- "A oni Tě nezabili? Tos měl štěstí. Žádnej majetek nestojí za to, přijít o život." Belgičan Filip, který si tady v Mocoi otevřel hostel, vrtí hlavou.
- "Ale já jsem žádnej majetek nebránil. Dal jsem jim peníze, hodinky i foťák. Dostali by i notebook, mobil a to ostatní. Kromě harddisků s fotkama. Kdyby se chovali slušně."
- "Tak proč ses s nima pral?"
- "Já se nepral. Jen mě naštvalo, že nehráli fér. Vyndali pistole. OK, to je jejich džob. Já jim dal peníze a hodinky. To je zase můj džob. Banditi a oběť. Tím to mělo skončit. Rány pistolí do obličeje už nebyly fér. Nemám rád, když se nehraje fér." Filip ví, jaký to je. Předevčírem večer mu sem do hostelu z lesa napochodovalo pět mužů se samopaly. Sebrali mu peníze a počítače a oloupili jeho hosty v pokojích. Už nikdy se ve svém hostelu nebude cítit bezpečně.
- "Každopádně jsi měl velký štěstí. Normálně by Tě za to zastřelili. Tady v Kolumbii s tím nemají žádnej problém."

Kolumbie. Krásná země, přátelští lidé, nádherná příroda od bílopísečných pláží Karibiku po velehory s úchvatnými lagunami, dobré jídlo, skvělá jihoamerická hudba a úžasní tanečníci a tanečnice. Ale také guerilly, polovojenské jednotky, nebezpečná centra měst a bandité na silnicích.

Dne 29.1.2013 jsem na této cestě strávil už 1150 dnů. Ten den jsem přijel do jednoho z nejhezčích kolumbijských měst Manizalesu pod činnou sopkou Nevado del Ruiz. Posledních 50 dnů jsem strávil v Kolumbii. Chodil jsem po horách mezi lagunami a palmovými háji, džunglí putoval k ruinám ztraceného města dávné civilizace, koupal se pod vodopády, se surfem bojoval ve vlnách Karibiku, na windsurfingu se proháněl po největším kolumbijském jezeře, učil se tančit salsu a na okraji amazonské džungle absolvoval šamanský rituál. Taky jsem byl oloupen a téměř zabit. To hlavní v těchto padesáti dnech byly ale karnevaly. Dva nádherné, autentické karnevaly.

Ale po pořádku. První dny jsem trávil na pláži Costeño na pobřeží Karibského moře. S dalšími backpackery jsme si půjčili surfy a vyrazili do vln. Nešlo to. Když surfujete na místech pro začátečníky, moře je tam klidné. Sednete si na surf a čekáte na vlnu. Až se objeví, snažíte se ji chytit. Když je to dvojvlna (dvě vlny těsně za sebou), vynecháte ji. Mohli byste se dostat mezi vlny a tam nemáte šanci.

Na jižním pobřeží Karibiku existují jenom dvojvlny. Vlastně spíš trojvlny, čtyřvlny, nebo rovnou desetivlny. Vlnobití. Jedna vlna následuje za druhou. Když nejste profík, na vlnu nenaskočíte. Z moře jsem vylézal vyčerpaný a otlučený, vypil jsem litry slané vody, spálil se na slunci a ani jednou se na surf nepostavil. Stejně dopadli i ostatní. Tak jsme si aspoň na pláži zahráli volejbal a jen tak blbnuli ve vlnách. Když přišel tropický liják, nevadilo nám to. Moře bylo teplé a déšť taky.

Jediný problém představovala pračka - washing machine. Tak jsme říkali příboji těsně u pláže. Vlny tu měly hroznou sílu a tříštily se tak, že vám při vylézání z vody vždycky podtrhly nohy, hodily vás zpět do vody a vyválely vás ve špinavém písku. Měli jste ho pak všude po těle, na plavkách i ve vlasech. Když jste vylézali se surfem, ještě jste se o něj omlátili, protože vás pračka zpracovala i se surfem v náručí.

Z pláže Costeño jsem se vydal na nejhezčí kolumbijský trek - do ztraceného města v džungli, Ciudad Perdida. Bylo postaveno dávnou indiánskou civilizací a po příjezdu španělských dobyvatel bylo posledními přeživšími indiány opuštěno. O městě několik staletí nikdo nevěděl, až je po roce 1970 objevili vykradači hrobů. Na černém trhu se začaly objevovat zlaté figurky a ozdoby a archeologům došlo, že tu někdo našel poklad. Dnes už je všechno zlato pryč a oblast slouží čtyř- až šestidenním turistickým výpravám.

Po cestě jsou rozmístěny vojenské hlídky, které ji chrání před polovojenskými milicemi, co tu v minulosti operovaly. Trek vede územím původních indiánů, kteří zde žijí podle dávných tradic a s turisty ani civilizací prakticky nijak neinteragují. Nosí bílé tuniky a ženy musí chodit bosé. Proto, aby měly kontakt s matkou Zemí a udržely si plodnost. Každá indiánská rodina má dvě chýše. V jedné žije muž a ve druhé žena s malými dětmi. Do chýše toho druhého nevstupují. Sex neprovozují doma, ale na břehu řeky. Opět kvůli plodnosti. Aby při tom měla žena kontakt se zemí a přírodou.

Cesta vede prudkými stoupáními do kopců a z kopců a po dešti se tu člověk doslova brodí bahnem. Řeky a potoky na několika místech tvoří překrásné vodopády, pod kterými se můžete vykoupat. Nebo si skočit z vodopádu. Když jsme takhle na jednu skálu nad vodopádem vylezli, zatočila se mi hlava. Hladina byla strašně daleko. Tak deset metrů. Sedl jsem si, vrtěl hlavou a opakoval:
- "No, no, no, no ... (Ne, ne, ne, ne ...)!" Zatímco ostatní se převlékali do plavek, já jsem se nemohl ani přiblížit k okraji. Natož skočit.

Další dny jsem na to místo musel pořád myslet. Po cestě zpátky jsem se tam vrátil. Sám. Vylezl jsem na skálu, stoupl si na okraj a asi půl hodiny bojoval se závratí. Čekal jsem, až někdo přijde. Pro případ, že by se mi při skoku něco stalo. Věděl jsem, že skočit prostě musím. Měl to být takový můj "Leap of faith (Skok víry)". Víry v to, že už bude dobře. Nikdo ale nešel. Nakonec jsem skočil. Let trval strašně dlouho. Aspoň o vteřinu déle, než jsem čekal. Ale cítil jsem se pak úžasně.

Po treku jsem odjel do Medellínu. Města, ve kterém jsem svoje putování po Jižní Americe před patnácti měsíci začal. V jednom hostelu jsem si tenkrát nechal svoje podvodní pouzdro na foťák s tím, že je po šesti měsících vyzvednu. A světe div se, stále je tam měli. Bylo těsně před vánoci a v průvodci jsem se dočetl, že má Medellín nejkrásnější vánoční osvětlení na světě. Večer jsem se šel projít do centra, které zářilo všemi barvami. Okolí starobylého mostu pak vypadalo jako obrovská světelná show. Byl jsem nadšený.

Pokračoval jsem do Cali. Se spolubydlícími na hostelu jsme se tam dělili o dojmy z Kolumbie a prohlíželi si svoje fotky. Největší úspěch měla právě moje fotka z Medellínu. Kolemjdoucí jsem tam požádal, aby mne vyfotila s vánočním osvětlením. Kouzlo nechtěného dalo vzniknout fotce, kterou jsme nazvali "Red Bull vám dává nejen křídla". Holky se smály, že na ní vypadám trochu "overexcited". Měly na mysli moje zářící oči.

Centrum Cali, třetího největšího kolumbijského města je považováno za nejnebezpečnější v Kolumbii. Vraždy, únosy a bombové útoky tu bývaly na denním pořádku. Dostali jsme hezké turistické mapy, na kterých byly jednotlivé části města označeny obličeji se třemi barvami - zelenou, žlutou a červenou. Zelený obličej se usmíval a znamenal "Walk and Enjoy (Procházej se a užívej si)". Žlutý obličej měl vytřeštěné oči, zkřivená ústa a vykřičník nad hlavou. Znamenal "Watch your surrounding ... (Dávej si pozor na okolí ...)". Červený obličej pak označoval ty nejnebezpečnější čtvrti. Znamenal jen "Not a good idea (To není dobrý nápad)".

Na dva dny jsem si z Cali odskočil k největšímu umělému jezeru v Kolumbii, jezeru Calima. Třistašedesátpět dnů v roce na něm fouká silný vítr, takže je rájem pro windsurfing a kitesurfing. Když můj instruktor windsurfingu zjistil, že ze surfu nespadnu a dokážu se i otočit, dal mi větší plachtu a nechal mne jezdit samotného. Během chvilky ale padla hustá mlha. Bylo vidět tak na dva metry. Neviděl jsem, kde jezdím, a řídil se jen podle větru. Snažil jsem se vyhýbat motorovému člunu, který jsem pořád slyšel někde v okolí. Když jsem se nakonec vrátil do hangáru s plachtami, dozvěděl jsem se, že mne ten motorový člun hledá. Nevěděli, zda se mi něco nestalo a zda trefím zpátky.

A pak začaly Vánoce. Bydleli jsme v malé vilce, jejíž majitelé na štědrý den zorganizovali párty s přáteli. Bylo nás asi dvacet z deseti zemí a probírali jsme, kdo a kdy v jednotlivých zemích nosí dárky. Japonci převzali zvyky z USA. Dárky tam nosí Santa Claus ráno po štědrém večeru. V Kolumbii je nosí, stejně jako u nás, Ježíšek. Ale až o půlnoci. Odskočil jsem si na pokoj a vrátil se s tím, že jsem tam potkal Ježíška a že mi dal dárek pro mého japonského kamaráda Toshiho. Byly to velké cereální tyčinky TOSH, na jejichž konec jsem připsal velké I, takže nesly jeho jméno. Všichni se smáli a Toshi měl hroznou radost.

Následující den pak v Cali začal karneval "Feria de Cali". Cali je považováno za světové hlavní město nejhezčího latinskoamerického tance - salsy. Kolem ní se celý festival točil. V městských parcích probíhal program, prodávalo se občerstvení a každý večer tam hrály kapely. To hlavní ale byly průvody. Na okraji města uzavřeli kus dálnice a po vzoru Sambodromu z Ria de Janeira tu vytvořili Salsodrom. Vstup byl zdarma. Mohli jste si stoupnout kdekoliv podél zábradlí.

Ve čtyřech dnech tu proběhly čtyři různé průvody. Hlavní byl hned ten první. Přehlídka salsy. Zatímco karneval v Riu je spíš přehlídkou velkolepých kostýmů a konstrukcí, karneval v Cali je skutečnou oslavou tance. V průvodu za sebou tančily jednotlivé školy salsy, jezdily na alegorických vozech a byla to úžasná podívaná. Naprosto neskutečné byly děti. Jejich rytmus a taneční kroky byly dokonalé. Mezi jednotlivými školami se pak na vozech předváděly Miss několika jiho- a středoamerických zemí. Fotky najdete v článku Nepřipravené Vánoce 2012 v Cali.

Druhý den proběhla Cabalgata - jízda koňů. Salsodromem projížděly stovky koňů s jezdci v kovbojském oblečení. Koně tak trochu tancovaly / šlapaly do rytmu hudby. Všude panovala výborná nálada, protože jsme popíjeli typický kolumbijský alkohol Aguardiente (něco jako řecké Ouzo). Další den se konal maškarní průvod a poslední den pak přehlídka automobilových veteránů. Byly mezi nimi nádherné staré americké bouráky, ale třeba i mercedesy ze sedmdesátých let, které občas potkáte i na našich silnicích.

Z Cali jsme s Toshim odjeli nočním autobusem do Mocoi. A tady to přišlo. Ve čtvrt na dvě v noci náš autobus zastavilo pět maskovaných ozbrojených banditů, odvezli ho na opuštěné místo v lese a tam cestující jednoho po druhém oloupili. Celé přepadení jsem podrobně popsal v článku 1120 dnů - Es un gringo peligroso. Odnesl jsem si z něj hlubokou ránu na tváři a modré oko. Když jsme po dalších šesti hodinách jízdy dojeli do Mocoi, překvapilo mne, že žádní oloupení cestující nechtěli jít přepadení ohlásit. S Toshim jsme vyrazili na policejní stanici.

Vylíčil jsem jim celé přepadení a dodal veškeré podrobnosti, které mohly pomoct v pátrání. Zejména jednu. Když autobus o půl druhé zastavil v lese, všichni cestující spali. Já ne. Zapisoval jsem si totiž zrovna do Psionu deník. Takže jsem viděl přesně, co se stalo. Autobus zničehonic zastavil. Zhasl světla. Reflektory i světla uvnitř. Pak je zase rozsvítil. O pět vteřin později dovnitř naběhli bandité. To musel být signál. Policistka mne poslouchala a zapisovala do počítače. Pak nám naši výpověď zopakovala. O signálu ani zmínka.
- "Chcete něco dodat?" zeptala se.
- "Ano!" rozčilil jsem se a znovu vylíčil ten podivný signál. Něco zapsala do počítače, protokol vytiskla a podala nám ho:
- "Tady to podepište." Přečetl jsem si to. O signálu tam nebylo ani slovo. Místo toho tam stálo: "Otázka: Chcete něco dodat? Odpověď: Ne."

Šokovaní jsme se šli ubytovat do hostelu. Tam jsme se dozvěděli, že ho právě před dvěma dny přepadla pětice ozbrojených mužů. Sebrali vše cenné z recepce a kanceláře, pak prošli jednotlivé pokoje a pod hlavní samopalu oloupili turisty. Další den jsem strávil v místní nemocnici kvůli ráně na tváři. Kost byla naštěstí v pořádku. Komunikovat nám tam pomáhal student z Medellínu. Popsal mi několik přepadení, které v Medellínu zažil. A taky reakce policie. Šokující. Pochopil jsem, proč lidé z autobusu nechtěli nic hlásit.

Mocoa leží na kraji amazonského pralesa a žije v ní nejznámější kolumbijský šaman, Taita Lucho. On byl také důvodem, proč jsme sem jeli. Po své peruánské zkušenosti s halucinogenním nápojem Ayahuascou jsem to před svým odjezdem z Jižní Ameriky potřeboval ještě jednou zkusit. Silvestrovskou noc jsme tu strávili šamanským rituálem očisty těla i duše. Byl to docela nářez. Více v článku 1130 dnů.

Z Mocoi jsme odjeli do města Pasto, ležícího kousek od ekvádorské hranice. První týden po Novém roce tu probíhá tradiční Karneval černých a bílých, který UNESCO zařadilo mezi vybraná kulturní dědictví lidstva. Bylo to úžasné. Karneval andské kultury, zahrnující prvky z Kolumbie, Ekvádoru i Peru. Žádná maškaráda pro turisty. Bylo to zcela autentické.

Hlavním prvkem karnevalu byly průvody. Začalo to třetího ledna "Carnavalitem" - karnevalem dětí. Nic jsem od toho nečekal, ale bylo to hrozně hezké. Průvod dalšího dne se jmenoval "Příjezd rodiny Castaněda" a bylo to takové veselé pojednání o návratu bývalých obyvatel Pasta z východu. Následoval "Den černých", kdy se všichni pomalovali černými barvami a v ulicích po sobě házeli sáčky s černým prachem. V "Den bílých" pak proběhl hlavní průvod. Trval několik hodin, byl plný překrásných masek a konstrukcí a my jsme jen žasli nad kreativitou a nadšením předvádějících. Fotky jsou v článku Nepřipravená černobílá válka v Pastu.

Během karnevalu jsme s Toshim rozdávali radost dětem. Tolik šťastných, rozesmátých dětských tváří jsem už dlouho neviděl. Fakt, že jsme to způsobili my, nás naplňoval radostí. I když - ty pocity byly smíšené. Jejich radost totiž způsobilo to, když nás nepřipravené zasáhli dávkou z pěnové pistole do obličeje. Kam jste se podívali, tam stáli prodejci pěnových pistolí, sprejů s bílou a černou barvou a sáčků s bílým a černým prachem na házení. Nakonec po nás střílel každý. Moc cizinců tu nebylo, takže jsme byli oblíbeným terčem.

Když se chcete karnevalu v Pastu zúčastnit, musíte se obléct do oblečení, které se může ušpinit. Naprostou nutností jsou sluneční brýle, které vás uchrání před dávkami pěny a prachu přímo do očí. Pořídil jsem si ještě malý deštník bez rukojeti, který jsem používal jako štít. Koupili jsme si pěnové pistole s velkou kapacitou a vyrazili do bojů v ulicích. Byla to hrozná legrace. Štít mi hodně pomáhal, ale nezachránil mne. Útočníků bylo moc a já jsem nakonec neviděl vůbec nic :-)

Karneval v Pastu mne zcela unesl, takže jsem si nedával pozor na věci. Hned první den jsem v ulicích ztratil Psiona s nezazálohovanými deníky za Venezuelu a Kolumbii. Byl jsem zoufalý. Po večerech jsem vylepoval plakáty s obrázkem Psiona a pro nálezce vypsal odměnu 200 dolarů. Nakonec se našel. Přinesla mi ho paní s malou holčičkou a když jsem jí dal peníze, vděčně mne objala. Byl to tak trochu zázrak, protože mi zavolala právě ve chvíli, kdy jsem seděl na kopci nad katedrálou v Las Lajas, jejíž patronka plní lidem přání a koná zázraky. Na tomto místě jsme se také rozloučili s Toshim, který pokračoval do Ekvádoru, zatímco já se vracel na sever Kolumbie.

V Pastu jsem zůstal ještě skoro týden, několikrát vyčistil oblečení od bílého prachu, jedl kuřata, pizzy, manga a svůj filmový a seriálový absťák vyplnil maratonem seriálu Stargate. Vypravil jsem se taky do hor ke krásné zelené Laguně Verde, ale nebyl jsem na výšku 4000 m nad mořem aklimatizovaný, chvíli po mém příchodu spadla hustá mlha a začalo pršet, takže jsem nakonec mokrý a promrzlý utíkal s bolestmi hlavy zase dolů.

Z Pasta jsem se přes Popayán vrátil do Cali, kde jsme večer zašli na salsatéku (diskotéku, kde se hraje salsa). Bylo to nepopsatelné. Kdybyste se šli podívat na mistrovství světa v salse, neviděli byste tam tak úžasné taneční kreace, jaké předváděly některé páry na parketu. Naprostými hvězdami večera bylo několik dvojic černý kluk - bílá holka. Oči nám lezly z důlků.

Měl jsem to štěstí, že jsem si mohl zatančit s nejhezčí holkou na salsatéce, Argentinkou Elisou, se kterou jsem sem přišel. Salsu uměla a měla rytmus v těle. Velmi silný rytmus. Bohužel jiný, než já. Jiný, než rytmus hudby. Tančili jsme fázově posunutí, takže jsem ji trefil dlaní do čela a málem jsem jí vykloubil ruku. Holka, vybrala sis slona v porcelánu. Bylo to komické v souvislosti s tím, že jsem před tím vzbudil dojem "zlého muže", když jsem jí odpoledne popisoval svůj odpor proti banditům v autobuse.

V Cali jsem strávil několik dní a každý den chodil na lekce salsy. Nedostali jsme se o moc dál, než k základnímu kroku, ale stejně to bylo super. Ještě tisíc lekcí a budu to umět jako ti černí kluci. V Cali jsem taky vylezl na vyhlídku Tři kříže nad městem, kde měli tak jako v jiných jihoamerických městech posilovnu pod otevřeným nebem. Činky byly z betonu, aby je nikdo neodnesl. Zacvičil jsem si s místními a v následujících dnech nemohl bolestí ani předpažit ruce.

Z Cali jsem pokračoval na sever do horské vesničky Salento v kolumbijském regionu kávy. Tady jsem se ubytoval v pokojíku nad pekárnou a každý den jedl čerstvé sýrové pečivo. Našel jsem si restauraci s levnými a šíleně dobrými pstruhy, připomínajícími ty od jezera Titicaca. Mňam! Chodil jsem po kopcích, navštívil farmu, produkující organickou kávu, a nakonec absolvoval nejhezčí kolumbijský jednodenní trek do údolí Cocora. A ze Salenta jsem poslední den tohoto období odjel do Manizalesu.

Kolumbie. Krásná Kolumbie. Většina cestovatelů, plánujících cestu po Jižní Americe, zde začíná. Mnozí zde cestu Jižní Amerikou i končí. Slyšel jsem o mnoha případech cestovatelů, kteří zde svou cestu začali a už odtud neodjeli. Zamilovali se. Do země, do lidí. Strávili tu měsíce, roky ... Stráví tu celý život. Svou cestu po Jižní Americe v Kolumbii ukončím i já. I když to ještě chvíli bude trvat ...

Šel jsem ulicí ke známý pizzerii. V Pastu to bývala moje poslední záchrana, když jsem večer dostal hlad. Před pár dny skončil karneval. Od tý doby uklízecí čety ve dne i v noci čistí město od nánosů prachu. Je už docela čistý. Ohmatal jsem si tvář. Před čtrnácti dny jsem do ní dostal ránu pistolí. Uvnitř se vytvořila krevní sraženina, která tlačí na nerv. Má to stejnej efekt, jako umrtvovací injekce. Necítím levou tvář, levou horní čelist ani ret. Je to nepříjemný při jídle, ale nejhorší to je při čištění zubů. Jakobych měl ochrnutou půlku obličeje.

Došel jsem k okýnku a postavil se do fronty. Právě vytažená pizza z trouby krásně voní. Hawaiana s ananasem. Řezají ji na obří kusy. Už se mi sbíhají sliny. Z druhý strany okýnka stojí hubená holka. Docela hezká. Je uhranutá krájenou pizzou. A tou vůní. Něco říká obsluze. Pochytil jsem jediný slovo. "Hambre". Hlad. Vypadá zoufale. Peníze určitě nemá. Obsluhující zavrtěl hlavou. V obličeji jsem jí uviděl beznaděj. Nežebrá. Když člověk vzdá boj se životem, už ani nežebrá. Otočila se a šoupavými kroky odcházela. Vedle ní toulavej pes.
- "Dos (dvě)" řekl jsem do okýnka.

Dohnal jsem ji na konci ulice. Kousek od autobusovýho nádraží. Zvláštní. Padesát metrů od místa, kde jsem před patnácti měsíci dal jedný žebračce pět tisíc Pesos a popřál jí hodně štěstí.
- "Tiene hambre (Máte hlad)?" oslovil jsem ji. Otáčela se hrozně pomalu. Jakoby neměla energii ani na to. Podal jsem jí pizzu a ona na mě nevěřícně koukala. Když viděla, že to myslím vážně, pusou naznačila, že se mi může odvděčit. Udělala ke mně krok a pokusila se mě obejmout. Uhnul jsem. Tohle není žádnej kšeft. Tohle je pomoc člověka člověku. Znovu jsem jí podal pizzu.

Vzala si ji a najednou měla mokrý oči. Podívala se na mě, pokusila se usmát a řekla:
- "Feliz año (Šťastný rok)."
Když jsem odpovídal, měl jsem v krku obrovskej knedlík:
- "Feliz año."