22. ledna 2010 uplynulo 50 dnů od začátku naší cesty. Kvůli mnou způsobenému zpoždění startu jsme do Istanbulu nejeli kombinací vlaků a autobusů, jak jsme původně chtěli, ale letadlem. Budeme holt naši pozemní cestu počítat až od Istanbulu. Projeli jsme Tureckem, mrzli v Cappadocii, probrali s Kurdy jejich problémy a byli svědky rozehnání jedné demonstrace. Turecko jsme opustili hraničním přechodem Sero, obklopeném úžasnou přírodní scenérií, o kterém nám tvrdili, že není určen pro turisty, a že nás z něj pošlou zpátky. Neposlali a byli jsme v Iránu.

Irán byl asi vrcholem začátku naší cesty. Pohodlné dálkové autobusy, nádherné památky, dobré jídlo, přátelští a pohostinní lidé, žádní turisté. Teherán nás sice nijak nenadchl, ale následující města byla nádherná. V Esfahanu jsme strávili několik báječných dnů a vybudovali si tam v hotelu Shad náš první malý domov na cestě. Shiraz s nedalekou Persepolí nás trochu zklamal, ale Yazd se ukázal být tím pravým pouštním městem, jehož fotky některé cestopisné knihy vydávají za Persepolis. Výlet taxíkem kolem Yazdu ještě zvýšil laťku pro budoucí soutěžící v soutěži "Kde se nám nejvíc líbilo" a Vánoce strávené v muslimské rodině v Sirjanu byly tou pravou třešničkou na dortu. Starobylý Bam je i několik let po zemětřesení rozbitý a při svých procházkách jsme tam byli doprovázeni tajnými policisty. Při přiblížení se k hranici s Pakistánem jsme je vyměnili za uniformované a Zahedan tak minuli v policejním autě. Nadchl nás pak i náš poslední zážitek v Iránu - město duchů připomínající zavřená a opuštěná hranice.

Přechod do pakistánského pašeráckého města Taftanu nás přenesl o sto let zpátky. Následoval náročný přejezd v terénním autobusu Daewoo přes stovky kilometrů dlouhou poušť bez silnice do Quetty. Tam na nás čekala vlezlá zima a zřejmě i bandité, kterým jsme se vyhli jen díky několika dobrým duším. Urychleně jsme Quettu opustili a vlakem nejnižší kategorie se přes Multan dostali do Lahore. Tam jsme zažili první pořádné střevní onemocnění, kdy nám dalo práci i dolézt po čtyřech několik metrů ze záchodu do postele. Přesto jsme si Pakistán a hlavně jeho obyvatele oblíbili.

Vstup do Indie provázely předražené lístky pro turisty, špinavá vegetariánská strava, nebezpečná voda a spousty všudypřítomných prodavačů, podvodníčků a podvodníků. Na špínu a chudobu jsme byli zvyklí už z ještě chudšího Pakistánu. Tady se k nim připojila v Pakistánu prakticky neexistující žebrota. Ale film Milionář z chatrče jí udělal medvědí službu, když světu přiblížil organizované skupiny dětských žebráků, takže jim určitě řádově klesly příjmy. Taky tu byla spousta turistů, což pro nás byl po Iránu a Pakistánu menší šok. Vyhnuli jsme se všem na nás zkoušeným podvodům a po několika dnech v Amritsaru, Dillí a povinné návštěvě Táčmahálu v Agře se přesunuli do Radžastánu. Sem jsem si ze studeného severu přivezl nachlazení, které v Jaipuru přešlo v silný zápal plic, tak jsem pak s antibiotiky strávil týden v posteli v Puškaru.

Jídlo v Iránu bylo výborné, v Pakistánu jsme si ho díky nemoci moc neužili, ale Indie pro mne byla jednoznačně hrozná. Andreovi indické jídlo chutnalo a liboval si zejména ve stolování v těch nejtypičtějších místních jídelnách na ulici. Mně stačilo kolem takového místa jen projít a už jsem cítil křeče v břiše.

Našich několik dnů v Turecku bylo relativně drahých, v Iránu jsme se už dostali někam na plánovaný denní rozpočet. Indie byla levná. Hrozně levná. Naše denní náklady byly určitě hluboko pod 26 dolary na den, budgetovanými na většinu zemí světa. Pakistán se s průměrnými 16 dolary na člověka na den dostal asi ještě níž.

Z našeho vybavení jsme si zamilovali především ultralehké hedvábné spacáky koupené těsně před odjezdem na základě rad z jednoho Outdoor fóra a taky mobilní telefon Samsung Omnia 2, ve kterém jsme mohli kdekoliv na ulici krásně číst naše elektronické průvodce Lonely Planet i hledat v mapách.

Indií jsme dál mířili na jih do Bombaje. Andrea tam odjel o několik dnů dřív, protože tam bydleli jeho přátelé, kteří za několik dnů odjížděli na dovolenou. Já jsem ho tam měl po uzdravení následovat a naším dalším cílem byla Goa a její pláže. Měl to být takový příjemný oddych po první části cesty. David Gladiš nás před cestou varoval, že by se nám po několika měsících intenzivního cestování mohly pomalu začít rozpadat těla, tak jsme si v určitých momentech cesty naplánovali "dovolené". I když pro mne měla být tou hlavní dovolenou až Srí Lanka začátkem února, na kterou za mnou měla přiletět Míša.

Zatím to se mnou ale vypadalo špatně. Po dvou vážných onemocněních v Lahore a Puškaru začal můj imunitní systém kolabovat a to jsem ještě netušil, že nebyl všem dnům konec.