Naše cesta končí ...

Moje cesta pokračuje ...

Tak takhle začínal můj článek 333 dnů, který jsme plánovali zveřejnit 1.11.2010. V den, kdy měl Andrea nastoupit do svého nového zaměstnání. Na začátku října totiž dostal pracovní nabídku, která se neodmítá. Byli jsme zrovna pod Kilimandžárem a ještě se vyjasňovaly podmínky, ale vypadalo to úžasně. Když za mnou Andrea přijel na Zanzibar, byly už jasné i podrobnosti. Prodiskutovali jsme všechna pro a proti a dohodli se, že tu pracovní nabídku přijme.

Byla to nabídka z říše snů. Významná pozice v jedné ze světových top firem, skok v kariéře, který by mu v budoucnu otevíral dveře v nových oblastech, za finančních podmínek, které by mu (pokud by tam aspoň chvíli vydržel) pak umožňovaly v podstatě doživotní cestování v zemích třetího světa. A to hlavní - nebyla to pozice v České republice, v Itálii nebo v Anglii. Byla to pozice v Africe! Na ostrově Mauritius a na Seychellách. Takže by se to vlastně ani nemuselo brát jako ukončení cesty, ale jako její "pokračování jinými prostředky". Andrea se těšil, jak si tam udělá pokročilé kurzy v potápění a zažije dlouhodobý život na tropickém ostrově. Dost to připomínalo "nejlepší práci na světě", jak před rokem a půl jedno tichomořské souostroví inzerovalo práci správce několika ostrovů s úkolem je zmapovat a marketingově zviditelnit pro turismus. Ze srdce jsem to Andreovi přál.

Zároveň nám to ale přineslo komplikace. Některé okamžité a některé budoucí. Ta okamžitá byla, že pokud měl Andrea za měsíc nastupovat a před tím si ještě vyřídit nový pas a potřebná potvrzení, zřejmě bychom spolu nestihli procestovat Afriku. Nevěděli jsme také, co pak udělat s našimi stránkami. Ale dohodli jsme se, že to vyřešíme za pochodu, a že vše veřejně oznámíme, až to bude stoprocentní. Míša, která s námi byla na Zanzibaru a o všem věděla, dostala přísný zákaz komukoliv v Česku cokoliv říct.

Abychom toho stihli co nejvíc, vzdali jsme naši marnou snahu o získání etiopského víza pro pozemní přejezd z Keni a přeletěli do Addis Abbeby, kde jsme si začali vyřizovat víza pro cestu dál. Na konci Etiopie nám udělal radost odklad Andreova nástupu o jeden měsíc na 1. prosince, což znamenalo, že Afriku stihneme procestovat celou. Společnou cestu tak zakončíme potápěním v Egyptě. Po Africe jsem chtěl ještě navštívit Jordánsko, Sýrii a Libanon, ale Andrea už neměl stránky v pase ani čas před nástupem do práce. Takže jsem si na půlku listopadu koupil letenku za Míšou do Japonska a Andrea začal hledat letenku do Česka, kde si chtěl vyřídit nový pas a potřebná potvrzení.

Připravili jsme několik článků na stránky a nachystali anketu, jak naše cesta skončí. A byli jsme zvědaví, kolik lidí se trefí do správné odpovědi, to jest že skončí nepřipravenou pracovní nabídkou. No, moc lidí se netrefilo. Všichni by se nejradši ženili a dělali děti. Jenže na to jsem ještě moc mladej.

Jak jsme se dohodli, tak jsme i udělali. V Alexandrii jsme dokončili naši africkou cestu, dorazili jsme do Dahabu a strávili týden potápěním. Tam nás ale v půlce listopadu zastihla zpráva, že začátek Andreova zaměstnání k 1. prosinci se komplikuje, a že bude nejlepší začít až k 1. lednu. Sice jsme zatím veškeré odklady vítali, ale každá změna nám zase komplikovala plány a já už měl letenku do Japonska. Naše elegantní plánované ukončení cesty po 350 dnech, 150. den v Africe, tak zase padlo. Já ale tak jako tak odletěl do Japonska. Andrea se chtěl ještě pár dnů potápět v Egyptě a pak se přes Jordánsko a Izrael vrátit do Česka, překvapit tam kamarády a exkolegy a vyřídit si všechna potvrzení. Zastavil by se na vánoce doma v Itálii a na konci prosince odletěl na Mauricius do nové práce.

V této situaci jsme se 18. listopadu rozloučili. Začala moje vlastní cesta a Andrea cestu 9. prosince v Praze ukončil. Potkal se s kamarády, exkolegy, povídal jim o cestě, o dobrodružstvích ... V této chvíli bylo vše jasné, ukončené, a chtěli jsme na stránky dát oznámení o konci Andreovy cesty.

Jenže ...

Ukázalo se, že o Andreu v té práci zase tak nestáli. Ty neustálé odklady začátku práce, další komplikace s tím spojené, snění o potápění, vzpomínky na dobrodružství, moje uvěznění na letišti v Saigonu, rozhovory s kamarády o cestě, úvahy o životě ... Tak si to Andrea rozmyslel.

Tři dny před Štědrým dnem, kdy se s prací ještě nic nepohnulo, napsal svému potenciálnímu šéfovi, že o zaměstnání ztratil zájem a před 5 dny si koupil letenku za mnou do jihovýchodní Asie.

Naše cesta tedy nakonec nekončí.

Tímto končím anketu o konci naší cesty na českých stránkách, správná odpověď tedy byla "nepřipravená pracovní nabídka" a všem správným řešitelům zahrajeme písničku. I když zase tak správná už ta odpověď není. Takže si ji zahrajte sami.

Popřejte nám ještě trochu zdraví a dobrodružství na cestách a já (za 2 týdny my) Vám přeju zdraví, štěstí, pokoj svatý v zajisté vzrušujícím roce 2011. Anebo na pokoj svatý zapomeňte. Přeju Vám všem, abyste našli (třeba každý den) nějaké to dobrodružství se šťastným koncem, které Vás vykolejí ze zažitého stereotypu a dá Vašemu životu tu správnou šťávu. Užijte si to!