Dne 26.2.2011 uplynulo už 450 dnů od začátku cesty. Posledních 50 dnů teda nic moc. I když zážitků až až. Ne že bych o tento druh zážitků stál. Ale člověka to posílí. Prý. Když se z toho vyhrabe.

Tak co jsme vlastně zažili? Nejdřív čekání na Andreu ve vietnamském Nha Trangu, který se stal na hodně dlouho mou mateřskou základnou. Počasí nic moc, potápění šílené, viditelnost tak 2 metry a pláž prakticky prázdná. Ale levné na naše poměry luxusní ubytování, výborné jídlo, přepočet Dongů na koruny 1:1 (dobře, tak 1000:1) a možnost pokusů o surfování (i když děsně drahá). Pak přijel Andrea a vyrazili jsme na sever. Autobusy jsme během dvou nocí dorazili do Ha Noie a cestou jsme si užili veškeré nepohodlí, které cesta spacími autobusy přináší. Moc jsme se nevyspali. Vietnamci na nás nijak zvlášť nezapůsobili. Měli jsme pocit, že v hlavě stále bojují s Američany a každý bílý je pro ně Američan. Nesmlouvají. Řeknou cenu a když se Vám nelíbí, tak nic. Neustoupit ani o krok. Američani to ve Vietnamu museli mít těžké.

Přechod do Laosu byl poznamenán vyděračskými praktikami vietnamských řidičů, ale aspoň jsme poznali pohostinnost Laosanů. Lidé v Laosu nám byli mnohem sympatičtější a příjemnější, než Vietnamci. Navštívili jsme jeskyně, ve kterých se za války skrývala laoská armáda před americkým bombardováním. Přejeli jsme do Sam Neui, kde Andrea pořádně onemocněl. A já už myslel, že budu nemocný vždycky jenom já. Návštěva nemocnice a komunikace s doktorkou hovořící jediným cizím jazykem - vietnamštinou - byla vtipnou zkušeností, ale vše jsme domluvili a Andrea se začal cítit lépe. Přejeli jsme do Phonsavanhu, kde jsem si užil svou noc na 430 dnů. K těm už se vyjadřovat nebudu. Místo řečí radši skutky. S Andreou jsme ukončili společné cestování, rozloučili se a já překročil hranice do Thajska.

Ilegálně. Protože mi nechtěli dát vízum. Nakonec se pochlapili, já vízum dostal a mohl jsem pokračovat do Bangkoku. Tam jsem se pokusil nakoupit elektroniku, ale nic pořádného jsem nesehnal. Koupil jsem jen levný čínský aPad, který se jevil jako optimální krátkodobé řešení mých potřeb. Už po pár dnech užívání jsem ale pochopil tu levnou cenu. Z Bangkoku jsem pak pokračoval do Hua Hinu, kde jsem si na pláži pěkně zajezdil na koni, a pak přes Hat Yai přejel do malajské Kuala Lumpur. Letiště se stávají mým oblíbeným místem pro neuvěřitelné příhody a zde tomu nebylo jinak. Stávám se už profíkem v procházení zakázanými vstupy i výstupy, kam se normální člověk dostane jen přes několik kontrol. Já bez nich. Vezmu teroristy na školení.

Z Kuala Lumpur jsem odletěl do Indonésie na Bali, kde jsem se setkal s pár kamarády z Česka. Přivezli mi nějaké věci, které mi měly vyřešit ty nejakutnější problémy. Byl to duplikát české telefonní karty s mým normálním číslem, duplikát RSA klíče a funkční Psion, abych zase mohl psát. Do zásob pak pár kinedrilů a černých uhlí, které mi taky zmizely s ukradeným batohem. Myslel jsem, že se konečně dostanu ke svému účtu. Omyl.

Česká spořitelna mi totiž zablokovala účet. Třikrát špatně zadané heslo do Servisu 24 na indonézské klávesnici udělalo své. Hesla a PINy potřebné k odblokování účtu se ztratily při přípravách k odjezdu na cestu, takže mi účet odmítli odblokovat. Nová hesla mi zašlou pouze do vlastních rukou, takže mi je v Česku nemůže nikdo vyzvednout. Můžu ovšem napsat žádost o změnu korespondenční adresy například sem do Indonésie. Pak ji mám nechat ověřit indonézským notářem, zajistit soudní překlad z indonézštiny do češtiny a doporučeně ji poslat do České spořitelny. Tam ji posoudí a pokud neshledají žádné závady, adresu mi změní. Pak mám zavolat a po ověření bezpečnostního kódu (který nemám) mi vygenerují nová hesla a kódy a zašlou mi je do Indonésie. Když mi z domu do Afriky doporučeně posílali duplikát SIM karty, šla tam poštou měsíc. Takže ty údaje do Indonésie dorazí někdy v době, kdy už budu nejspíš na jiném kontinentě. A pokud se Vám něco nelíbí, zajděte si na nejbližší pobočku České spořitelny. Hezký den!

Na mou otázku, kde mají v Indonésii pobočku, mi vysvětlila, že je Česká spořitelna česká banka a pobočky má pouze v Česku. A pro jistotu mi prý blokují ten účet ještě důkladněji, takže teď už ho po telefonu odblokovat ani nemůžu. Jsou prostě k zulíbání. Pokud mi z toho účtu skutečně zastavují veškeré platby, nejenže tady opravdu zůstanu bez prostředků, ale nebude se mi platit mobil (takže zůstanu i bez spojení), nájem, elektřina, plyn, pojištění, povinné ručení, daně a deset dalších automatických plateb, které ani nevím kam běží. České spořitelně na svých klientech opravdu záleží.

Na Bali jsem s klukama strávil několik dní, které pro mne byly tak troche šokem. Kamarádi jsou totiž turisté. Přesně v tomhle slova smyslu. Bohatí turisté. Vysvětlovali mi, že se sem přijeli rekreovat a to přece nejde v resortu za 80 dolarů za pokoj. Musí stát aspoň dvakrát tolik! Byl jsem tak svědkem internetového hledání co nejdražšího resortu v okolí. Aspoň že Maluska je normální a zůstal se mnou v "guesthousu" za 40 dolarů za 2 osoby. Měli jsme hezký čistý pokoj s klimatizací a velkou koupelnou. Svůj noční boj s 5 cm švábem v koupelně jsem před ním zatajil.

Když kluci odjeli, přesunul jsem se do levného hotelu na Kutu, kde jsem si ještě usmlouval polovinu normální ceny. A vyrazil jsem na pláž. Půjčení prkna za hubičku. Vlezl jsem do vody, lehl si na prkno a plaval proti vlnám. A že to teda byly VLNY! Když se jedna obří blížila, připravil jsem se, zapádloval, výskok, a ... obrovskou rychlostí jsem se řítil kupředu. Bylo to úžasné! Famózní! Fantastický pocit! Lepší, než orgasmus! Orgasmus s někým, koho nemilujete. Lehl jsem si na surf a plaval chytit další vlnu. A šlo mi to. Můj trénink z Nha Trangu se ukázal užitečným. Ale objevil jsem novou disciplínu. Plavání proti obřím vlnám. Je to strašný! Během půl hodiny jsem se několikrát málem utopil a vypil jsem víc vody, než na Nha Trangu za 4 hodiny. Navíc jsem byl po půlhodině totálně vyčerpán, tak jsem jednou jízdou dojel až ke břehu. Tam se na mne vrhlo několik indonézských studentek z ostrova Sumatra, které tu byly na školním zájezdě. Poprosily mne o společnou fotku. Proč ne? A co děláte večer holky? Nebo radši nic, vypadaly tak na 16. Asi si myslely, že jsem nějaký surfař. Škoda, že sebou nemám foták já. Ale vezmu ho zítra. Budu tu ještě týden.

Týden jsem tam sice byl, ale hned další den mne přepadly horečky 38.5, bolesti v krku, silné nachlazení a celková nevolnost. Toto onemocnění bohužel trvalo až do mého odjezdu z Bali 27.2. Dvakrát jsem si zašel na surf i s horečkou, ale jen na hodinu a jen do malých vln a to tak dobře nešlo.

Na Bali jsem začal přemýšlet nad tím, jak nás lidé ve světě oslovovali. Už si přesně nepamatuju, ale myslím, že většinou "Mister". Hello mister. Taxi mister? V Zambii nám říkali "Sir". Good morning, sir. Good afternoon, sir. Ve Vietnamu jsme se s Andreou smáli, když nám pouliční mototaxikáři nabízeli svoje služby oslovením "Yes?" aby snad nedostali jinou odpověď. Tady na Bali mají jiné oslovení. Používají je tu všichni. "Boss." Hello, boss. Yes, boss? Boss, transport? Boss, massage? Boss, young lady? Je to docela legrace.

Co dál? Všichni mi říkají, ať jsem teď mezi lidma, ať se bavím a užívám si života. Ať hlavně nejsem někde zavřený, bez komunikace s lidma, sám, se závažím na srdci. A protože vždycky bedlivě poslouchám, co se mi říká, budu teď zavřený, bez komunikace s lidma, sám, se závažím na srdci. Uvidíme, co to přinese.