Na těch doleva byly nápisy z druhé strany. Stálo na nich totéž. Přístav i nákupy jsou tu prostě všude. Hned před přístavem bylo krásné náměstí s prodejci rychlých občerstvení. I těch oblíbených brazilských placek. Za 1 Reál (10 Kč). Mňam!
Manaus byl bohaté město už od konce devatenáctého století. Byl centrem Amazonie a těžil z obrovského boomu světové poptávky po gumě (kaučuku), který se nacházel jen v Amazonii. Kaučukoví baroni se předháněli v tom, kdo předvede větší extravaganci. Shlédli se v Paříži a uprostřed města nechali postavit kopie několika tamních budov. Kopie pařížské velké opery se zde jmenuje "Teatro Amazonas". Kopie pařížské tržnice Les Halles je zase "Mercado Municipal". V Manausu si pořídili drahé veřejné elektrické osvětlení dřív, než v mnohých evropských velkoměstech. Kaučukoví baroni byli zcela bezstarostní. Inu Brazilci.
Semena kaučukovníku byla propašována mimo Amazonii a vysazena v jihovýchodní Asii. Cena kaučuku dramaticky propadla a Manaus se ponořil do chudoby. Najednou nebyly peníze na běh generátoru elektřiny pro veřejné osvětlení. Postupně se přeorientoval na překladiště dřevařského a naftařského průmyslu a v současnosti těží zejména z bezcelní zóny, která podporuje zahraniční investice.
Do centra jsem dorazil po setmění. Z parku před amazonskou operou se ozývala hudba. Rocková hudba. Byla tam spousta lidí. Hudební festival pod otevřeným nebem. Došel jsem tam, sedl si na batoh a poslouchal. Moc pěkná muzika. Vstup zdarma. Všude kolem samí mladí. Pohupovali se do rytmu. Zpívali slova se zpěváky. Po chvíli jsem si to uvědomil. V písních se příliš často objevovala slova "halelůjá" a "seňór". To nebyl festival. Spíš otevřená mše pod širým nebem. Sobota večer. Ideální čas pro mši. Zpěvák dozpíval a začal předříkávat modlitbu. Lidé ji říkali s ním. Mnozí drželi svíčky. Úžasná atmosféra. Brazilci jsou silně věřící. Další aspekt jejich duše.
Seděl jsem tam do půl desáté a pak se vydal dál. Městskou hromadnou dopravou na autobusové nádraží. Vzhledem k neznalosti portugalštiny jsem opět přejel. O několik kilometrů. Zpátky jsem šlapal pěšky. Pod zářícím měsícem a stále s třicetikilovým batohem na zádech. Neměl jsem ale hlad ani žízeň. Bylo horko, ale dalo se to vydržet. Vlhkost byla stále ubíjející. Rozhodně mi ale zabrala antibiotika. Cítil jsem se mnohem líp. Na autobusové nádraží jsem došel půl hodiny před odjezdem posledního autobusu. Mým cílem byla Boa Vista. Poslední velké brazilské město na cestě. Bude se mi po Brazilcích stýskat. Po nedorozuměních, nepochopeních i nezájmu. Bude se mi stýskat po portugalštině.
Do Boa Visty jsme dojeli v neděli dopoledne. Objevil jsem otevřenou internetovou kavárnu, na tři hodiny do ní zapadl a zveřejnil článek 1000 dnů. Kdo ví, kdy se příště dostanu na internet. Ještě dnes překročím hranici. Pokud dostanu vízum. A pokud nedostanu? Překročím ji ilegálně. Teď už si to nenechám ujít. Když jsem se dostal až sem. Včas. Ale o tom až příště.
- Unprepared Franta's blog
- 3342x přečteno
Komentáře
Jeden z těch anonymních čtenářů
Ahoj Franto,
jsem jeden z té armády anonymních čtenářů co nedočkavě čekají na každy nový článek. Tvoje stránky jsem objevil zhruba před dvěma měsíci a hned poté jsem zpětně "procestoval" pořádnej kus světa. Držím palce na cestách a přeju spoustu zážitků. Jediná věc co bych tě vytknul je, že od té doby co jsem s tebou "prošel" Asii tak mě čím dál víc volá abych se tam po letech znovu podíval - teď ještě ošidit Vánoce a je nastřádáno... Ještě jednou hodně zdaru a dík za příběhy a inspiraci.
Tomáš
Diky!
Diky moc za prispevek, tohle je presne to, co mi udela radost. To, ze to cte Robert s Petou vim, to ze to cte Rose doufam, ale rad se dozvim, kdo dalsi to tu cte :-)
Ahoj Franta
Ahoj, citam to tu aj ja uz dva roky skoro, a tiez moc nepsiem koenety, radsej fotky, ale tesim sa na kazdy dalsi clanok. Juraj
Diky
Diky
tos nás pěkně na..... :-)
Tak tohle snad nemyslíš vážně, že tě to těší jenom od cizích.
Větu " Tohle je přesně to, co mi udělalo radost." sis pro nás skalní mohl odpustit
No ... mate recht
No ... mate recht ;-)
Samozrejme mne to tesi i od vas, ale kdyz mi sem napise nekdo "novy", tak vim, ze vsechna ta precteni nejsou od Roberta a spam robotu (i kdyz po zavedeni toho osklivyho spam filtru, kterej spouste lidi nenecha zapsat prispevek, se na stranku vetsinou uz ani nedostanou) :-)
Piš dááááál
Komentáře mi moc nejdou. Na stránky ale koukám téměř každý den a jsem jednou z mnoha těch, co se těší na nové články. Tak piš :-) Díky.
No jo :-)
No jo :-)
Omlovam se
Omlouvam se tem, ktere jsem navnadil na 1050 dnu jeste dnes, ale zatimco jsem ten clanek dopisoval, spustil jsem na pozadi z dlouhe chvile antivirus, ten nasel nejaky rootkit virus, odstranil ho a rekl, ze musim provest restart. Restart jsem provedl a to bylo asi to posledni, co jsem kdy na svem netbooku udelal. Dostal jsem se do stavu hlasky: "Bootmgr missing. Press Ctrl-Alt-Del to restart."
To je ta jedina hlaska, ktera se na tom pocitaci objevuje. Instalacni CD Windows nemam, mechaniky na nabootovani taky ne. Prohledal jsem na netu vsechna fora a dosel k zaveru, ze jsem "Totally screwed" ... neda se s tim prakticky nic delat.
Jsem v miste, kde zadne opravny pocitacu nemaji, vsechny fotky, texty, svoje veci mam na harddiscich v tomto pocitaci, do ktereho se nedostanu. Parada. Takze k nefungujicimu Psionu, fotaku a mobilu se pridal posledni clen me elektronicke vybavy ... Tak snad nekdy za mesic :-(
Ale ten clanek sem dam v pristich dnech, az narazim na nejakou internetovou kavarnu. Mam ho nastesti i mimo pocitac na karte.
nevěš hlavu :-)
Franto málo kdo píše a je důležitý, že píšeš ty a my to můžeme číst. Je to skvělý.
Jen tak dál. Příběhy jsou parádní a ty je umíš skvěle podat.
No jo ... jen do toho bez
No jo ... jen do toho bez reakci nemam moc chut ... tak sem dam dalsi ...
dej
dej dej dej dalšíííííííííííí huráááááááááááááááá
1050 dní to bude určitě boooooombááááááááááááááááá!!!!!!!!
bude, ale az bude :-(
bude, ale az bude :-(
Zdar, ber to tak, že těch
Zdar, ber to tak, že těch 100-200 lidí má tvoje články jako dobrodružnou knížku, kterou autor zveřejňuje po po kapitolách a velmi rádi si každou kapitolu přečtou (jinak by sem nelezli). Když to řeknu za sebe: Ta knížka se mi líbí, rád ji čtu, ale nepovažuju za vhodné, abych pod každý článek psal komentáře typu: úžasné, skvělé, těším se na další článek. Ozvu se jenom, když mám dotaz nebo mám co jinýho říct, jako třeba dnes.
Měj se. Mattoni
PS: Kde teď vlastně seš? :)
No jo, diky, ale kdyz nemam
No jo, diky, ale kdyz nemam pod clankem zadnej prispevek, tak nemam tuseni, co to je tech 100 precteni, jestli se to nekomu libi, nebo jestli si rikaji co to zas ten debil zplodil?, nebo jestli si to precetlo 100 SPAM robotu ...
Pripada mi to jako kdyby nekdo psal v jednosmernym svete ... kde on nemuze ziskat zadnou zpetnou vazbu z druhe strany, tak pise a nekam to posila, ale nedostava odpoved nebo reakci, protoze to nejde ... a on to vi, ale casem psat prestane, protoze bez te reakce mu dojde chut do toho psani ...
I kdyz pisu si co chci a netouzim po tom, aby mi zase nejaci dva noumove zacali radit, ze tohle se psat nehodi, a tohle jo ... Ale aspon kdyz mi tady Robert obcas napise, ze se tesi na dalsi clanek, tak z toho par bodu chuti do psani posbiram ...
PS: jsem prece v me oblibene bezohledne Brazilii :-)
Ja to tady kontroluju a ctu
Ja to tady kontroluju a ctu pravidelne, ale nejsem moc velky psavec, a tak nechavam komentare na ostatnich. Tak jo, zkusim se trochu napravit :-)
Rozhodne pridej dalsi kus pribehu!
No jo, diky Rozi, aspon kdyz
No jo, diky Rozi, aspon kdyz budu tusit, kdo to vlastne ctete :-)
Jeste dnes
1050 dnu, Prezit!
těším se
Zaujalo mne :-)
1043. (14.10.2012) Iles du Salut: noc ve vězení
1045. (16.10.2012) Oiapoque: útěk do Brazílie
Tak už si na tebe ten Interpol došlápl ?! :-))))))
No jo, uz jsem zavrenej,
No jo, uz jsem zavrenej, takze nemuzu nic novyho napsat :-)
Detaily
zavřenej? a nějaké detaily?
Detaily uz znas z 1050 dnu
Detaily uz znas z 1050 dnu :-)
Díky
Děkujeme, že si i přes taková dobrodružství, zdravotní komplikace a jiné problémy vždycky najdeš čas a potěšíš nás nějakým novým článkem a fotkami :-)
Takže díky a jako vždy - šťastnou cestu :-)
Taky diky
Taky diky za komentar ... je hrozny videt, ze si to precetlo 100 lidi a nikdo ani nehlesnul ... To pak clovek ztraci chut dal neco psat ...
Nesmysl
Vubec ne, s lamama se prakticky vždycky o nějakém tvém novém dobrodružství/článku bavíme :-)
No jo, ale kdyz tu neni ani
No jo, ale kdyz tu neni ani JEDEN JEDINEJ prispevek ..., tak si rikam, ze to ctou same mrtve duse