(10.5.2010)
Druhý den v Pekingu jsme si chtěli napřed vyřídit jednu povinnost a pak se věnovat prohlídce památek. Abychom mohli dokončit náš okruh Asií, potřebovali jsme projet Mongolskem a pak Ruskem zpátky do Evropy. Ruské vízum, v Pekingu téměř nevybavitelné, jsme si naštěstí po radách jiných cestovatelů vybavili už v Hong Kongu. Tady v Pekingu jsme si potřebovali vybavit už jen vízum mongolské. Na internetu jsme si našli, kdy má mongolská ambasáda úřední hodiny na příjem žádostí o víza. Ráno jsme si přispali a čtvrt hodiny před koncem úředních hodin jsme ranní ulicí uháněli k mongolské ambasádě. Před ambasádou stál ozbrojený čínský voják, hlídající vchod. Podezřívavě sledoval náš úprk ulicí a zejména pak moje odbočení přímo k ambasádě.
- "Ustupte (Get back)!" zakřičel na mne, když jsem kolem něj chtěl proběhnout k ambasádě, a zastoupil mi cestu se zbraní v ruce. Takovéto počínání možná platí na Číňany. Na mne ovšem působí jako červený hadr na býka. A protože jsem z civilizovaných zemí zvyklý(možná mylně), že vojáci jen tak po civilistech nestřílí, jeho výhružnému postoji jsem nevěnoval pozornost.

- "Vy ustupte, musíme do ambasády!" odpověděl jsem mu a pokračoval dál k budově.
- "Ustupte!" zakřičel znovu a tvářil se odhodlaně zbraň použít. Na čínské mrňousy s puškou jsem ale nebyl zvědavý - za 10 minut končily úřední hodiny pro příjem víz a my jsme teprve potřebovali vyzvednout formulář a vyplnit ho.
- "Sorry, ale potřebujeme si rychle zažádat o vízum" pokračoval jsem v chůzi kolem vojáka. Když viděl, že silou nic nezmůže, začal poskytovat informace:
- "Okénko k podávání žádostí o víza není zde, je z druhé strany budovy. Musíte pokračovat ulicí za roh" řekl a tak jsem ho přestal obcházet a vrátil se na ulici k Andreovi. Oběhli jsme roh a ztuhli jsme. Od okénka se táhla dlouhá fronta asi dvaceti lidí.
- "Jak to chtějí stihnout vyřídit, když úřední hodiny končí za 5 minut?" podivili jsme se a postavili se na konec fronty. Odpověď jsme se dozvěděli přesně za 5 minut. Nijak.

(7.5.-8.5.2010)
Seděl jsem v metru a mířil na hostel. Přece jen dnes budu spát v posteli. To jsem ještě netušil, že vůbec spát nepůjdu. A taky že zažiju už třetí dnešní orgasmus. Po příchodu na hostel jsem si hodil věci na pokoj a šel se dolů na chvíli mrknout na internet. Což mimo jiné znamenalo podívat se na burzovní grafy a na svoje krvácející portfolio. A protože jsem se tam chvíli zdržel a americká burza je vůči Číně o pěkných pár hodin posunutá, byl jsem přímým svědkem na burzách nevídaného úkazu. Světové burzy začaly v jednom okamžiku klesat a moje čistě shortové portfolio růst. Pozvolný pokles se zrychloval a zrychloval, až přešel v prakticky neřízený volný pád. A já jen sledoval, jak mé peníze rostou o 2%, o 4%, o 7%, po další hodině o 10% ... Byl jsem spokojený a docela by mi to stačilo, ale pád pokračoval a začal se zrychlovat. O 12%, o 15%, to už jsem se smál, po dalších 10 minutách už mé peníze rostly o 20% a já si nadšením výskal. V okamžiku, kdy se růst mých prostředků zastavil na čísle 25% (během několika hodin), rozlil se mi po těle blažený pocit a já zažil nefalšovaný burzovní orgasmus. A přestože burzy ten volný pád poslední hodiny stejně rychle zase nabraly vzhůru, den jsem zavřel na plusu 15%. Adrenalin mne dokonale probudil a tak jsem na internetu zůstal až do rána. Ach ten gambling ...

Checkout z hostelu byl v poledne a tak jsem si přece jen dvě hodinky spánku dovolil. Zavrhl jsem myšlenku ještě jednoho odpoledne na Expu a v poklidu a včas vyrazil na noční vlak do Xianu. Byl to nejrychlejší vlak mezi Šanghají a Xianem a do cíle přijížděl kolem deváté ráno. Bohužel v něm nebyla naše oblíbená třída Hard Sleeper a museli jsme si připlatit na Soft Sleeper. Bylo to fajn a v kupé jsme byli s jedním Číňanem sami dva, ale Hard Sleeper bohatě našim potřebám postačuje. Je to dokonalý luxus ve srovnání s Indií nebo dokonce s mým zážitkem z Pakistánu. Na nádraží v Xianu už mne měl čekat Andrea s Blankou, kteří v Xianu trávili několik posledních dní. Hned na večer jsme pak měli lístky na noční vlak do Pekingu, takže v Xianu jsem měl strávit jen jeden den. Můj superrychlý noční rychlík měl ale zpoždění, takže přestože se mi Andrea s Blankou SMSkou omlouvali, že mne vyzvednou až hodinu po příjezdu rychlíku, přijel jsem na nádraží nakonec až hodinu po nich. Jakoby rychlík vycítil můj životní styl.