"Fénix - zrodí se z popela."

Když jsem koncem prosince v Saigonu doháněl svůj absťák maratonem filmů na HBO, tahle věta mi utkvěla v paměti. Dávali druhý díl Harryho Pottera a ohnivý pták Fénix právě shořel. Zemřel. Z popela, který z něj zůstal, se zrodil nový Fénix. I když to byl vlastně ten starý. Když jsem tu větu uslyšel, něco mi říkalo, že pro mne bude hrozně důležitá. Hned jsem si ji zapsal. Když jsem o silvestrovské půlnoci stál ve vlnách Nha Trangu, pojmenoval jsem si sám pro sebe rok 2011 rokem Fénixe. To jsem ještě netušil, že to bude moje jediná šance. Zemřít. Shořet. A možná se znovu narodit. Z popela. Když popel, chtělo by to něco pěkně žhavého. Vulkán. Lávu. Sopky. Ale napřed jedna oslava.

Dne 17. dubna 2011 jsem na cestě kolem světa oslavil 500 dnů. Tramtadadá, tramtadadá (fanfáry). Ten den jsem strávil potápěním na jednom z nejkrásnějších potápěčských míst světa u ostrova Sipadan. Nejlepší potápění mého života. Potkali jsme asi 20 žraloků, 10 obřích želv a hejna stovek dravých barakud. Den před tím jsem pohlédl na svět z nejvyšší hory Bornea a celé jihovýchodní Asie, 4095 m vysoké Mt. Kinabalu. Ještě před pár měsíci bych tam kvůli závratím nevylezl. Zopakoval jsem si na ní absolutní vyčerpání zažité při přechodu Mt. Elgonu v Africe. Výstup na Mt. Kinabalu si můžete představit jako osmihodinové stoupání po schodech mrakodrapu. Ty schody ovšem celou dobu berete po dvou. Délka trasy výstupu je pouhých 9 km. Převýšení 2.3 km. Začínáte ve výšce 1800 m a lezete na vrcholek 4095 m. Asi ve 3000 m mi přestalo fungovat levé koleno. Prý kompenzace za jeho nadměrné používání v posledních třech týdnech. V Yogyakartě mne totiž srazila motorka a poranila mi to pravé. Od výšky 3000 m jsem se nahoru vytahoval jen na pravé noze. A na rukou. Normální člověk by se vrátil. Vysoukal jsem se až na vrchol za 6.5 hodiny. Netušil jsem, jaké utrpení bude následujících 6 hodin sestupu. Šest hodin po schodech dolů se zraněnýma a unavenýma nohama. V dešti. A celou dobu je musíte brát po dvou. Fyzicky dobře připravení turisté tu trasu zvládají za dva dny. Ti méně připravení za tři. Dal jsem to nahoru i dolů za jeden den se zraněným kolenem po dvou neprospaných nocích bez jakékoliv přípravy. Očistec. A teď už posledních 50 dnů popořádku.

Prvních 10 březnových dnů jsem strávil v thajském buddhistickém klášteře. Žili jsme tam v prostých podmínkách jako mniši a čas trávili meditací, jógou a posloucháním přednášek o buddhismu. Vstávali jsme ve 4 ráno, spali na betonové posteli s dřevěným polštářem, jedli jen snídani a oběd a nesměli celých 10 dnů promluvit. Nejel jsem tam meditovat. Chtěl jsem si zrekapitulovat svůj život a zamyslet se, zda to ještě bude mít cenu. Nebude.

Z Thajska jsem se vydal na jih. Přes malajskou Kualu Lumpur a Singapur jsem autobusy a trajekty přejel do Indonésie. Pár dnů jsem strávil na ostrově Batam a v horském městečku Bukittinggi v centru Sumatry. To městečko jsem si zamiloval. Krásná země, milí lidé. Hrozně milí lidé. Zařadil bych je vedle Zambie, Tanzánie a Iránu na první místa žebříčku na dosavadní cestě. Běloch pro ně všude znamenal pozdvižení. Vysoký běloch. Ještě v žádné zemi, v Pakistánu ani v Číně, mne denně tolik lidí nepožádalo o společnou fotku. Moje fotky se v Indonésii brzy stanou komoditou. Doufám, že se podle nich některá maminka nebude dožadovat uznání otcovství.

Z Bukittinggi jsem odjel autobusem na jih Sumatry do Kaliandy. Jízda místním autobusem plným švábů, fungujícím jako kamna ve dne a jako lednička v noci, se protáhla na 40 hodin. Dvakrát lednička a jednou kamna. Těch 40 hodin jsem přemýšlel. O tom, co se mi stalo. Jak se mi to stalo. A o tom, co dál. Prakticky bych neměl mít šanci se z toho dostat. Myslel jsem na sopky a na Krakatau, kde jsem to celé mohl vyřešit. Byl jsem v tom autobuse se svými myšlenkami dlouho. A vymyslel jsem jiné řešení. Elegantnější. Smysluplnější. Zábavnější.

Vzpomněl jsem si na popel. A na Fénixe. Dám si ještě šanci. Ale nic nebude jako dřív. To bylo plno věcí skvělých. A pár blbých. Uděláme to jinak. Už nic blbýho nebude. A vše svělé bude megaskvělé. Od zítřejšího dne bude každý den mého života mimořádný. Jedinečný. Jak kdybych měl večer zemřít. Možná skutečně zemřu. Ale bude to v bitvě. V poli. Vrátím se na štítě, nebo se štítem.

Zítra se znovu narodím. Počkat, tak jednoduché to zas nebude. Zítra, 24.3. 2011 budu počat. Mám před sebou celé těhotenství. To těhotenství mne z(re)formuje. Nemám ponětí, co bude na jeho konci. Ale vím, co bude během něj. Dřív jsem si v životě často vybíral ty těžší volby. Těžší cesty. Teď si je budu vybírat vždycky. Ty nejtěžší. Výjimečné. Vyžadující nadlidské úsilí. Hraniční situace. Plné rizika. Každý den bude mimořádný. Tím nemyslím jen tak si cestovat kolem světa. Na tom nic mimořádného není. To by uměl každý. Cestu kolem světa může podniknout každý trochu zdravý člověk, který našetří pár set tisíc. Tohle bude jiné.

Každý den zažiju něco výjimečného. Neobvyklého. V něčem se překonám. Udělám něco jinak, než bych to udělal dřív. Něco nového se naučím. Někoho potěším. Změním něčí život k lepšímu. Udělám někomu radost. Udělám dobrý skutek.

O týden později jsem vzal na večeři jednu čínskou holku. Ukázalo se, že je to astroložka. Prý nějaká hrozně dobrá a v Číně slavná. Používá čínská i západní znamení. Povídala mi, že v březnu nastaly dva významné dny. Dny, kdy se něco ve světě změnilo. První byl 11. březen. To jsem mimochodem vyšel z thajského kláštera. Druhý, daleko významnější, byl 24. březen. Početí.

Tak konec keců a zpátky k cestování. Co jsem zažil od 24. března? První den jsem vyrazil na vrchol aktivní sopky Rajabasa. Je to celodenní výstup a bez průvodce se člověk musí ztratit v džungli. Vyrazil jsem bez průvodce o půl druhé odpoledne a několikrát se ztratil v džungli. Dolů jsem zcela vyčerpán sestupoval až po setmění. Další den jsem absolvoval šestihodinovou plavbu na rybářské loďce v obřích vlnách k sopce Anak Krakatau. Na sopečném ostrově jsem vylezl těsně pod vrchol sopky. O pár metrů výš už plivala chuchvalce lávy a kameny. Nevlezl jsem dovnitř. Snad příště. V noci jsem přejel ze Sumatry na ostrov Jáva a vlakem pokračoval z hlavního města Jakarta do Yogyakarty.

Zajel jsem se podívat na kráter Skidang a lávová pole na plošině Dieng Plateau. Navštívil jsem světoznámé chrámy Prambanan a Borobudur, kde jsem nosil těžké kameny a pomáhal místním dělníkům s jeho opravou. Ve velmi vlhkém počasí jsem vylezl na vrchol sopky Merapi, který je pro turisty uzavřen. Sopka totiž při erupci před 4 měsíci vyhnala lidi z okolních vesnic na útěk ze svých domovů. Při focení svého stínu ve slunečním světle jsem kolem své hlavy objevil svatozář. Za to, co jsem prožil od začátku roku, si ji zasloužím. Po cestě vlakem do Surabaye jsem se skamarádil s indonézským křesťanem Alexem, který mne ubytoval u sebe doma a svým životním příběhem mi dodal naději. Alex mne taky přesvědčil k drobné změně plánů, kterou jsem rozhodně nelitoval.

Uvědomil jsem si, jak úžasné je cestovat sám. Bez kamaráda. Když jsme cestovali s Andreou, nesli jsme si sebou pořád trochu toho západního světa. V rozhovorech, v komentářích, pořád jsme v podvědomí měli jistotu podobného nahlížení na svět. Nesplynuli jsme s místní kulturou. I když se o to Andrea snažil návštěvami těch nejšpinavějších občerstvení na ulici. Když cestujete sami, místní lidé se na vás dívají úplně jinak. Zmizí bariéra. Každý se na vás usmívá, každý s vámi chce mluvit, každý vám chce pomoct. Doporučuju.

Ještě v jedné věci mají Indonézané primát. Moc anglicky nemluví. Když jsme byli třeba v Iránu, lidé se s námi snažili domluvit rukama nohama. Nikdo se ale nezeptal, zda mluvíme persky. Bylo jim jasné, že nemluvíme. V Číně lidé anglicky nemluví. Ale nikdo se nezeptal, zda mluvíme čínsky. Věděli, že ne. V Indonésii jsem otázku "You speak Indonesian?" za poslední měsíc slyšel asi třistakrát. Desetkrát denně. Nechápal jsem to. Ale hrozně mne to bavilo. Jedna holandská studentka medicíny, co je v Indonésii na praxi v nemocnici, mne na večeři naučila větu "Saya tidak bicara bahasa Indonesia", znamenající "Nemluvím indonézsky." Aspoň s tou jsem slavil úspěchy.

Ze Surabaye jsem 1. dubna trajektem přeplul na jih ostrova Borneo. Tam jsem navštívil orangutaní rezervaci v národním parku Tanjung Puting a byl jsem naprosto NADŠEN! Za dva dny jsem vyfotil 1000 úžasných fotek orangutanů. Bohužel karta po návratu do města ohlásila Memory Card Error a je to taková chyba, při které počítač kartu vůbec nevidí a foťák ji neumí naformátovat. Stalo se to při zaplnění karty. Zkoušel jsem čistit kontakty, ale spíš jsem je rozškrábal. Kdybyste někdo znali způsob, jak z takhle poškozené karty dostat fotky, napište mi prosím mail. Přišel jsem o 700 fotek orangutanů. Naštěstí jsem po jejím zaplnění vyměnil kartu ve foťáku, takže 300 posledních fotek mi zůstalo. V parku jsem si ještě vylezl na jednu pěkně vysokou dřevěnou rozhlednu.

Z Pangkalan Bunu jsem přejel do centra jižního Bornea Banjarmasinu a v nedaleké trekové oblasti v Loksadu absolvoval šestihodinový pochod bez průvodce k vodopádům. Ve vesnici po cestě jsem se zastavil u staříka, který ze dřeva loupal tyčinky na příchuť do polévek. Zajímavé. V naprosto šíleném nočním autobusu jsem dorazil do největšího města západního Bornea Balikpapanu. Toužebně jsem vzpomínal na luxusní autobus se šváby na Sumatře. Tentokrát jsem skutečně nezamhouřil oka. Pokračoval jsem do Samarindy a tam sehnal dodávku, která si v tomto deštivém období troufala překonat téměř 500 km bahnem bez silnic do Derau. Jízda trvala 26 hodin, byla adrenalinová, vyčerpávající a zařazuju ji k velkým zážitkům celé cesty. Pocit, když stojíte na otevřené korbě minináklaďáčku s pohonem zadních dvou kol (aby vaše váha pomáhala záběru kol), smýkáte se vysokou rychlostí bahnem vpřed a vítr a déšť vás bičují do tváře, je nezapomenutelný. Bylo to úžasné autorodeo.

V Berau jsem si vydechl a jeden den věnoval sušení a čištění veškerého oblečení z předešlého dne. Následující den jsem odjel na ostrůvek Pulau Derawan se světoznámým potápěním s obřími rejnoky. Bohužel pršelo a moje třicetidenní indonézské vízum pozítří končilo. Musel jsem pokračovat dál. Opustil jsem indonézskou část Bornea a překročil hranice do Malajsie. Tam jsem absolvoval už zmíněný výstup na Mt. Kinabalu a světové potápění na Sipadanu.

Uff, to teda bylo 50 dnů! Změnilo se toho během nich tolik! Vyházel jsem spoustu zbytečností, co jsem sebou tahal. Začal jsem dávat drobné žebrákům. Povídat si s místními lidmi. Pomáhat jim, kde to bylo možné. Podnikl jsem akce, do kterých bych se dřív nikdy nepustil. Ještě párkrát přišly těžké chvíle. Určitě ještě přijdou. Ta bolest je příliš velká. Ale pokud to těhotenství přežiju, mohlo by se zrodit něco zajímavého. Něco v jiném skupenství. V jiném rozměru. Počkejte si maminko, co to vlastně bude. Tady žádný ultrazvuk nenapoví.

Pozoruju změny. Na sobě.

Jedna je pro mne samotného překvapením. Téměř jsem ztratil závratě. Po celý svůj život, během celé cesty, vždycky jsem měl závratě z výšek. Hrozně jsem se bál přiblížit k okraji srázů. Podívat se dolů. Přejít visutý most. Teď si klidně stoupám na okraj propasti. Cítím lehké motání žaludku, nepříjemný pocit, ale ten blok je pryč. Takový bypass v mozku. Přemostění strachu od myšlení přímo k akci. Pořád tam zůstává ten pocit "Je to hrozně vysoko", ale přebíjí to obrovská cedule "NO A CO?" Poslední tři měsíce mne zbavily závratí.

Žil jsem život plný strachu. Strachu z hadů, z pavouků, z výšek. Strachu z pádu. Strachu z odmítnutí. Strachu z neúspěchu. Strachu ze života. Zjistil jsem to na kurzu Do Nitra ZeMě v roce 2007. Uvědomit si to může být snadné. Změnit to prakticky nemožné. Snad nějakou hypnózou. Ten strach je najednou pryč. Zmizel.

V Laosu jsem na žádné silnici neležel. Stál jsem na ní. S flaškou v ruce jsem kráčel přímo proti přijíždějícím náklaďákům. Když mne objely, otočil jsem se na ně a hlasitě jim nadával. Do zbabělců. Že si netroufly na čelní střet. Nadával jsem jim česky. Musel to být komický pohled. Kdyby to někdo natočil, mohlo z toho být veselé video na Youtube.

V posledních třech měsících jsem na sebe řekl hodně věcí. Věcí, co by normální člověk někde hluboko schoval a nehlásil se k nim. Bylo to vědomě. Spálil jsem lodě. Na které by se dalo vrátit. Jako Cortés. Už není cesta zpátky.

Někdy člověk musí zemřít, aby se probudil.