Bylo pěkné slunečné dopoledne. Seděl jsem v hotelu na autobusovém nádraží paraguayského pohraničního města a vybíral svoje denní fotky do galerie Faces. Chtěl jsem jít do internetové kavárny, ale recepční mne to nechal dělat na svém počítači v recepci. Fungoval jsem za to jako klíčník. Přebíral jsem klíče od odcházejících hostů a vydával je nově příchozím. Byl to levný hotel. Padesát tisíc Guaraní za pokoj s koupelnou a větrákem. To je 220 Kč.

Byl to hodinový hotel. Třicet tisíc Guaraní za hodinu. Pokoje číslo 1 a 2. Ty se půjčovaly na hodinu. Prohlížel jsem si páry, kterým jsem vydával klíče. Milenci. Slečny klopily zrak. Jakoby se styděly za to, že jdou se svým přítelem sem. Vypadaly hrozně nevinně. Jako mladé maminky, co si sem odskočily od plotny. Dítě odešlo do školy a ony mohou sem. Muži připomínali obchodní cestující. Nastoupí do příštího autobusu a začnou cestujícím vychvalovat svůj výrobek. Vitamíny, žvýkačky nebo cokoliv jiného. Projdou autobus a rozdají je cestujícím. Pak ho projdou znovu a vyberou je zpět. Někdo jim místo výrobku vrátí peníze. Tak to tu funguje.

- "Fuck" řekl recepční jediné anglické slovo, které znal, a výmluvným gestem rukama mi ukázal, co bude ten pár v pokoji příští hodinu dělat. Chápu to i bez vysvětlování. "Setenta mil por una óra (Sedmdesát tisíc za hodinu)" dodal. Vytřeštil jsem oči. Tyhle holky šlapou?

- "Kieres así (Chceš taky)?" zeptal se recepční, když viděl můj překvapený výraz. Ne, díky. Dobrý pocit, který jsem měl při vydávání klíčů, se vytratil. Před tím jsem těm párům fandil. Teď mi to spíš přišlo líto. Obrázek se dokončil. Mladá maminka vařící oběd. Dítě odešlo do školy, manžel do práce. A ona si odskočila. Na hodinu. Byla moc hezká. Nevinná. Žádná profesionálka. U autobusu potkala obchodníka. A rozhodla se vylepšit rodinný rozpočet. O sedmdesát tisíc Guaraní. O 315 Kč. Za hodinu. Paraguay je hrozně chudá země ...

Dne 4. dubna 2012 jsem byl na své cestě právě 850 dnů. Ten den jsem strávil na nejkrásnějších vodopádech naší planety, Iguazu Falls. Nacházejí se na hranici tří států - Brazílie, Argentiny a Paraguaye. Jsou široké přes 2.7 km a vysoké od 60 do 82 m. Před půl rokem byly vyhlášeny jako jeden ze sedmi novodobých divů světa. Byl slunečný den a já jsem vyfotil stovky fotek. Další den jsem pak překročil hranici zpět do Paraguaye. Tentokrát už legálně.

Stále jsem svobodný. Na svobodě. Myslím, že se osvědčila moje preventivní opatření. V hostelech se ubytovávám pod pseudonymem Tomáš Marný a před odchodem pečlivě stírám otisky prstů ze dveří a vybavení. Povýšil jsem. Z Františka Kleina, který vystudoval dvě vysoké školy, z Františka Kleina, absolventa Jaderné fakulty ČVUT s červeným diplomem, z Františka Kleina, ředitele české pobočky největší světové poradenské firmy v oblasti řízení lidských zdrojů se ze mne stal František Klein, známý rváč a výtržník, kterého se bojí i italská mafie a po kterém pátrá policie České republiky. Považuju to za skutečný skok ve své kariéře. Budí to respekt. Ředitel moc respektu nevzbudí. Červený diplom už vůbec ne. Ale trestně stíhaný? Hledaný policií? Toho jen tak dráždit nebudete.

Tak pěkně po pořádku. Kde jsem byl a co jsem zažil v posledních padesáti dnech? Prvních 20 dnů jsem už podrobně popsal v článku www.unpreparedtravellers.com/820-dnu-cz . Ale ještě se k nim vrátím. K hromadné dopravě. Po několika dnech strávených v uruguayském Montevideu, jsem luxusním autobusem přejel do brazilského Porto Alegre. Autobus byl typu Leito, což je ta nejdražší třída se sklápěcími sedadly až do polohy ležmo. Nic levnějšího totiž na té trase nejelo.
- "Aspoň se v noci pořádně vyspím" řekl jsem si. To stejné si bohužel řekl i Brazilec na sedadle přede mnou a pokusil se moje nohy nalisovat do podlahy. To, že si můžete sedadlo sklopit téměř do úhlu 180 stupňů, Vám totiž nijak negarantuje, že v těch místech nebude mít nohy ten za Vámi. Což je Brazilcům jedno. Zvlášť, když je ten za nimi cizinec. Ještě spíš, když je to cizinec, nemluvící moc portugalsky.

V Brazílii jsem na několik dnů přerušil svou cestu a odletěl na pohřeb svého dědečka do České republiky. Hned v Praze na Florenci jsem byl mile překvapen. Na své cestě jsem projel autobusy téměř celý svět. Poznal jsem ty nejlevnější s dřevěnými lavicemi v Etiopii i ty nejdražší v Japonsku, Austrálii a Jižní Americe. Z Prahy do Brna jsem ale jel zatím nejlepším autobusem, na jaký jsem na svých cestách narazil. Byl obrovský, žlutý a trochu připomínal kosmickou loď. Bylo v něm asi tak milión sedadel. Možná o trochu míň. Každý cestující měl vlastní obrazovku a mohl si na ní pouštět filmy a seriály. Ne že bych zrovna tohle potřeboval. Vedle mne totiž seděla krásná mladá studentka, se kterou jsme si celou cestu povídali. Jančuro, díky!

Káva a čokoláda zdarma, noviny a časopisy zdarma, chlazené nápoje a občerstvení na prodej, usměvavá stewardka, to všechno tuhle jízdu povyšovalo nad úroveň běžnou jinde ve světě. Bezdrátová Wi-Fi síť pro mne byla důležitější než jakékoliv filmy. A pak to nejlepší. Zázrak moderní vědy a techniky, se kterým jsem se nikde jinde ve světě nesetkal. Zásuvky s elektřinou 220 Voltů. V době, kdy má mobilní telefon každá babička ze zapadlé peruánské vesničky, se stalo jejich dobíjení na autobusových nádražích vzkvétajícím druhem byznysu. Tady máte možnost strávit celou cestu na internetu, psát maily, odpovídat na komentáře a přečíst si nejnovější zprávy. A nemusíte se strachovat o baterii svého mobilu, protože si ho během cesty normálně dobijete. Pokud se jednou dostanou žluté autobusy do světa, konkurenci s tím převálcují. Jančuro, go for it!

Z Česka jsem se vracel zpět do Brazílie na karneval. Večer před odletem jsem zjistil, že jsem si ve žlutém autobusu v zásuvce zapomněl nabíječku s baterií do foťáku. Bylo to moc nepříjemné, protože jsem prakticky přímo z letadla měl jet na sambodrom v Rio de Janeiru a bez baterie bych na karnevalu nemohl fotit. O půlnoci ze soboty na neděli jsem zavolal na bezplatnou linku Student Agency a čekal martýrium, kdy mi oznámí, ať si zavolám na oddělení ztrát a nálezů v pondělí v úředních hodinách. Tedy v době, kdy už dávno budu v Brazílii. Místo toho mi během ani ne minutu trvajícího hovoru operátorka oznámila, že moji nabíječku našli a mohu si ji kdykoliv vyzvednout v kavárně na Florenci. Tomu říkám customer service! Žádní byrokraté! Trochu mi to připomnělo legendární projev ředitele Ryanairu (www.youtube.com/watch?v=hZrEIvUnm-o), kde inovativnost a orientaci na zákazníky přisuzoval také tomu, že jeho manažeři dříve nepracovali v odvětví aerolinek.

V Brazílii jsem prvních pár dnů strávil v Rio de Janeiru. Městská hromadná doprava zvládala nápor turistů bez problémů i v době karnevalu. Každý autobus má za čelním sklem umístěnou velkou ceduli s cenou za jednu jízdu. Pohybuje se od 2.75 do 4.15 Reálu (30-45 Kč). Všechny zastávky v Riu jsou na znamení. Pokud řidiči nikdo v autobusu nebo na zastávce nedá znamení, profrčí takovou zastávkou šedesátikilometrovou rychlostí. Touto rychlostí se k zastávce i blíží. Čekali byste zpomalení? Zapomeňte. Chce to trochu odvahy vykročit do silnice před burácející monstrum a dát rukou znamení k zastavení. Zvlášť když si váš autobus uhání pěkně ve druhém pruhu. Ale nebojte se. Pokud znamení uvidí, zastaví. Z plné rychlosti. Na několika metrech. I za cenu toho, že cestující uvnitř zažijí přetížení 3G. Jsou na ně ostatně zvyklí. Vy ne. Proto se radši pevně držte.

Po Riu jsem projel několika nádhernými koloniálními městečky provincie Minas Gerais a zamířil na pláže černého srdce Brazílie, provincie Bahía. Mým bydlištěm se skoro na týden stalo surfařské městečko Itacaré. Moře bylo teplé a vlny na surfování se zdály ideální. Zdály. Po dvou hodinách topení se, kdy jsem byl několikrát blízko ke zlomení prkna, mi jeden surfař řekl, že jsou tu na mne vlny příliš divoké a že musím jinam. Kdepak jsou moje ideální malé silné vlny z Kuty na Bali? Musím se ještě hodně učit.

V Itacaré jsem se taky dozvěděl o podání trestního oznámení za můj blog a začal se obávat o funkčnost internetových stránek z této cesty. Ale stránky pořád jedou a já jsem zatím od České policie žádné obvinění ani předvolání nedostal. I když můj e-mail mají. Dostal jsem několik soukromých mailů od zaměstnanců ministerstva Vnitra a Policie ČR s tím, že moje stránky začali číst a moc se jim líbí. Hlavně ať píšu dál.

Přestože mne Policie zatím nijak nekontaktovala, známý právník mi poradil, abych se jim ozval a vysvětlil, že se v současné době v České republice nezdržuju. Sepsal jsem tedy prohlášení a poslal je poštou "mému vyšetřovateli" na adresu pražské kriminální policie. Nechal jsem se inspirovat Leonardem di Capriem a prohlášení zaslal na pěkné pohlednici z brazilské pláže. Ať má můj vyšetřovatel nějaké rozptýlení.

Už v minulém souhrnu jsem psal o tom, jak je cestování po Brazílii náročné. Hlavním důvodem je portugalština. Když portugalsky nemluvíte, nedomluvíte se tu. Druhým důvodem je nezájem Brazilců o cizince. Na každém kroku Vám dávají najevo, že Vás nepotřebují. Zvlášť když zrovna nehýříte penězi. Jste v nesnázích? Poraďte si sami. Nemluvíte portugalsky? Tak co sem lezete? Napřed se to naučte a přijeďte sem pak.

Když jsem si šel na začátku svého pobytu v Brazílii koupit zdejší SIM kartu, zeptal jsem se prodavačky za pultem:
- "Fála inglés (Mluvíte anglicky)?"
- "Náom (Ne)" zavrtěla hlavou.
- "Fála espaňol (Mluvíte španělsky)?" zkusil jsem podruhé.
- "Náom (Ne)" odpověděla, otočila se ke mně zády a začala utírat prach na polici. Ztratila o mne zájem. Co na tom, že jsem pořád stál za pultem a něco si zřejmě chtěl koupit. Už jsem nebyl její problém. Moje dva dotazy zodpověděla. Tak co by proboha měla dělat víc? A pokud jsem chtěl něco dalšího, měl jsem to říct. Portugalsky. Jak jinak?

Z Itacaré jsem se přes Salvador vypravil do jednoho z nejkrásnějších brazilských národních parků Chapada Diamantina, plného vodopádů, skal a kopců neobvyklých tvarů. Bydlel jsem ve vesničce Valé du Capao, vyrážel na treky po okolních kopcích, koupal se pod vodopády a vůbec jsem si užíval vybočení z obvyklé turistické trasy.

Mou další zastávkou bylo brazilské hlavní město Brasília. Město založil v roce 1960 legendární brazilský prezident Juscelino Kubitschek. Je to neobvyklé město. Nevyrostlo organicky, ale na základě přesného plánu nejlepších brazilských architektů. Bylo postavené během tří let hluboko v brazilském vnitrozemí. Jeho tvar kopíruje tvar letadla. Osa města a hlavní silniční komunikace se nacházejí v trupu letadla, obytné čtvrti jsou na jeho křídlech a veškeré úřady a vládní budovy se nacházejí v kokpitu letadla. Neobvyklé futuristické tvary mají mnohé úřady, národní muzeum, divadlo, nebo třeba katedrála. Město také obsahuje muzeum svého zakladatele Juscelina Kubitschka, které zde najdete pod jménem Memorial JK. Američané měli svého JFK, Brazilci svého JK. Čechům zůstal jen ten FK.

V Brazílii se mi poprvé stalo, že jsem přejel zastávku. Z hlavního města Brasília jsem jel přes Goiánii 16 hodin do Cuiaby. Bohužel mne nikdo v autobuse nedokázal upozornit, že už jsme tam. Doufal jsem, že mne steward po vyslechnutí mé věty "Kéru a kujabá (Chci do Cuiaby)" po příjezdu upozorní. Nebo tam aspoň bude nápis Cuiabá. Nebyl a neupozornil mne. Když jsem pochopil, že jsme mou destinaci zřejmě přejeli, nesměle jsem se portugalsky zeptal usměvavého pána před sebou, kam jedeme. Potřeboval jsem jen jedno slovo. Jméno města. Pokud možno potichu, aby nikdo nezjistil, že už jedu načerno. Pán zbrunátněl a začal se rozčilovat. Vykřikoval portugalské věty, ve kterých žádné jméno města nebylo. Lidé se otáčeli, aby se podívali na toho exota, který neví, kam jedeme. Zopakoval jsem tedy nahlas svou otázku a v rámci další spršky slov zachytil i název města. Cáceres.

Na mapě jsem našel, že je to o 220 km dál, než Cuiabá. V těsné blízkosti hranic s Bolívií. Vystoupil jsem tedy o šest hodin později v Cáceresu. Když se mne zaměstnanci autobusové společnosti snažili přesvědčit, ať doplatím jízdenku až sem, nechápavě jsem na ně koukal. Dobře vím, kdy nemám portugalsky rozumět ani slovo. V Cáceresu jsem měl sto chutí se sebrat, nasednout na první autobus do Bolívie a dát sbohem této k cestovatelům nepřívětivé zemi. Seděl jsem jeden den u vody s místními rybáři a nakonec odpoledne odjel zpět do Cuiaby. Následujících několik dní jsem strávil v nedalekém národním parku Chapada dos Guimaraes, známém především překrásnými vodopády.

Brazílie, to není jen fotbal, karneval, pláže a vodopády. Je v ní také úžasná fauna a flóra. O Amazonii slyšel každý, ale v Brazílii najdete jeden vzácnější poklad. Zná ho každý přírodovědec. Pantanal. Rozsáhlé mokřiny na jihovýchodě země, kterým se co do množství druhů zvěře a především ptáků nic nevyrovná. Žije v něm přes 300 druhů savců a 1000 druhů ptáků. Jsou tu jaguáři, mravenečníci, tapíři, pumy, kapybary, aligátoři, anakondy, piraňe ... Říká se, že kolik zvířat uvidíte v Amazonii za týden, tolik jich uvidíte v Pantalu za den. Můj další cíl byla severní část Pantanalu, do které se vyráží právě z Cuiaby. Měl jsem kontakt na levnější cestovku, orientovanou na backpackery. Před pár lety dělali tří- a čtyřdenní výpravy do Pantanalu za 60 USD na den.

Vlastník cestovky mne nechal zdarma přespat v houpací síti na dvorku s tím, že výprava začne hned ráno. Skoro jsem nezamhouřil oči, protože dvorek se mnou sdílelo asi deset kohoutů a aby se předvedli před jednou zdejší slepicí, nečekali na rozednění a zběsile kokrhali celou noc. Ráno mi majitel cestovky sdělil informaci, kterou mi večer neřekl. Cenu. Za 3 dny 1100 Realů (12000 Kč). Zdražil. Trojnásobně. Měl jsem necelou polovinu. A i kdybych to měl, tolik bych nedal. Odmítl jsem a šel na internet hledat levnější cestovku. Nenašel jsem. Ostatní cestovky za třídenní výlety inkasují taky 1100. Ale dolarů. Dobře to charakterizuje jeden příspěvek z cestovatelských diskuzí: "Slova cheap (levné) a Pantanal nejdou dohromady."

Ale já jsem se nechtěl vzdát. Zorganizuju si vlastní Pantanal! Levný! V Makru jsem si v přepočtu za 660 Kč koupil stan. Autobusem jsem odjel na hranici Pantanalu do posledního městečka Poconé a strávil tam několik dnů přípravami své výpravy. Spát budu ve stanu někde mezi aligátory a anakondami. Jíst budu rohlíky se sýrem. A aby to bylo co nejlevnější, pojedu tam na kole. Do hloubi Pantanalu totiž vede bahnitá 150 km dlouhá polní cesta. Transpantaneira. Přes mokřiny a řeky se na ní nachází přes 122 dřevěných mostů, představovaných v podstatě jen několika silnými prkny, stlučenými dohromady hřebíky.

Při výběru kola jsem měl tři podmínky. Muselo mít řidítka, sedátko a vzadu nosič na tašky. Výprava měla trvat 3 až 4 dny, tak jsem sebou kromě stanu a jídla potřeboval vézt tak 10 litrů vody. V Poconé bohužel žádná půjčovna kol neexistuje. Kola na projížďku po Transpantaneiře půjčují svým hostům jen turistické resorty u této cesty, kde stojí jedna noc 3000 Kč. Naštěstí jsem narazil na jednu paní, která mi levně půjčila své vlastní kolo. Připomínalo v Česku kdysi populární model Ukrajina. Jedno ozubené kolo vpředu a jedno vzadu. Nezatěžovalo tak mysl jezdce úvahami, na jaký převod má jet.

Ráno jsem na ně naložil stan a zásoby a vyrazil vstříc dobrodružství. Šlapal jsem asi hodinu a po ujetí 12 km začal cítit každou nerovnost a kamínek na cestě. Slezl jsem z kola a zjistil, že jsem píchnul. Sakra! Následující tři hodiny jsem kolo s batohem a zásobami tlačil zpátky do Poconé. Mých 90 kg a 20 kg vody a zásob bylo na Ukrajinu moc. Potřebuju něco většího. Další den jsem si od jiné paní půjčil malý skůtr. Natankoval jsem plnou nádrž a podruhé vyrazil vstříc dobrodružství.

Transpantaneira mne nezklamala. Viděl jsem kajmany, ještěry, hady, kapybary, mývaly a nespočet druhů ptáků. Stan jsem si postavil u vody a v noci mi nějaké potvory každou chvíli narážely do stanu. Byli to zřejmě krokodýli, kterých je v Pantanalu přes 10 milionů, tak jsem si netroufl tím směrem ani kopnout, aby mi náhodou neukousli nohu. Na hýbající se plachtu svého stanu jsem svítil baterkou, bláhově se domnívajíc, že to ty potvory odežene a nebudou se zajímat o to, jaké jídlo uvnitř té plátěné konzervy bydlí a přišlo jim samo pod nos.

V Pantanalu jsem narazil ještě na něco. Nemohl jsem čekat, že se jim v největších světových močálech vyhnu. Zvláště ne v dešťovém období. Mají lidi rádi. Komáři. Protikomáří spreje a masti tu na ně působí spíš jako afrodisiakum. Kdykoliv jsem někde zastavil a chtěl udělat pár fotek, byli tam. Slétávali se zhruba rychlostí komár za vteřinu. Při zastávkách do 10 vteřin se to dalo vydržet. Deseti komárům zvládnete uhýbat, ohánět se, dokonce i na chvíli udržet objektiv foťáku bez pohybu. A pak jim ujedete. Rychlost na ně platí spolehlivě. Při zastávce v délce dvou minut ale už bylo zle. Jediná výhoda byla, že když jsem sesedl z motorky, půlka jich zůstala na ní a snažila se vysát nějakou krev z její koženkové sedačky.

Vážné problémy nastaly můj druhý den v Pantanalu kolem páté hodiny odpoledne. Začalo se stmívat a přišel jejich čas. Byl jsem zrovna u řeky, 110 km od Poconé. Při každém zastavení se na mne vrhala asi stovka komárů. Potřeboval jsem postavit stan. Byl to neřešitelný problém. Už jsem to chtěl vzdát a strávit noc jízdou bahnem zpět do Poconé, ale řekl jsem si, že to musím zvládnout. Zastavil jsem u kraje cesty a odběhl od motorky. Část komárů zůstala na ní. Batoh jsem pohodil o pár metrů dál. Další část se nachytala. Vytáhl jsem stan a nechal ho ležet na malém plácku. Další komáři zůstali tam. Chodil jsem dokola a při chůzi vztyčoval konstrukci. Dokud jsem chodil, měl jsem od nich pokoj.

Nejhorší bylo navlečení podpor do otvorů celtoviny a vztyčení stanu. To se totiž moje skupina spojila se stanovou skupinou a protože jsem u toho neběhal, schytal jsem pěkných pár štípanců. Motorku jsem přivezl ke stanu a batoh hodil dovnitř. Tím se k hlavnímu roji připojila i motorková a batohová skupina a několika stovkám komárů zůstal jediný cíl - já. Nezbylo mi nic jiného, než v panice rozepnout vchod a proskočit dovnitř s 50 nejodvážnějšími komáry. Brzy pochopili, že štěstí vždy nepřeje odvážným. Pozabíjel jsem je do jednoho. Uvnitř svého ministanu jsem si pak připadal, jako uprostřed letiště. Bzukot ze všech stran byl hrozivý. Stěny stanu byly poseté odpočívajícími komářími tělíčky, čekajícími na to, až ten pošuk zevnitř vyleze ven. Nevylezl jsem, i když jsem motorku nechal odemčenou s klíčky v zapalování. Věřil jsem tomu, že je to během noci přejde a odletí hledat snadnější oběť. Jak naivní ...

Ráno jsem se probudil stále uprostřed bzučícího letiště. Počkal jsem, až slunce vystoupí vysoko a komárům bude horko. To bylo spíš mně. Tělo jsem si namazal krémem proti komárům, připnul si dlouhé nohavice, vzal košili s dlouhými rukávy, přilbu a i s batohem vylezl ze stanu. Větší komáří nadšení jsem nezažil. Oblak, odpočívající na mém stanu, vzlétl a bzukot zesílil o 10 decibelů. Nejenže žádný komár v noci neodlétl. Pozvali ještě svoje příbuzné na hostinu. Bylo to nesnesitelné. Rychle jsem z batohu vyndal moskytiéru a přehodil si ji přes přilbu. Batoh jsem pohodil o kus dál a motorku odtlačil na cestu. Následovalo balení stanu. Komáři byli všude. Zabíjel jsem ty, co mi vletěli pod moskytiéru, a při tom jsem skládal stan. Malých štípnutí jsem obdržel asi 100. Nejhůř dopadl hřbet pravé ruky, kterým jsem pracoval mimo moskytiéru. Na ploše 5x5 cm jsem během pěti minut schytal asi 50 komářích štípnutí, takže jsem ho přestal cítit. Z místa činu jsem improvizovaně prchal s batohem a zmačkaným stanem mezi nohama, zabalený v moskytiéře, která vlála za skůtrem.

Když jsem večer dorazil zpět do Poconé, už jsem byl OK. Jen jsem doufal, že neonemocním malárií (nebral jsem žádnou profylaxi) a hlavně horečkou Dengue, jejímž je Pantanal v dešťovém období centrem. Měl jsem toho dost. Komárů, jejich štípnutí i Brazilců. I když zrovna v Poconé byli lidi moc fajn. Rozhodl jsem se svůj pobyt v Brazílii ukončit. Přes Campo Grande a Dourados jsem směřoval k hranici. Abych ztížil úlohu svým pronásledovatelům, rozhodl jsem se překročit hranici do Paraguaye ilegálně. Trochu taky jako znouzectnost. Ve svých dvou pasech jsem totiž měl už jen jednu dvoustranu volnou. To je 6 razítek. Vstupních a výstupních. Mohl jsem navštívit už jen 3 země. Moje cesta se chýlila ke svému závěru ...

V Brazílii jsem se připravil na ilegální přechod hranice. Pořídil jsem si štípačky na ostnatý drát, oblékl se do tmavého oblečení, nabil čelovku a posledním nočním autobusem přijel do pašeráckého hraničního města Ponta Porá. Když můžou pašeráci, můžu já taky. Plížil jsem se tmavými ulicemi směrem k hranici. Když jsem šel přes hodinu, objevil se přede mnou konec města. Potřeboval jsem se zorientovat. Zeptal jsem se kolemjdoucího, kterým směrem je Paraguay.
- "Tohle je Paraguay" odpověděl a vysvětlil mi, že hranice s Brazílií je daleko za mnou. Štípačky jsem vyhodil a vrátil se do centra. Žádná hranice tu totiž není. Ani žádné "Bienvenidos a Paraguay". Uprostřed města je prostě jedna hlavní ulice, na jedné její straně jsou domy v Brazílii a na druhé v Paraguayi.

Paraguay byl pro mne jako španělská vesnice. Což bylo skvělé, protože se v každé španělské vesnici vyznám mnohem líp, než v portugalské. Strávil jsem dva dny v národním parku Cerro Corá a z Pedro Juan Caballera odjel do Ciudad del Este, paraguayského městečka v těsné blízkosti vodopádů Iguacu. Ty jsem pak navštívil v poslední den tohoto období. Paraguay mne zaskočil chudobou. Uvědomil jsem si jeden znak chudoby. Ti opravdu chudí nemají boty. Chodí bosí. Ulicemi města. Kalužemi po průtrži mračen. Bylo mi hrozně líto rodin, bydlících pár metrů od autobusového nádraží pod kusy igelitu u drátěného plotu. Zpod igelitu se ozýval pláč nemluvněte. Byli bosí. Nejvíc mne však šokovala jedna věc - nežebrali. Oni tu chudobu nehráli, aby dostali víc. Oni byli skutečně chudí!

Měl jsem strašnou potřebu jim něco dát. Jenže jich bylo moc. Komu, aby na něj ostatní nežárlili? Sedl jsem si na obrubník silnice pár metrů od jejich igelitů. Vyndal jsem z kapes všechny drobné, co jsem u sebe měl. Paraguayské i brazilské. Dá se tu nakupovat za oboje. Udělal jsem z nich na zemi malou hromádku, zvedl jsem se a odešel. Nebylo to moc. Ale někoho z nich to potěší. Štěstí rozhodne koho. Já bych to neuměl. Stejně jsem si v následujících dnech pořád vyčítal, že jsem tam nenechal mnohem víc. Paraguay je hrozně chudá země ...

Abych se na svých cestách příliš nenudil, o vzrušení se mi starají i ženy. Nejdřív jsem se přes SMS dozvěděl, že na mne moje expřítelkyně Michala podala za můj blog trestní oznámení. Pomyslel jsem si o ní něco moc pěkného a pár dní měl o čem přemýšlet. O týden později jsem se z mailů dozvěděl, že Michala potkala na chodbě filozofické fakulty UK, kde si dělá postgraduál, mou studující sestru, hystericky se na ni rozkřičela a vyhnala ji z budovy. Pomyslel jsem si o ní něco moc pěkného a pár dní měl o čem přemýšlet. Za dalších několik týdnů jsem se z mailů dozvěděl, že na mne Michala napsala stížnost do redakce iDnes, kam také dávám svoje články. Pomyslel jsem si o ní něco moc pěkného a pár dní měl o čem přemýšlet. Po nějaké době jsem se opět z mailů dozvěděl, že si na můj blog Michala stěžovala na městském úřadě a že si tam teď zvou naše bývalé společné přátele k vyjádření. Pomyslel jsem si ...

A Michala není sama. Moje dávná slovenská přítelkyně Andrea mi v průběhu této cesty píše stovky mailů. Neodpovídám na ně. Stejně jako jsem neodpovídal na tisíce mailů v posledních letech. Nemám zájem. Vysvětloval jsem to po dobrém i po zlém. Nic nepomohlo. Musel jsem kvůli ní i změnit číslo mobilního telefonu. Na internetu našla moje cestovatelské stránky i blog na iDnes a začala do nich (vydávajíc se za Čecha a muže) psát svoje komentáře. Že mám začít myslet a vybrat si ženu s osobností. Tu, která mne miluje. Tu, která má všechno, po čem muži touží. Ale trochu se do toho zamotala (viz diskuze pod článkem www.unpreparedtravellers.com/unprepared-michala-worms-drugs-bombs-cz).

Po cestě jsem narazil na skvělou internetovou stránku www.wikiquote.org, obsahující citáty prakticky odevšad. Uložil jsem si plno hesel do mobilu a při dlouhých cestách autobusem si v nich čtu. Obsahují i hlášky z mých oblíbených filmů. Tak jednu za všechny:

"Losing all hope is freedom (Fight Club)."

Jeden známý z ministerstva vnitra mne upozornil, že možnost zapojení Interpolu do mého stíhání není vůbec tak nereálná, jak by se mohlo zdát. Bude záležet pouze na úvaze mého vyšetřovatele. Na tom, zda ho třeba nějak nenaštvu. Doufám tedy, že ocení uctivý tón mého prohlášení i výrazy uznání jeho práce. A že mi promine, že jsem v rozrušení místo "poškozená" psal "postižená". A kdyby snad brazilská pošta tu pohlednici po cestě ztratila, může si její text přečíst zde.

Pokoj všem lidem dobré vůle ...