Kamate! Kamate!
Ka Ora! Ka Ora!
Kamate! Kamate!
Ka Ora! Ka Ora!

Tenei te Tangata,
Pu huru huru,
Nana i Tiki mai,
Whaka whiti te ra!

A Upane! Ka Upane!
A Upane, Ka Upane,
Whiti te ra!

Možná zemřu! Možná zemřu!
Možná budu žít! Možná budu žít!
Možná zemřu! Možná zemřu!
Možná budu žít! Možná budu žít!

To je ten chlupatý muž,
Co přinese slunce,
A rozzáří je.

Jeden krok vzhůru! Další krok vzhůru!
Jeden krok vzhůru, další krok vzhůru,
Slunce bude zase zářit!

Haka není tanec. Žádné kulturní vystoupení. Je to příprava na válku. Mobilizace všech sil k boji. Boji muže proti muži. Na život a na smrt. Je to vzdání respektu soupeři. Ctím Tě. Ale budu hodovat na Tvé mrtvole. Nebo Ty na mé. I s tím počítám. V tom případě budeš muset být sakra dobrej. Lepší, než jsem já. A já jsem zatraceně dobrej!

Haku jsem prováděl každý den. Svolával jsem dobré i zlé duchy na pomoc. Duchy pouště, duchy svých předků. Sám, uprostřed divočiny, písku a skal. Uprostřed hadů, jedovatých pavouků, obřích mravenců a tisíců much. Uprostřed Austrálie. Na cestě, kterou absolvuje každý mladý aborigine. Původní obyvatel Austrálie. Na cestě dospívání. Walkabout.

Dne 6. června 2011 jsem na cestě kolem světa strávil právě 550 dnů. Dva dny před tím jsem na ní oslavil rok a půl. Oslavil jsem ho v divočině. Na 223 km dlouhé pěší pouti červeným středem Austrálie. Jen pro připravené. Larapinta. V závislosti na kondici ji lidé zvládají za 12 až 20 dnů chůze. Vyrazil jsem na ni 27. května. Ušel jsem ji za 9 dnů. Devátý den pochodu, 5. června, jsem dokráčel do Alice Springs na plánovanou schůzku s českou cestovatelkou Adrienou (www.blechavbatohu.cz). Další den jsme už společně s ní odjeli na třídenní výpravu na červenou skálu Uluru (Ayer's Rock) rovněž uprostřed australského kontinentu.

A teď popořádku. Co jsem zažil za posledních 50 dnů? Co jsem objevil? Co jsem získal? A o co jsem přišel?

Nejprve jsem trajektem přeplul z malajské části Bornea do Zamboangy na jižním cípu Filipín a autobusem pokračoval do Cagayanu de Oro. Území, kterým jsem měl projíždět, bylo před rokem vyhlášeno jako nejnebezpečnější oblast světa pro zahraniční novináře. Nebezpečnější, než Pakistán nebo Afghánistán. Muslimští separatisté tu totiž bojují proti centrální vládě a snaží se této části Filipín získat nezávislost. Vlády západních zemí svým občanům důrazně nedoporučují tudy cestovat. Před nedávnem prý ozbrojenci přepadli autobusovou linku, kterou jsem měl jet. Autobus zapálili a nechali shořet i s cestujícími. To by bylo panečku popela. Cesta ale naštěstí proběhla bez problémů.

Právě začínaly Velikonoce, které jsou na silně křesťanských Filipínách hlavními svátky roku. V Cagayanu de Oro jsem se zúčastnil mše svaté a byl to parádní zážitek. Když k prasknutí naplněný kostel zpíval křesťanské písně, přecházel mi mráz po zádech. Na procestování Filipín jsem měl bohužel jen 6 dnů. Takže jsem musel cestovat prakticky každou noc.

Následovala tedy noční plavba lodí do centra střední části Filipín, města Cebu. Tam jsem si po nějaké době zase zahrál basketbal a nebylo to vůbec špatné. Vždycky když jsem dostal balón, můj obránce mne chtěl vyplašit výkřikem: "Shoot!" Já vždycky vystřelil, trefil a jeho spoluhráči se mu začali smát. S batohem na zádech jsem pak několik hodin pěšky stoupal k soše Ježíše, tyčící se nad městem po vzoru Ria de Janeira. Nahoře jsem byl pohoštěn filipínskou rodinou, scházející se tam na Velikonoce pravidelně každý rok.

Večer jsem se přeplavil na ostrov Bohol s jeho světoznámými čokoládovými kopci. Vypadají totiž jako kopečky čokolády. Jsou kulaté a nesmírně pravidelné. Jakoby si tu nějaká obří civilizace hrála na písečku s formičkami. Dorazil jsem tam v noci a odmítl nabídnutý předražený hotelový pokoj. V plné polní s batohem na zádech jsem se pak strmým svahem vyšplhal na jeden z kopců a přespal tam pod širákem. Kdyby se někdo vrátil hrát si s formičkami, byl bych hned u toho. Ráno jsem pak na střeše přeplněného autobusu absolvoval devadesátiminutovou adrenalinovou jízdu napříč Boholem. Zajímavý zážitek. Pád z autobusu hrozil prakticky v každé zatáčce a větve stromů u silnice nás skoro skalpovaly.

V dalších dnech jsem se především po nocích přesouval dál na sever, k hlavnímu městu Manile. Po cestě jsem v Legaspi navštívil trosky kostela, zasypaného i s lidmi lávou při výbuchu sopky Mt. Mayol, v Daetu jsem při pokusu o surfování zjistil, že už to zase vůbec neumím, a v Tagaytayi jsem si v úžasné přírodní scenérii nad nádherným sopečným ostrovem zajezdil na dřevěném sedle na koni. Au!

Filipíny se mi do paměti zapsaly třemi věcmi. Za prvé to byla láska k basketbalu. Všude jsou venkovní hřiště a basketbal je na Filipínách sport číslo jedna. To se mi moc líbilo. Za druhé to byly Jeepney. Městskou hromadnou dopravu zajišťují naparáděné vozy všech barev a motivů. Po válce tu po Američanech zůstaly spousty Jeepů, Filipínci je uprostřed rozřízli vejpůl, o metr až dva je prodloužili a zase smontovali dohromady. A měli z toho minibus. Za třetí to byly oříšky. Na Filipínách narazíte na prodavače s pojízdnými zásobníky čerstvě upražených burských oříšků. Mají čtyři druhy s různými příchutěmi. Je to lahůdka. Mňam!

Z Manily jsem přeletěl do starého známého Saigonu a jako vždy na něco zapomněl. Tentokrát na dolary potřebné na vízum. Ve Vietnamu jsem si nechal opravit Psiona a sešel se tam s Adrienou, na vlastní pěst kolem světa cestující Češkou. Vyměnili jsme si spoustu zkušeností s cestováním a strávili spolu příjemné odpoledne a večer. Dohodli jsme se, že se pokusíme někde na cestách znovu sejít.

Z Vietnamu jsem přejel do Kambodže, kterou jsem musel začátkem února po cestě z Laosu vynechat. Strávil jsem několik dnů v hlavním městě Phnom Penhu, navštívil královský palác a "Killing Fields" - místa připomínající běsnění rudých kmérů během jejich čtyřleté vlády nad touto zemí. Chtěli vytvořit beztřídní zemědělskou (dalo by se říct prvobytně pospolnou) společnost a zrušili majetek, peníze a vzdělání. Kdo něco z toho měl, skončil s krumpáčem v hlavě. Přes milion mrtvých. Z Phnom Penhu jsem pokračoval do Siem Reapu, kde jsem obdivoval světoznámé chrámy v džungli Angkor Wat a pak překročil hranici do Thajska.

V Kambodži mne kromě příjemných lidí nadchly dvě věci - to, že se tu platí dolary, takže jsem si přímo z bankomatu mohl dočerpat dolarovou hotovost, a hrozně levné a dobré jídlo. Ananasový ledový shake za půl dolaru byl tak skvělý, že jsem si jich dal 6 za sebou a už v břiše neměl místo na normální jídlo. Mňam! Škoda že jsem musel tak spěchat. Jinak bych se v Kambodži určitě ještě zdržel. Spousta cestovatelů, co jsem potkal, Kambodžu doporučovala coby jeden z vrcholů jihovýchodní Asie.

Thajskem jsem jen projel, abych 6. května ráno z Kualy Lumpur odletěl do novozélandského Christchurche. Letenku jsem měl koupenou už dlouho dopředu a jen kvůli ní jsem musel Filipínami a Kambodžou tak spěchat. Stála mne ale včetně všech poplatků i příplatku za zavazadlo jen 200 USD, což byla skvělá cena. Je to totiž let přes pořádný kus světa - skoro 9000 km.

V Christchurchi na mne čekala vlezlá zima a déšť. A taky přetrvávající otřesy půdy. Před třemi měsíci bylo totiž celé centrum Christchurche pobořeno při silném zemětřesení. Když jsem se zašel do obchodu zeptat na cestu, budova se roztřásla, okna začala drnčet a já myslel, že to na nás celé spadne. Prodavači se jen chytli stolu a když otřes skončil, podotkli: "This was a small one (Tenhle byl malý) ..."

Na Novém Zélandu mne fascinovalo, jak tvrdé a otužilé obyvatelstvo tato země má. Když jsem v mrazivém dešti v Christchurchi procházel kolem největšího parku, na řadě venkovních hřišť tam děvčata hrála netball (něco jako basketbal). Jen v tričkách a kraťasech. Kolem hřišť stály řady teple oblečených diváků s deštníky. U nás by v takové zimě psa ven nevyhnal.

Po parku v tomto nečase joggovali lidé všech věkových kategorií rovněž v kraťasech a tričkách. Vrchol všeho byla mladá maminka, která joggovala a před sebou postrkovala rychlé jízdě uzpůsobený kočárek. Bylo to obdivuhodné. Až se bude na Novém Zélandu koncem roku konat mistrovství světa v ragby, budou mít All Blacks (novozélandský národní tým) jednoho nového fanouška. Zvlášť když před každým zápasem provádí Haku.

Nový Zéland je drahá země, ale jeho infrastruktura pro backpackery je skvělá. Hostely, autobusy i atrakce. Za vyšší cenu, kterou zaplatíte, dostanete kvalitu. Z Christchurche jsem pokračoval na jih do Dunedinu, kde jsem navštívil nejstrmější ulici na světě a chystal se za tučňáky. Měl jsem v plánu taky návštěvu země fjordů na jihu jižního ostrova a při nočním surfování na wi-fi síti jsem narazil na informace o čtyřdenním Milfordově treku v tomto koutě Nového Zélandu. Měl to být nejkrásnější trek světa (nebo aspoň jeden z nejkrásnějších). Rozhodl jsem se ho absolvovat.

V sezóně tam platí přísný systém kvót a ubytovací kapacity jsou měsíce předem vyprodané. Sezóna ale před dvěma týdny skončila a teď si tam může chodit každý bez omezení. Na vlastní nebezpečí. Cesty se totiž mimo sezónu neudržují, můstky přes řeky jsou z důvodu možného poškození při pádech lavin odstraněny a v chatách po cestě chybí vařiče na vaření. Tak si člověk musí nést vše sám. Případy utonutí při překonávání vodních toků a úmrtí následkem podchlazení nebo zasypání lavinou nejsou výjimkou a tak průchod tímto trekem mimo sezónu doporučují jen velmi zkušeným horalům.

To bylo něco pro mne, zcela nezkušeného horala. V této oblasti prý prší přes 200 dnů v roce a při překonávání horského sedla fouká i silný vítr. Pokud jsou skály zledovatělé, může to být nebezpečné. Našel jsem si předpověď počasí a zjistil, že zítra tam má naposledy svítit slunce. A za 4 dny mají začít mrazy.

Uprostřed noci jsem změnil plány, online si koupil lístek na autobus do Te Anau a s národním parkem domluvil začátek svého treku hned na další ráno. Rozhodl jsem se, že tento čtyřdenní trek zvládnu za tři dny. A bez problémů jsem ho zvládl. První den skutečně svítilo slunce a druhý byla zima a sucho. Pršelo až třetí den. Můstky přes řeky ještě nestihli odvézt, tak tam taky žádný problém nebyl. Štěstí přeje nepřipraveným. Místo očekávaného hororu to tak byla velmi příjemná třídenní procházka. Novozélandská příroda je nádherná.

I zde jsem musel obdivovat Novozélanďany. Po cestě k sedlu jsme na tomto treku potkali výpravu slepých a slabozrakých lidí z Nového Zélandu. Šli pomalu a zdolat každý kámen jim dalo pořádnou práci. Vidící jim na každém metru radili, kam mají dát nohu. Ale šli stále kupředu. A nakonec vyšli až nahoru.

Počkal jsem tam na ně a nabídl jim pomoc při sestupu do údolí. Svah byl prudký a každé zdravé oko by se jim mohlo hodit. Poděkovali, ale pomoc odmítli. Svah byl totiž příliš prudký a oni se po dosažení sedla vraceli zpět na začátek. Po cestě dolů jsem potkal staršího pána, kterému přestala pracovat noha. Dal jsem mu svou hůlku a zbytek cesty nesl svůj i jeho batoh. Dohromady přes 30 kg. Ještě že mám trénink z nošení těžkého batohu. Byl mi vděčný a já měl radost, že jsem mohl pomoci.

V pátek 13. května jsem dorazil do adrenalinového centra Nového Zélandu Queenstownu a dožadoval se možnosti poprvé v životě si skočit Bunge jumping. Dívali se na mne jako na úchyla, že chci skákat právě v toto datum. Ale stejně měli všude plno. Nechali mne skočit až další den. Abych si to vynahradil, skočil jsem hned dvakrát. Z mostu, kde se Bunge jumping na světě skákat začal.

V Queenstownu jsem také strávil jedno odpoledne na tříhodinové projížďce na koni krajem Pána prstenů. Zdolávali jsme kopce, brodili se přes řeky a stoupali horskými potoky vzhůru. Nádhera. Zůstal jsem tam ještě dva dny a na hrozně drahém internetu připravoval dárek k narozeninám pro ex. Knížku našich starých konverzací. Sakra bolestivá záležitost. Když jsem si pak v obchodě dokupoval oblečení z Merina, vypadl mi Psion na zem a rozbil se. Blbý.

Z Queenstownu jsem přes ledovec Franze Josefa pokračoval do Nelsonu a trajektem přeplul na severní ostrov do hlavního města Wellingtonu. Odtud jsem pokračoval k jezeru Taupo, kde jsem vyrazil na prý nejkrásnější jednodenní trek na světě - Tongariro Alpine Crossing. Kousek za začátkem treku se tyčí sopka Mt. Ngauruhoe se strmými, sopečným prachem a kameny pokrytými stěnami. V žádném případě se na ni nedoporučuje lézt nikomu trpícímu závratěmi nebo někomu bez kotníkových bot. Stěny jsou tak strmé, že stačí jedno uklouznutí a člověk by se kutálel stovky metrů dolů.

Kotníkové boty jsem neměl a závratěmi vždycky trpěl. Vylezl jsem až nahoru. Neuklouzl jsem a dolů se nekutálel. To bohužel neplatí o mém foťáku. Krásné zrcadlovce Pentax K10-D. Dárku od otce před cestou. Vypadl z batohu a pelášil si to dolů. Se všemi mými fotkami z prvních dvou týdnů na Novém Zélandu.

Několik hodin jsem pak černý foťák marně hledal mezi černými sopečnými kameny a nakonec musel pokračovat bez něj. Byl to dvacetikilometrový trek úžasnou přírodní scenérií. Druhý den jsem se tam vydal znovu. Opět jsem několik hodin hledal ten foťák a paměťovou kartu s fotkami. A opět neúspěšně. Tak jsem si dal dvacetikilometrový pochod přes horská sedla podruhé.

V autobuse jsem pak sledoval diskuzi čtyř Britů o tom, že se po dnešních 20 km zítra nepostaví na nohy. Žabaři. Ale foťák byl pryč. Dál jsem mohl fotit už jen na mobil. Další den jsem odjel do Rotoruy, kde jsem navštívil maorskou vesnici a učil se Haku. Při výuce Haky jsem byl s instruktorem sám. Žádné jiné turisty Haka nezajímala a dali přednost masážím a koupelím v bahně. Škoda. Bylo to super!

Z Rotoruy jsem odjel do Aucklandu a odtud dalším levným spojem odletěl do Sydney. Nový Zéland je drahý, ale Austrálie mnohem dražší. Úplné šílenství. A za tu cenu rozhodně nemáte kvalitu jako na Zélandu. V Sydney jsem si na inzerát za 200 dolarů koupil použitý kompaktní foťák, na našem velvyslanectví si obnovil zapomenutý přístup do datové schránky a strávil den v okolí světoznámé budovy opery. Za zlomek ceny jsem se dostal na večerní plavbu plachetnicí kolem přístavu s barbeque a ještě před půlnocí odletěl do Melbourne. Přespal jsem na letišti a ráno pokračoval do Alice Springs ve středu Austrálie.

Mým cílem byla už zmiňovaná Larapinta. Pochod dlouhý 223 km červeným středem Austrálie. Po loňských lijácích spíš zeleným. Na Novém Zélandu jsem si před odletem koupil ultralehký stan, nádobí a vařič. V Alice Springs jsem pak dokoupil plynové bomby a kvantum jídla a nechal se odvézt manželkou jednoho z rangerů zdejšího národního parku na začátek pochodu. Vlastně na konec, protože jsem šel Larapintu pozpátku - od hory Mt. Sonder, která má tvar ležící domorodé ženy, zpět do civilizace.

Celá cesta je slušně značená, ale vede daleko od lidských obydlí. Krajem se smrtelně jedovatými hady, pavoukem s červeným zadečkem, všudypřítomnými armádami obřích mravenců a hejny neodbytných much, co vám lezou do očí, uší a nosu. Každých 10 až 30 km jsou na trase rozmístěny cisterny s dešťovou vodou, kterou si před konzumací musíte převařit či desinfikovat. Ale neumřete žízní. Na třech místech podél treku si v uzamčených budkách můžete uložit zásoby jídla. Kromě nich si všechno musíte nést sami. Batoh o váze 20-25 kg.

Teploty ve dne se blížily 30 stupňům, teploty v noci klesaly k nule. Mezi nejčastější příčiny úmrtí na Larapintě patří dehydratace, uštknutí hadem a podchlazení. Na trasu se nedoporučuje vyrážet ve dvou, ale aspoň ve třech. Aby v případě zranění jeden člověk zůstal s postiženým a druhý mohl běžet pro pomoc. Šel jsem to celé sám. Původně jsem si nechtěl brát ani nouzový lokátor na přivolání helikoptéry v případě nouze. Kdyby se mi něco stalo, říkal jsem, ať se řídí podle supů. Ale ukecali mne. :-P

V australské divočině jsem si trochu připadal jako na Harrisonově První planetě smrti. Každou chvíli jsem potkával hady a ještěrky. Much se nedalo nijak zbavit a když jsem někde shodil batoh, sedělo jich na něm padesát. Když jsem si při čištění zubů nedával pozor, kde stojím, najednou jsem měl nohu plnou kousajících mravenců. Každé stéblo trávy bodalo a píchalo. Trny z rostlin zůstávaly zabodlé pod kůží. Keře produkovaly ostnaté bobulky, které po zapadnutí do boty znemožňovaly chůzi. Jakoby tu Harrison někdy byl.

Za těch devět dnů jsem moc lidí nepotkal. Devět nocí jsem spal pod nebem plným hvězd. Neznámým nebem plným neznámých hvězd. Šest nocí zcela sám. Kilometry daleko od jiného živáčka. Hned první noc jsem zjistil, že můj stan funguje spíš jako kondenzační stanice na vodu. Během noci shromažďoval vlhkost a kapal ji na můj péřový spacák. Mokrý spacák pak zcela ztrácel tepelně izolační vlastnosti.

Každé poledne jsem musel na slunci dělat pauzu na sušení spacáku a stanu. Vynechal jsem ji jediný den a večer po ulehnutí do mokrého spacáku myslel, že mrazivou noc nepřežiju. Zachránila mne stříbrná fólie z pohotovostní lékárničky, do které jsem se uvnitř mokrého spacáku zabalil a do rána drkotal zuby. Tak tak jsem přežil noc. A ve dne zase 25 km chůze, skákání po kamenech, přelézání potoků, šplhání po skalách na vrcholcích kopců a nekonečných pochodů pískem.

Skutečně jsem se ztratil hned třetí den. Dvě hodiny jsem lezl neznámým kaňonem a na konci zjistil, že tudy cesta nevede. Včetně zabloudění jsem ten den ušel 38 km. S těžkým batohem. Musel jsem jít i v noci. Nikde nebylo místo na stan bez mravenců a bez kamení. Byl jsem hrozně unavený. Čtvrthodinovou pauzu jsem si musel dávat každý kilometr. Bylo mi už jedno, jestli si sednu na hada. Byla noc a kolem se rýsovaly hřebeny hor. Volal jsem duchy a bohy původních obyvatel. Tohle bylo to skutečné Walkabout.

Došel jsem o půlnoci. Lehl jsem si do stanu a 20 metrů ode mne začal výt divoký pes Dingo. Přežil jsem to. Když jsem přicházel poslední metry k Alice Springs, spustil jsem vítězný pokřik. Řval jsem z plných plic:
- "Joooo!" Nadšení mi proudilo žilami celého těla. Dokázal jsem to!