Bylo pěkné slunečné dopoledne. Seděl jsem v hotelu na autobusovém nádraží paraguayského pohraničního města a vybíral svoje denní fotky do galerie Faces. Chtěl jsem jít do internetové kavárny, ale recepční mne to nechal dělat na svém počítači v recepci. Fungoval jsem za to jako klíčník. Přebíral jsem klíče od odcházejících hostů a vydával je nově příchozím. Byl to levný hotel. Padesát tisíc Guaraní za pokoj s koupelnou a větrákem. To je 220 Kč.

Byl to hodinový hotel. Třicet tisíc Guaraní za hodinu. Pokoje číslo 1 a 2. Ty se půjčovaly na hodinu. Prohlížel jsem si páry, kterým jsem vydával klíče. Milenci. Slečny klopily zrak. Jakoby se styděly za to, že jdou se svým přítelem sem. Vypadaly hrozně nevinně. Jako mladé maminky, co si sem odskočily od plotny. Dítě odešlo do školy a ony mohou sem. Muži připomínali obchodní cestující. Nastoupí do příštího autobusu a začnou cestujícím vychvalovat svůj výrobek. Vitamíny, žvýkačky nebo cokoliv jiného. Projdou autobus a rozdají je cestujícím. Pak ho projdou znovu a vyberou je zpět. Někdo jim místo výrobku vrátí peníze. Tak to tu funguje.

- "Fuck" řekl recepční jediné anglické slovo, které znal, a výmluvným gestem rukama mi ukázal, co bude ten pár v pokoji příští hodinu dělat. Chápu to i bez vysvětlování. "Setenta mil por una óra (Sedmdesát tisíc za hodinu)" dodal. Vytřeštil jsem oči. Tyhle holky šlapou?

- "Kiere así (Chceš taky)?" zeptal se recepční, když viděl můj překvapený výraz. Ne, díky. Dobrý pocit, který jsem měl při vydávání klíčů, se vytratil. Před tím jsem těm párům fandil. Teď mi to spíš přišlo líto. Obrázek se dokončil. Mladá maminka vařící oběd. Dítě odešlo do školy, manžel do práce. A ona si odskočila. Na hodinu. Byla moc hezká. Nevinná. Žádná profesionálka. U autobusu potkala obchodníka. A rozhodla se vylepšit rodinný rozpočet. O sedmdesát tisíc Guaraní. O 315 Kč. Za hodinu. Paraguay je hrozně chudá země ...

(7.3.-12.3.2012)

- "Trente (Třicet)" odpověděl taxikář na mou otázku, za kolik do Pelouriňa. To je moc. To bych byl ochoten zaplatit za nocleh v hostelu. Ne za dopravu do hostelu. Zvlášť když se chci jen dostat tam, odkud jsem před chvílí přijel.
- "Aóra, čégo da Pelouriňo. Para vinče. (/Teď/ jsem přijel z Pelouriňa. /Za/ dvacet.)" mixuju náznaky portugalštiny se svou španělštinou. Taxík, který mne sem před chvílí přivezl, stál 20 Realů (220 Kč). I když jeho první nabídka byla 35. "Kuanto a Pelouriňo (Kolik do Pelouriňa)?" ptám se znovu.
- "Trente (Třicet)" zubí se taxikář, jistý si tím, že pokud se tam dnes v noci chci dostat, budu muset přistoupit na jeho cenu. A pěšky by v noci po Salvadoru chodil jen blázen. Jak píší v Lonely Planet: Pokud vás v Brazílii někde oloupí nebo okradou, stane se to nejspíš v Salvadoru.

Třicet nezaplatím. Už jsem dnes utratil moc. Vrátil jsem se do budovy autobusového nádraží. Když jsem chtěl jít před chvílí pěšky hledat levný hotel v okolí, ozbrojená ochranka mne zastavila. A něco říkala. Portugalsky. Pochytil jsem jen jedno slovo: "perigoso". Stejně jako španělské "peligroso" to znamená nebezpečné. Okolí nádraží je nebezpečné. A ukázali směr k taxíkům. Ani místní odsud nechodí pěšky. Ale 30 Realů nedám. Sedl jsem si na lavičku v hale. Mohl bych tu zůstat přes noc. Pokud to nezavírají. Zašel jsem k informačnímu pultu, který právě zamykali. Rukama a nohama jsem se zeptal, zda tady všude kolem, tahle budova, v noci, "fešádo" (zavřená). Řekli, že "sim" (ano). Nevěřím.

(Fotoreportáž)
(11.12.2011)

V prosinci jsem na jeden den zavítal do peruánské Orcopampy. Zcela neturistického městečka ve výšce téměř 4000 m nad mořem. Lidé mne tu na ulicích zdravili a podávali si se mnou ruku. Řekli mi, že se tu dnes odpoledne koná jejich roční Korida. Pozvali mne do "domu toreadorů" a dali mi zdarma najíst. Pokrm toreadorů (kus masa s něčím dalším neidentifikovatelným).

Takže sem dávám článek s fotkami z této Koridy. Zachycenými na můj rozbitý, neotevírající se, poškrábaný kompakt. Přestože mne za něj určitě někdo zažaluje. Tipuju, že za to, že v něm toreadorům vyhrožuju smrtí. A nějaká analogie s toreadory se už najde. Ale nechám se překvapit.

- "Ráno jsem si nabrousil rohy o kámen. Nemáš proti mně šanci! Naberu Tě na ně a bude s Tebou konec!"

(25.5.-26.5.2011)
Austrálie je drahá. Je drahá. Drahá, drahá, drahá. Nesmyslně drahá. Ještě jednou pro všechny Australany: "Austrálie je drahá!" Pro australské Čechy: "Je drahá!" A pro ty obzvláště natvrdlé radši ještě jednou: "DRAHÁ!" Tak, teď už to snad vědí všichni. Tak třeba kilo banánů. V supermarketu stojí 12.98 australského dolaru. To je 260 Kč. Šílené. Je prostě drahá!
(Pozn: Uvedená cena platila před 9 měsíci v době návštěvy Austrálie autorem. Pokud mezitím tato země zbankrotovala, objevila kouzlo mezinárodního obchodu, vyhnula se záplavám nebo pokud mají zrovna ve Woolworths banány ve slevě, může být aktuální cena nižší).

Seděl jsem v letadle z Aucklandu do Sydney a děsil se toho, co mne čeká. Měl jsem informace z několika zdrojů a všechny se shodovaly v jednom: Austrálie je drahá. Australanům to nevadí. Jejich platy totiž odpovídají cenám. Pro mne to ale bude děs a hrůza. Už Nový Zéland byl po Asii drahý. Tohle bude horší. Musím šetřit na každém kroku.

Přistáli jsme a já byl připraven na obvyklé problémy na hranicích. Vždycky nějaké mám. Nelíbí se jim můj bič, nelíbí se jim moje příruční nemocnice, nelíbí se jim můj nůž. Nelíbí se jim moje vízum. Nelíbím se jim já. Australští imigrační úředníci mne pěkně vypekli. Nedělali mi totiž problémy žádné. Jediné, co chtěli vidět, byly podrážky mých bot. Lidi tu asi pašují drogy hlavně na podrážkách. Dál mne nekontrolovali a pustili mne do země.

aneb neveselá a příliš dlouhá pohádka o tom, jak člověk ztratí chuť žít
(15.2.-28.2.2011 ... + 2010)

Ahoj děti! Máte rády pohádky? Co tu O Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém? Jak se neschovali, ale umřeli? Nebo O tom, jak chudák do ještě větší nouze přišel? Ta sedí přesně. Anebo docela roztomilý Kašpárkův (Františkův) hrobeček? No dobře, tak O Sněhurce. O tom, jak se krásná a milá Sněhurka dotkla kouzelného zrcadla. A proměnila se. A aby si nikdo nemyslel, že si vymýšlím, nebudu vyprávět sám. I kdyby mne za to lidi odsoudili.
_______________________________________________________________________________________
(Prosinec 2011: Peru)
Po tom, co se stalo v lednu a únoru tohoto roku, se ke mně dostaly dva druhy negativních reakcí. Od cizích lidí. Od přátel. I od rodiny. Od těch, kteří netušili, co se stalo. Anebo si udělali obrázek na základě ne zrovna pravdivých informací. Ty reakce jsem nesl dost těžce. První byly kritické: "Franta není normální. Nechá ho holka a on chce umřít? Každej den se rozejdou miliony lidí. Kdyby ho jednou opustila manželka. Nebo nějaká vážná známost. Ale takovýhle roční vztah? To je teda psychouš!" Druhé reakce byly vyčítavé: "Ty jeden ... Franto! Chudák Michala. Divím se, že s Tebou vydržela tak dlouho. Ani nevíš, jak s Tebou byla nešťastná."

Měli pravdu. Všichni. Jsem psychopat. A chudák Michala. Ani nevím, jak se mnou byla nešťastná.

_______________________________________________________________________________________
(15.2.2011: Thajsko)
Zhluboka jsem vydechl. Už zase můžu dýchat. Svět, který se mi zbořil, se pomalu sbírá z trosek. Balvan, který mi posledních deset dnů ležel na prsou, tam najednou není. Když mi Michala 4. února do Laosu vzkázala, že je mezi námi konec, nevěřil jsem jí. Byla to blbost. Nějaký vtip. Špatný vtip. Trvala na tom, že to myslí vážně. Následovala moje laoská noc. Na silnici. A deset nejhorších dnů mého života. Všechno najednou ztratilo smysl. Chodil jsem po ulicích jako bez ducha. Chyběl mi kyslík a já si najednou uvědomil, že už jsem se hrozně dlouho nenadechl. Nějak jsem neměl proč. K čemu dýchat. Bylo to tak zbytečné. Kdyby se dalo umřít jen tím, že se člověk rozhodne nedýchat, byl bych první oběť. Deset dnů.