Blog uživatele Unprepared Franta

41.5 Nepřipravení papoušci na Transpantaneiře (Unprepared Parrots in Transpantaneira)

(26.3.-29.3.2012)
(Fotoreportáž)


Tak co? Pojedeme na papoušky?

850 dnů

Bylo pěkné slunečné dopoledne. Seděl jsem v hotelu na autobusovém nádraží paraguayského pohraničního města a vybíral svoje denní fotky do galerie Faces. Chtěl jsem jít do internetové kavárny, ale recepční mne to nechal dělat na svém počítači v recepci. Fungoval jsem za to jako klíčník. Přebíral jsem klíče od odcházejících hostů a vydával je nově příchozím. Byl to levný hotel. Padesát tisíc Guaraní za pokoj s koupelnou a větrákem. To je 220 Kč.

Byl to hodinový hotel. Třicet tisíc Guaraní za hodinu. Pokoje číslo 1 a 2. Ty se půjčovaly na hodinu. Prohlížel jsem si páry, kterým jsem vydával klíče. Milenci. Slečny klopily zrak. Jakoby se styděly za to, že jdou se svým přítelem sem. Vypadaly hrozně nevinně. Jako mladé maminky, co si sem odskočily od plotny. Dítě odešlo do školy a ony mohou sem. Muži připomínali obchodní cestující. Nastoupí do příštího autobusu a začnou cestujícím vychvalovat svůj výrobek. Vitamíny, žvýkačky nebo cokoliv jiného. Projdou autobus a rozdají je cestujícím. Pak ho projdou znovu a vyberou je zpět. Někdo jim místo výrobku vrátí peníze. Tak to tu funguje.

- "Fuck" řekl recepční jediné anglické slovo, které znal, a výmluvným gestem rukama mi ukázal, co bude ten pár v pokoji příští hodinu dělat. Chápu to i bez vysvětlování. "Setenta mil por una óra (Sedmdesát tisíc za hodinu)" dodal. Vytřeštil jsem oči. Tyhle holky šlapou?

- "Kiere así (Chceš taky)?" zeptal se recepční, když viděl můj překvapený výraz. Ne, díky. Dobrý pocit, který jsem měl při vydávání klíčů, se vytratil. Před tím jsem těm párům fandil. Teď mi to spíš přišlo líto. Obrázek se dokončil. Mladá maminka vařící oběd. Dítě odešlo do školy, manžel do práce. A ona si odskočila. Na hodinu. Byla moc hezká. Nevinná. Žádná profesionálka. U autobusu potkala obchodníka. A rozhodla se vylepšit rodinný rozpočet. O sedmdesát tisíc Guaraní. O 315 Kč. Za hodinu. Paraguay je hrozně chudá země ...

37.7 Nepřipravené "Nevstoupíš dvakrát do téže (peruánské) řeky" - část 1: Ayo

Unprepared "No Man Ever Steps In The Same (Peruvian) River Twice" - Part 1: Ayo
(15.12.-19.12.2011)

Konečně se přede mnou objevily stromy. Malá zelená oáza v poušti písku a kamenů. Viděl jsem je už zdálky, ale musel jsem ujít ještě několik kilometrů mezi vysokými stěnami kaňonu. "Bienvenidos a Ayo (Vítejte v Ayu)" stálo na bráně, stojící nad polní silnicí. Prošel jsem jí a sto metrů před sebou uviděl první domek. Několik lidí pracujících na malém políčku se napřímilo a zamávalo té divné osobě s batohem, co po cestě přicházela do jejich vesnice. Moc tu takových neviděli. Moc cizích lidí nechodí do vsi, kde končí i ta poslední polní silnice.

Minul jsem několik domků a došel k poslednímu kamenu s napsanou vzdáleností. Byla na něm velká nula. A značka km. Nula kilometrů do cíle. To znamená, že už jsem tady. Vešel jsem na náměstí. Hliněný plácek s rozbitým kostelem na jedné straně a několika budovami na druhé.
- "Buenas tárdes (Dobré odpoledne)" pozdravil jsem muže, stojícího opodál. "Pór fabór, tiéne un óstal akí (Prosím Vás, máte tu nějakou ubytovnu)?" Brzy se setmí a já chci někam shodit batoh.
- "Nó (Ne)" zavrtěl hlavou a ve mně hrklo. V každé vesnici jsem zatím narazil na místo, kde pronajímali pár pokojů. Stan nemám. A na to, abych se otočil a kráčel 30 km zpátky, rozhodně nemám sílu.

- "Nesesíto úna abitasijón. Para mí para esta nóče. (Potřebuji ubytování. Pro mne na dnešní noc.)"
- "Tenémos munisipalidád (Máme tu radnici)" řekl muž a pokynul mi, ať jdu za ním. Výborně. Na radnici určitě budou vědět, u koho můžu přespat. Zavedl mne k budově, stojící v čele náměstíčka. Vstupní halou jsme prošli ke skleněným dveřím uvnitř. Odněkud vyndal klíč, odemčel dveře a rozhrnul je do stran. Ocitli jsme se v obřadní místnosti. Na stěnách visely obrazy prezidentů. Byly tu židličky a vepředu pultík. Asi se tu konají svatby. Otevřel dveře na boku místnosti a ukázal do nich. Byly tam dvě postele. Bomba! Budu spát na radnici! Shodil jsem batoh na postel a zeptal se:
- "Nesesíte úna registrasijón? Pasapórte? (Potřebujete nějakou registraci? Můj pas?)" Vždycky jsem do knihy hostů musel zapsat svoje jméno, státní příslušnost a číslo pasu.
- "Nó (Ne)" zavrtěl hlavou. "Nó es un óstal (Tohle není ubytovna)".
- "I kuánto es (A kolik to stojí)?" chtěl jsem vědět, kolik budu za noc na radnici platit.
- "Náda (Nic)" řekl a zopakoval: "Nó es un óstal (Tohle není ubytovna)".

41.3 Nepřipravená mrtvá Michala, červi, drogy a bomby v Brazílii (Unprepared dead Michala, worms, drugs and bombs in Brasil)

(7.3.-12.3.2012)

- "Trente (Třicet)" odpověděl taxikář na mou otázku, za kolik do Pelouriňa. To je moc. To bych byl ochoten zaplatit za nocleh v hostelu. Ne za dopravu do hostelu. Zvlášť když se chci jen dostat tam, odkud jsem před chvílí přijel.
- "Aóra, čégo da Pelouriňo. Para vinče. (/Teď/ jsem přijel z Pelouriňa. /Za/ dvacet.)" mixuju náznaky portugalštiny se svou španělštinou. Taxík, který mne sem před chvílí přivezl, stál 20 Realů (220 Kč). I když jeho první nabídka byla 35. "Kuanto a Pelouriňo (Kolik do Pelouriňa)?" ptám se znovu.
- "Trente (Třicet)" zubí se taxikář, jistý si tím, že pokud se tam dnes v noci chci dostat, budu muset přistoupit na jeho cenu. A pěšky by v noci po Salvadoru chodil jen blázen. Jak píší v Lonely Planet: Pokud vás v Brazílii někde oloupí nebo okradou, stane se to nejspíš v Salvadoru.

Třicet nezaplatím. Už jsem dnes utratil moc. Vrátil jsem se do budovy autobusového nádraží. Když jsem chtěl jít před chvílí pěšky hledat levný hotel v okolí, ozbrojená ochranka mne zastavila. A něco říkala. Portugalsky. Pochytil jsem jen jedno slovo: "perigoso". Stejně jako španělské "peligroso" to znamená nebezpečné. Okolí nádraží je nebezpečné. A ukázali směr k taxíkům. Ani místní odsud nechodí pěšky. Ale 30 Realů nedám. Sedl jsem si na lavičku v hale. Mohl bych tu zůstat přes noc. Pokud to nezavírají. Zašel jsem k informačnímu pultu, který právě zamykali. Rukama a nohama jsem se zeptal, zda tady všude kolem, tahle budova, v noci, "fešádo" (zavřená). Řekli, že "sim" (ano). Nevěřím.

32.2 Nepřipravený deník z 223 km pochodu rudým středem Austrálie (Unprepared Diary From 223km Through the Australian Red Center)

(27.5.-5.6.2011)
(Pozn: Nekonečně dlouhý deník)

Den 0

Lianne mne naposledy objala a popřála mi hodně štěstí. Nastoupila do džípu, zabouchla dveře a nastartovala. Chvíli jsem pozoroval zvířený prach za odjíždějícím autem. Zůstal jsem sám. Sám uprostřed divočiny. Daleko od civilizace. Daleko od lidí. Dvěstědvacettři kilometrů od nejbližšího města. Od Alice Springs. Sám uprostřed Austrálie.
- "Waaaaaaaaaaa!" zařval jsem do okolních skal z plných plic. Ať všichni vědí, že už jsem tady.

Slunce je dost nízko. Mám ještě tak hodinu světla. Pak nastane tma. A zima. V noci prý může teplota klesat až k nule. Podíval jsem se na stůl plný vyskládaných věcí. Zelený pytel s oblečením je docela velký. Snad to bude stačit. Mám taky dobrý třísezónní péřový spacák. A stan. Ten je pro mne velkou neznámou. Miniaturní, ultralehký. Něco přes 1 kg. Koupil jsem ho před třemi dny v novozélandské Rotorui. Ještě jsem ho nezkusil postavit. Snad nic nechybí. A doufám, že se do něj vejdu. Kdyby ne, tak ... radši jsem tu myšlenku zavrhl. Spát pod širákem v kraji plném smrtelně jedovatých hadů, smrtelně jedovatých pavouků, štírů a podobné havěti, to bych moc daleko dojít nemusel.

37.5 Nepřipravený boj v Orcopampě (Unprepared Fight in Orcopampa)

(Fotoreportáž)
(11.12.2011)

V prosinci jsem na jeden den zavítal do peruánské Orcopampy. Zcela neturistického městečka ve výšce téměř 4000 m nad mořem. Lidé mne tu na ulicích zdravili a podávali si se mnou ruku. Řekli mi, že se tu dnes odpoledne koná jejich roční Korida. Pozvali mne do "domu toreadorů" a dali mi zdarma najíst. Pokrm toreadorů (kus masa s něčím dalším neidentifikovatelným).

Takže sem dávám článek s fotkami z této Koridy. Zachycenými na můj rozbitý, neotevírající se, poškrábaný kompakt. Přestože mne za něj určitě někdo zažaluje. Tipuju, že za to, že v něm toreadorům vyhrožuju smrtí. A nějaká analogie s toreadory se už najde. Ale nechám se překvapit.


- "Ráno jsem si nabrousil rohy o kámen. Nemáš proti mně šanci! Naberu Tě na ně a bude s Tebou konec!"

820 dnů

Sedím v křesle a koukám z okna do tmy ven. "Sí seňóóór (Ano pane)" řve ženská do mikrofonu. Elektrické kytary a buben tomu dodávají váhu. Má docela dobrej hlas. Přemýšlím, kam až může člověk klesnout. Tak, jak jsem přemýšlel přesně před třinácti měsíci. Když jsem psal článek 430 dnů. Jenže tentokrát nemám na mysli sebe.

"Obrigádů seňóóór (Děkujeme pane)" pokračuje ženská ve své písni. Je to slušná kapela. Podupávám si do rytmu. Ne, nejsem na koncertě. Pár metrů přes ulici je kostel. Baptistický kostel. Každej večer tam slušně hrajou. Rockovou hudbu. Při mši. Každej večer slyším to, co teď: "Halelůůůjááá!"

Dnes, 5. března 2012, jsem na své cestě kolem světa právě 820 dnů. Trochu mimo pořadí. Jsem v ... ale raději to nebudu prozrazovat. Celý den jsem strávil na prkně. Když moji dva francouzští kamarádi viděli mé surfařské (ne)umění, zeptali se mne, zda už na mou hlavu Interpol vypsal nějakou odměnu. Pro případ, že bych své surfování nepřežil. Nějaký ten Real by se jim přece jen hodil.

Můj dědeček byl nesmírně čestný člověk. Příliš čestný. Na svoji dobu. Byl upřímný a pravdomluvný. Nesnášel lež v jakékoliv podobě. Bojoval proti lži. Byl přímo neskutečně poctivý. Jednou, ještě za komunismu, přinesla máma domů malý odřezek koberce, který pokládali v práci. Vzala ho z odpadu s tím, že si ho dáme na záchod. Dědeček jí (třicetileté ženské!) dal tenkrát na zadek. Že u nás doma nikdy nic kradeného nebylo ...

Celý život tvrdě pracoval. Jako svářeč. A nikdy se nikam necpal. Věřil, že jeho úsilí bude spravedlivě odměněno. Jenže tak to v životě nebývá. Nevěřil v boha, ale svými skutky to byl ten nejlepší křesťan, jakého si dokážete představit. Pro mne to byl vlastně otec. Můj dědeček, Antonín Melichar, ten nejhodnější člověk na světě, dne 9. února 2012, v 799. den mé cesty, zemřel.

32.1 Nepřipravený dru(a)hý den v Austrálii (Unprepared Second / Expensive Day in Australia)

(25.5.-26.5.2011)
Austrálie je drahá. Je drahá. Drahá, drahá, drahá. Nesmyslně drahá. Ještě jednou pro všechny Australany: "Austrálie je drahá!" Pro australské Čechy: "Je drahá!" A pro ty obzvláště natvrdlé radši ještě jednou: "DRAHÁ!" Tak, teď už to snad vědí všichni. Tak třeba kilo banánů. V supermarketu stojí 12.98 australského dolaru. To je 260 Kč. Šílené. Je prostě drahá!
(Pozn: Uvedená cena platila před 9 měsíci v době návštěvy Austrálie autorem. Pokud mezitím tato země zbankrotovala, objevila kouzlo mezinárodního obchodu, vyhnula se záplavám nebo pokud mají zrovna ve Woolworths banány ve slevě, může být aktuální cena nižší).

Seděl jsem v letadle z Aucklandu do Sydney a děsil se toho, co mne čeká. Měl jsem informace z několika zdrojů a všechny se shodovaly v jednom: Austrálie je drahá. Australanům to nevadí. Jejich platy totiž odpovídají cenám. Pro mne to ale bude děs a hrůza. Už Nový Zéland byl po Asii drahý. Tohle bude horší. Musím šetřit na každém kroku.

Přistáli jsme a já byl připraven na obvyklé problémy na hranicích. Vždycky nějaké mám. Nelíbí se jim můj bič, nelíbí se jim moje příruční nemocnice, nelíbí se jim můj nůž. Nelíbí se jim moje vízum. Nelíbím se jim já. Australští imigrační úředníci mne pěkně vypekli. Nedělali mi totiž problémy žádné. Jediné, co chtěli vidět, byly podrážky mých bot. Lidi tu asi pašují drogy hlavně na podrážkách. Dál mne nekontrolovali a pustili mne do země.

800 dnů

Černý muž pod bičem otrokáře žil,
černý muž pod bičem otrokáře žil,
černý muž pod bičem otrokáře žil,
kapitán Franta Klein to zřel.

Černí otroci byli masově příváženi za prací do Jižní Ameriky. Tady se jim nelíbilo. Neměli možnost vyznávat svou víru ani pěstovat vlastní kulturu. Jen jednou ročně, se svolením svých pánů, se ke svým africkým kořenům směli vrátit. V období karnevalu. Chopili se bubnů, pochodovali ulicemi a v rytmu kandombe svolávali své černé bratry. Aby se přidali a připomněli si, odkud pocházejí. Tomuto pochodu se říká "Llamadas" (Volání).

Průvod, pochodující a tančící za zvuků afrických bubnů, se stal pravidelnou událostí, na kterou se zdejší obyvatelé těšili. Mnozí běloši ho nechtěli jen pasivně sledovat. Natřeli si obličej černou barvou, vmísili se mezi černé bubeníky a černošský rytmus zažili na vlastní kůži. Začalo se jim říkat lubolos.

Dne 10. února jsem na své cestě strávil právě 800 dnů. Tento den jsem prožil v Montevideu. V hlavním městě Urugayské východní republiky. Druhé nejmenší země kontinentu. Často nazývané Švýcarskem Jižní Ameriky. Slavil jsem tu karneval. Spolu s černými bratry. Jako jeden z nich. Jako lubolo. Tento den se v Montevideu konal vrchol letošního karnevalu. Závěrečný pochod Llamadas. Byla to paráda. Úžasná země, krásné holky, dobré pití a horká noc. Bomba!

27.1 Nepřipraveným zoufalým turistou na Bali (Unprepared Desperate Tourist in Bali)

aneb neveselá a příliš dlouhá pohádka o tom, jak člověk ztratí chuť žít
(15.2.-28.2.2011 ... + 2010)

Ahoj děti! Máte rády pohádky? Co tu O Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém? Jak se neschovali, ale umřeli? Nebo O tom, jak chudák do ještě větší nouze přišel? Ta sedí přesně. Anebo docela roztomilý Kašpárkův (Františkův) hrobeček? No dobře, tak O Sněhurce. O tom, jak se krásná a milá Sněhurka dotkla kouzelného zrcadla. A proměnila se. A aby si nikdo nemyslel, že si vymýšlím, nebudu vyprávět sám. I kdyby mne za to lidi odsoudili.
_______________________________________________________________________________________
(Prosinec 2011: Peru)
Po tom, co se stalo v lednu a únoru tohoto roku, se ke mně dostaly dva druhy negativních reakcí. Od cizích lidí. Od přátel. I od rodiny. Od těch, kteří netušili, co se stalo. Anebo si udělali obrázek na základě ne zrovna pravdivých informací. Ty reakce jsem nesl dost těžce. První byly kritické: "Franta není normální. Nechá ho holka a on chce umřít? Každej den se rozejdou miliony lidí. Kdyby ho jednou opustila manželka. Nebo nějaká vážná známost. Ale takovýhle roční vztah? To je teda psychouš!" Druhé reakce byly vyčítavé: "Ty jeden ... Franto! Chudák Michala. Divím se, že s Tebou vydržela tak dlouho. Ani nevíš, jak s Tebou byla nešťastná."

Měli pravdu. Všichni. Jsem psychopat. A chudák Michala. Ani nevím, jak se mnou byla nešťastná.


_______________________________________________________________________________________
(15.2.2011: Thajsko)
Zhluboka jsem vydechl. Už zase můžu dýchat. Svět, který se mi zbořil, se pomalu sbírá z trosek. Balvan, který mi posledních deset dnů ležel na prsou, tam najednou není. Když mi Michala 4. února do Laosu vzkázala, že je mezi námi konec, nevěřil jsem jí. Byla to blbost. Nějaký vtip. Špatný vtip. Trvala na tom, že to myslí vážně. Následovala moje laoská noc. Na silnici. A deset nejhorších dnů mého života. Všechno najednou ztratilo smysl. Chodil jsem po ulicích jako bez ducha. Chyběl mi kyslík a já si najednou uvědomil, že už jsem se hrozně dlouho nenadechl. Nějak jsem neměl proč. K čemu dýchat. Bylo to tak zbytečné. Kdyby se dalo umřít jen tím, že se člověk rozhodne nedýchat, byl bych první oběť. Deset dnů.