400. Klub, do kterého nepatřím. A už asi patřit nebudu. A to ani v Česku.

Dne 7.1.2011 jsem na cestě strávil právě 400 dnů. Posledních 50 dnů už bez Andrei. Na řadu přišla východní a jihovýchodní Asie, kam jsem z Afriky 351. den odletěl. Nejdřív jsem strávil 3 týdny s Míšou v Japonsku. Míša Japonsko zbožňuje. Já zbožňuju Míšu. To jsou tak ve stručnosti naše priority. Japonsko bylo zvláštní, uklizené, světélkující, nemluvící anglicky, neustále se uklánějící a zachovávající harmonii. A pro backpackery šíleně drahé. Poznal jsem tam Míšinu japonskou rodinu a byli tak milí, že se nedivím, že se jí odtamtud nechtělo.

Procestovali jsme spolu půlku Japonska, spali v hostelu, v tradičním japonském Ryokanu, v love hotelech i v business hotelech. Stálo to tolik, že to radši ani nechtějte vědět. V hostelu jsme byli spolu s dalšími nocležníky v dormitory a nebylo to nic moc. V Ryokanu jsme spali na matracích, měli posuvné dveře a soukromou horkou lázeň (a překvapení ve skříni). Love hotely byly anonymní, recepční neviděla hostům do tváře v televizi měly japonské porno kanály. A v business hotelech ... to bylo prostě jako v normálních hotelech. Nejlevnější ze všech bydlení byl - světe div se - náš luxusní business hotel v Hirošimě. I tak v něm stála jedna noc totéž, co mne stojí týden v pěkném hotelu ve Vietnamu.

Na týden jsme si zaplatili permanentku na japonské rychlovlaky Shinkanzeny a setsakramentsky se to vyplatilo. Shinkanzeny jsou prostě úžasné. Jednoduché na použití, jako metro. Nastoupíte, ani si nevšimnete, že se to rozjelo, posadíte se, 2 hodiny si pospíte, nevšimnete si, že vlak zastavuje a vystoupíte o 600 km dál. Při chůzi se v něm ani nemusíte držet. Jsou mnohem pohodlnější a rychlejší, než letadla s jejich check-iny a kontrolami. A taky dražší. Jeden lístek na střední vzdálenost stojí tak 5 až 10 tisíc Kč. Svůj odjezd z Japonska jsem několikrát odložil. A Míša je zcela mimořádná žena, protože nejen, že se mnou těch pár dnů ještě vydržela, ale dokonce měla z mého odkládání radost. Nebo to aspoň šikovně předstírala.

Z Japonska jsem noční lodí přejel do Jižní Koreje. Zpoždění odjezdu bohužel zkrátilo můj pobyt v Koreji na minimum. A to si zrovna měla hrát se Severní Koreou na střelnici. Z druhého největšího města Busanu jsem se hned přemístil do starodávného bývalého hlavního města Gyeongju. Tam jsem strávil 24 hodin v buddhistickém klášteře, věnujícím se šlechtění duše i těla pomocí bojového umění Sunmudo. Těšil jsem se na trénink a říkal si, že po dlouhé době budu muset 90 minut makat. Mýlil jsem se. Makal jsem tak 10 minut a pak jsem odpadl. Nebyl jsem jediný. A to mne čekal ještě jeden trénink druhý den ráno. Odpoledne jsme si pak trochu zastříleli z luku a tady se projevil můj mongolský trénink - měl jsem tak 70% úspěšnost zásahů do terče, zatímco můj korejský kamarád jen 20%. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Večer jsem odjel do Soulu a další den odletěl do Vietnamu.

Tam jsem zjistil, co to znamená být dokonale nepřipraven. Nějak jsem si bez zjišťování myslel, že do Vietnamu vízum nepotřebuju a pokud ano, dostanu je na letišti. Myslel jsem špatně. O vízum se musí žádat na zastupitelském úřadě před odletem a jeho vyřízení trvá několik dní. O něco lepší možností je vyřídit si s některou vietnamskou cestovní agenturou schválení žádosti o vízum, potvrzení obdržené mailem pak vytisknout a na jeho základě dostat vízum přímo na letišti. Vyřízení potvrzení trvá obvykle 2 dny. Jenže já jsem už stál na letišti v Saigonu. Byla neděle večer a já neměl vízum ani potvrzení.

U sebe jsem měl jen příruční baťůžek a v něm peníze a elektroniku. A mobilní telefon Omnia 2. Po chvíli se mi s ním v jednom místě letištní chodby podařilo chytit slabý signál nezabezpečené Wi-Fi sítě a připojit se na internet. S jednou vietnamskou agenturou, nalezenou přes google, jsem upřesnil svou žádost o vízum, zdůraznil, že to potřebuju supermegaexpresně, protože už sedím na letišti v Saigonu, a zaplatil jim přes PayPal. Zřejmě nepochopili mou situaci, protože mi odepsali, ať v žádném případě neodlétám do Vietnamu, dokud nemám v rukou potvrzení pro vízum.

Vietnamští celníci si mne víceméně nevšímali a ukázali mi vymezený prostor, ve kterém smím bez víza být. Byla to jedna příletová chodba. Tome Hanksi, jak Ti závidím Tvůj Terminál. Měls tam všechno - prostor, lidi, obchody, občerstvení, místo na spaní a umytí. Já jsem na chodbě neměl nic. Jen záchody a několik laviček. U sebe v příručním baťůžku jsem neměl žádné další oblečení a hlavně žádné jídlo. Když celníci kolem druhé v noci zavřeli svoje pracoviště a odešli domů, podařilo se mi vypojit jim jeden počítač z elektrické zásuvky a dobít si v ní mobil, mou jedinou šanci pro příští dny. Voda tekla na záchodech a bez jídla prý člověk vydrží týden. Tak tu snad nějak přežiju. A někde dole na rampě pro zavazadla jezdil dokolečka můj nevyzvednutý batoh. Noc jsem strávil na lavičce v prázdné osvětlené chodbě a druhý den přežil dopoledne o hladu. Agentura se ale vyznamenala a odpoledne jsem mailem dostal potvrzení. Uložil jsem si dokument do mobilu a ukázal ho celníkům na displeji. A dostal jsem vízum. Ať žije Omnia 2!

Ve Vietnamu jsem se měl v plánu zdržet a dát do pořádku před další částí cesty. Zašít a vyprat oblečení, opravit elektroniku a dokoupit chybějící vybavení. Našel jsem tu ale pěkné a levné ubytování a protože třeba v Thajsku bude hotel dvakrát až třikrát dražší, zůstávám tu déle. Atmosféra v přímořském letovisku Nha Trang mimo sezónu je příjemná a já tu našel krásný pokoj s koupelnou, klimatizací, ledničkou a úžasnou oválnou prosklenou stěnou za 10 dolarů. Mám tu taky příležitost utrpět sebevraždu při dalších marných pokusech o surfování. Moje průměrná bilance za jedno odpoledne je zatím následující:
- 0 jízd,
- asi 150 pádů,
- bolavá odřená kolena,
- sedřený kotník od popruhu,
- asi litr vypité mořské vody,
- hrozně štípající tekoucí nos plný soli,
- silná bolest všech svalů a nejvíc těch, které vůbec nemám,
- rozseklá pravá ruka a
- několik zatím neúspěšných pokusů surfu ukončit svůj let ve vzbouřených vlnách i moje trápení rozseknutím mé hlavy ostrou ploutví.

Ve Vietnamu mne také zastihla zpráva, že se Andrea na novou práci vykašle a přidá se zase ke mně. Takže jsme se nakonec domluvili, že na něj počkám ve Vietnamu a Laos a Kambodžu už procestujeme spolu. Do Saigonu přiletí 20. ledna a v dalších dnech se dáme dohromady. Co bude následovat? Cesta Vietnamem na sever přes Hue do Hanoje a překročení hranice v horském regionu do Laosu. Několik dní cestování na severovýchodě v okolí Luangu Prabangu, následované cestou podél řeky Mekong na jih do Kambodže. Tam navštívíme Angkor Wat a překročíme hranici do Thajska. Zastavíme se na mně dobře známých ostrovech Ko Chang a Ko Samet a přes Bangkok zamíříme na jih do thajských potápěčských rájů. Co bude dál si v této chvíli netroufnu tipovat.

Na stránkách jsme zapnuli zobrazení počítadla přístupů. Díky tomuto peoplemetru může náš šéfredaktor vidět, které programy jsou oblíbené, a u kterých jsou náklady na výrobu vyšší, než jejich sledovanost. Ty úspěšné poběží dál, ty s nízkou sledovaností se postupně zruší. Pro začátek snížíme frekvenci výroby premiér nesledovaných pořadů. Co je pod 40, nemá nárok na přežití.

Co říci závěrem? Snad jen "Lidé, měl jsem Vás rád. Bděte ..."