(15.4.-19.4.2011)

Seděl jsem v autobuse a koukal ven do tmy. Bude to další noc skoro beze spánku. Aspoň že autobus je slušný a sousední sedadlo volné. Dnes ráno jsem po 4 hodinách spánku nasedl na loď a z indonézského ostrůvku Nunukan přeplul do Tawau v malajské části Bornea. V poslední den platnosti svého indonézského víza. A teď sedím v autobuse směrem do hlavního města malajské provincie Kota Kinabalu. Nejedu až tam. Vyhodí mne dřív. Kolem druhé ranní mi zastaví na silnici před branou národního parku hory Mt. Kinabalu. Budu muset nějak přežít na silnici do svítání a až ráno v 7:00 otevřou, zkusím získat povolení na jednodenní vstup do parku, průvodce (který je povinný) a během jednoho dne vystoupit z výšky 1865 m na vrchol ve výšce 4095 m a zase zpátky. Má to být nesmírně vyčerpávající. Půjdu na to po dvou nocích bez pořádného spánku. No potěš koště.

Na chvíli jsem přece jen usnul. Autobus měl zpoždění. Díky za ně. Steward do mne šťouchl až před čtvrtou. Dvě hodiny polospánku navíc. Vystoupil jsem na neosvětlené parkoviště a otřásl se zimou. Vyjížděli jsme ze Semporny u moře a tam bylo i večer pěkně horko. Tady jsem ve výšce 1650 m nad mořem. Musím na sebe rychle něco hodit. Ještě že mám sebou veškeré himalájské oblečení. Steward se vymočil vedle autobusu, zabouchl dveře a autobus odjel. Zůstal jsem sám. Brána národního parku svítila do tmy asi o 100 m výš. Za 3 hodiny otevřou. Kousek ode mne bylo zábradlí s výhledem do krajiny. Musím taky rychle na malou. Došel jsem k zábradlí, rozepl poklopec, vyndal ho a ...
- "Hello" ozval se ženský hlas a někdo přímo pode mnou rozsvítil baterku.

- "Hello" odpověděl jsem a schoval ho zpátky do kalhot. Baterka naštěstí mířila vysoko. Do mého obličeje. Koukal jsem, kdo se to tam choulí na zemi opřený o zábradlí. Byla to holka s batohem. Backpackerka. Chudák ani netušila, jakému osudu se rozsvícením baterky vyhnula. Jmenovala se Carolyn. Kanaďanka. Modrooká a blonďatá. Moc hezká. I když mně se líbí spíš tmavovlásky. Evidentně nebyla moc teple oblečená. Kašlala. Hodně kašlala. Zvedl jsem ji ze země a pomohl jí odnést batoh o kousek dál do plastových židlí bufetu, který měl otevřít v 6:30. To je za dvě a půl hodiny. Přes její protesty jsem vyndal svů spacák a zabalil ji do něj.

Taky se chystala lézt na Mt. Kinabalu, ale na standardní dvoudenní výstup. Na dnešní večer měla zajištěno ultradrahé ubytování v komplexu uprostřed hory. Přes 2000 Kč za noc za postel v hromadné ubytovně. Musí se rezervovat půl roku dopředu. Mají totiž stále plno. Autobus ji tu vyhodil už ve 2 hodiny ráno a protože nevěděla, kde takhle v noci sehnat ubytování, rozhodla se počkat tu na otevření parku. Jako já. Ale byla jí hrozná zima. Až do mého příchodu. V mém spacáku jí je prý krásně teplo. I v mé společnosti. Povídali jsme si až do půl sedmé. Kašlala už mnohem míň. Děkovala za záchranu. Tak dnešní dobrý skutek splněn.

Předchozí ráno jsem ještě na indonézském území vstal, sbalil si věci a šel se nalodit na loď, chystající se překročit hranici do Tawau. Měla odjezd v 8:00, což znamenalo, že v 8:30 nastartovala motory a v 9:00 jsme vypluli. Zůstal jsem sedět venku v nákladovém prostoru a spřátelil se s chlapíkem v sombreru, co tam tomu šéfoval. Přišel ke mně, podal mi ruku a vystřelil na mne kombinaci anglických vět:
- "Hello Mister! How are you? What is your name? My name is Lapiča." No jo. Nic si z toho nedělej, každej se nějak jmenujeme. Ale do Česka s tím nejezdi. Když loď vyplula, všichni muži si zapálili cigarety. Tak nashle Indonésie. Budeš mi chybět.

Ještě na moři nás zkontroloval motorový člun malajských pohraničníků a za chvíli jsme přistáli v Tawau. Pasová kontrola proběhla překvapivě bez problémů a ani ne za minutu jsem byl v Malajsii. Všechno bylo, lidé mluvili anglicky a tak nějak míň se usmívali.
- "Hello Mister! Where are you from? Czech? I know, Shevchenko ..." No, Ševčenko zrovna ne. Mohl si vzpomenout aspoň na Nedvěda. Zdravily mne i děti:
- "Hello Mister! What is your name?" zeptal se asi sedmiletý školáček v uniformě.
- "What is your name?" odvětil jsem.
- "My name is Muhammad Ata" spořádaně odvětil chlapec. Měl určitě radost, že si tak hezky procvičil věty ze školy. Vzpomněl jsem si na Afriku a na oblíbenou větu dětí z Ugandy: "Give me my money!" Z těch nic nebude. Budou čekat, kdo jim co dá. Jsou přece chudí, ne? To tady jsou dobře vychovaní. Ten Islám má něco do sebe. Žebrota v islámských zemích téměř neexistuje.

Ale škubání turistů jo. Odmítl jsem zaplatit řidiči minibusu jízdné 50 Ringittů (300 Kč) za dvouhodinovou jízdu do Semporny, protože měla stát jen 15. Nakonec jsem přece jen zaplatil turistickou cenu 20 Ringittů (120 Kč) a vyrazili jsme. Semporna je výchozí bod potápěčských výletů na jedinečný ostrov Sipadan. Ale s cenami mi tu vyrazili dech. Jednodenní výlet se 3 ponory za 590 Ringittů - to je 3600 Kč! A musíte ho objednat předem a doufat, že dostanete povolení. Počet potápěčů na Sipadanu je totiž omezen na 120 za den. V agentuře Uncle Chang mi nabídli nejlevnější cenu 560 Ringittů a uvolnilo se jim jedno místo s odjezdem pozítří. Vzal jsem to.

Za 4 dny mi ale odjíždí trajekt na Filipíny. Tak nevím, kdy vylézt na hour Mt. Kinabalu. Jedině zítra. Je to ale 8 hodin cesty odtud a nemám nic zařízené. Musel bych večer sednout na nějaký noční autobus do hlavního města, nechat se k ránu vyhodit před vchodem do parku (kolem kterého naštěstí autobusy projíždějí) a doufat, že mne na výstup bez předchozího objednání pustí. Večer bych pak na silnici před parkem musel stopovat projíždějící autobusy a doufat, že mi zastaví ten do Semporny. Ráno v 7 odsud totiž odplouvá potápěčská loď, na kterou jsem si právě koupil lístek za hříšné peníze. To bude další noc beze spánku. Když něco z toho plánu selže a já tu v 7 nebudu, peníze propadnou. Ale co, žijeme jen jednou. A nic není nemožné.

Autobus jsem sehnal a ráno už s Carolyn čekal před parkem. Výstup nahoru nemá být nic lehkého. Převýšení 2230 metrů na trase dlouhé jen 9 km připomíná permanentní stoupání po schodech nahoru. Ty schody jsou ale vysoké, takže to je, jakoby člověk celou dobu bral schody po dvou. Správa národního parku povoluje vstup jen lidem se zajištěným ubytováním v jednom z předražených středisek uprostřed hory. První den zdolávají převýšení 1405 m z výchozího bodu treku ve výšce 1865 m do středisek ve výšce 3270 m. Tam přespí a o půl čtvrté ráno se vydávají na posledních 825 výškových metrů k vrcholu. Po návratu z vrcholu buď pokračují dolů, nebo ve středisku zůstávají ještě jednu noc a na sestup se vydávají až další den. Ať už dělají výstup za 2 nebo za 3 dny, musí být v dobré fyzické kondici. Ve výškách nad 3000 m je už řídký vzduch znát. Až nahoru prý dojde méně, než polovina návštěvníků parku. To je míň, než na Kilimandžáro!

Lidé bez zajištěného ubytování mají možnost uskutečnit výstup i sestup během jediného dne. Jedná se ale o hraniční fyzický výkon, o který se pokouší jen trénovaní lidé s vynikající fyzickou kondicí. Počet povolení k jednodennímu výstupu je navíc omezen na několik za den. Na netu jsem si našel zprávu nějakého Čecha, co to za jeden den dal a psal, že to zvládl v pohodě. Trvalo mu to 5 hodin nahoru a 5 hodin dolů. Podle všeho to byl sportovec, co pořád někam leze. Cesta dolů prý nakonec byla vyčerpávající i pro něj. Svůj výstup si zařídil už den předem a dobře se před ním vyspal. Já nemám zařízeného nic. Budu jen doufat, že kvóta není vyčerpaná a nahoru mne pustí. A že mi seženou průvodce, bez kterého se do parku nesmí. Jsem dokonale nepřipraven. Na to, že jsem před výstupem už druhou noc skoro beze spánku, raději nemyslím.

O půl sedmé ráno otevřeli bufet a já Carolyn pozval na ranní kávu. Abychom po cestě nahoru neusnuli. V sedm jsme už stepovali před recepcí. A měl jsem štěstí. Kvóta vyčerpaná nebyla a průvodce pro mne měli. Musel jsem podepsat spoustu nejrůznějších papírů o tom, že se nahoru vydávám na vlastní nebezpečí, že jsem si vědom, že to je extrémní fyzický výkon a že se ještě dnes dokážu vrátit dolů. Nejspíš jsem jim tam podepsal i to, že si v případě mé smrti mohou nechat mé věci. Pokud mi bude výstup trvat dlouho a bude to vypadat tak, že to celé nestihnu, má můj průvodce právo mne otočit a poslat zpátky. Limit je dojít do komlexů uprostřed hory do 10:00 (za 2.5 hodiny) a nejpozději ve 13:00 být na vrcholu.

Do recepce přišel ještě pár, co se chtěl také pokusit o jednodenní výstup. Domluvili jsme se, že půjdeme spolu a podělíme se o náklady na průvodce. Musíme ale spěchat. Uložil jsem velký batoh do úschovny, rozloučil se s Carolyn a vyrazili jsme. Mí společníci byli brit Mike a jeho žena, australanka Bianca. Poslední roky žili na Bahamách a podle všeho byli dobře trénovaní. Bianca byla právní koncipientka, Mike pracoval v IT a ve volném čase dělal divemastera. Stoupali jsme tropickým lesem vzhůru a brzy mi to skutečně začalo připomínat chůzi po schodech. Byl jsem z naší skupinky nejrychlejší, což Bianca s Mikem vysvětlili tím, že jsem vysoký a mám nejdelší nohy. Když jsme po cestě potkávali lidi sestupující dolů, obdivovali nás, jak jsme rychlí. Já jsem ale věděl, že jsme pomalí a časový limit nestihneme.

Ještě jsem přidal a nechal Mika s Biancou kus za sebou. Zhruba ve výšce 3000 m mne ale překvapily bolesti v levém koleně. Při každém kroku. Prakticky jsem se na něj nemohl postavit. Vůbec jsem nevěděl, co to je. Nikdy jsem s levým kolenem neměl problémy. Když mne před pár týdny v Yogyakartě porazila motorka, poranila mi to pravé a já chvíli kulhal. Bianca mi to vysvětlila tak, že to bude kompenzace za nadměrné používání levého kolena v době, kdy bylo to pravé zraněné. Nahoru jsem dál stoupal už jen na pravé noze a levou při pokrčení vůbec nezatěžoval. Kde bylo zábradlí, vytahoval jsem se na rukou. A vzal jsem si dva Ibalginy. Jinak bych vůbec nemohl jít.

Vinou pomalejšího tempa Mika s Biancou v dolní části a mého zpomalení v horní části jsme do střediska dorazili až v 11:00, což bylo hodinu po limitu. Na trasu jsme ale vyráželi o půl hodiny později, tak to vzali v úvahu a neposlali nás zpátky. Věděli, co nás čeká a asi chtěli vidět bolest v našich očích při sestupu. Mohli jsme pokračovat k summitu.

Vyčerpaní jsme ale byli dost. Bianca odmítla pokračovat a chtěla se po odpočinku vrátit dolů. Mike ji přemlouval, ať pokračuje, že má přece natrénováno. Připomnělo mi to jednoho Francouze, co v himalájském Dingboche přemlouval svou vyčerpanou manželku s vysokohorskou nemocí, ať s ním další den pokračuje na "krátkou procházku" do dalšího tábora v Lobuche. Tahle procházka byla ve skutečnosti náročným celodenním výstupem o dalších 600 výškových metrů nahoru.

Bianca se ale přemluvit nenechala, tak jsme pokračovali s Mikem sami. Cesta se stala ještě strmější a Mike najednou nemohl popadnout dech. Vylezlo z něj, že takhle vysoko ještě v životě nebyl a s nedostatkem kyslíku se setkává poprvé. Moje tělo si zřejmě aklimatizaci z Himalájí a Afriky nese v paměti, tak jsem s tím problémy neměl.

Schody zanedlouho skončily, stromy také a před námi byla jen strmá skála vzhůru. Byly v ní zatlučené kroužky, kterými vedlo lano. Museli jsme stoupat vzhůru a u toho se držet lana. Tak tohle by pro mne byla ještě před pár měsíci konečná. Výš bych si kvůli závratím netroufl. Teď mi byla strmost i výška ukradená. Lezli jsme po skále nahoru a s údivem koukali na téměř měsíční krajinu. Byla jak z jiného světa. Mt. Kinabalu bývala sopka, ale před 500 lety přestala být aktivní.

Na vrchol jsme dorazili ve 14:00. Za 6.5 hodiny. Na ty problémy s kolenem to bylo slušné. Mike nakonec vylezl taky, i když se poslední hodinu jen plazil a vypadal, že to vzdá. Padli jsme si do náručí a pogratulovali si. Bylo k čemu. Netušili jsme ale, že to nejtěžší teprve přijde. Sestup dolů.

Při všech těch zdravotních problémech jsme měli štěstí na počasí. Nahoře totiž obvykle prší. Proto se na vrchol vystupuje ráno, kdy ještě není zataženo. Nám ovšem celou dobu svítilo sluníčko. Bohužel jsem na ně nebyl připraven. Nepromokavé kalhoty jsem sebou měl, krém proti slunci ne. A ve výšce přes 4 tisíce metrů sluníčko pěkně pálí. O týden později se mi kompletně sloupal celý obličej pěkně opálený za celou cestu.

Ale pohled z vrcholu byl nádherný a my dírami v mracích viděli indonézskou část Bornea i začátek Filipín. Ten vrcholek mne nadchl zatím nejvíc ze všech hor, na které jsem vylezl. Kdo se dostanete na Borneo, nenechte si to ujít.

Cesta dolů byl očistec. Terénní schody měly takovou výšku, že jsme v podstatě neustále seskakovali. Levé koleno zase začalo pořádně bolet a přidalo se k němu i to pravé. Jenže dolů jsem na jedno z nich seskakovat musel. Rval jsem do sebe další Ibalginy. Po 2 hodinách cesty dolů začalo pršet, takže jsme pak seskakovali na kluzké kameny nebo do bláta.

Po dalších dvou hodinách se setmělo. V kombinaci s deštěm jsme pak skoro nic neviděli ani se zapnutými čelovkami. Měli jsme toho dost. Bolelo už úplně všechno. Ale museli jsme pokračovat. Dolů jsme šli jen setrvačností. Větší fyzické vyčerpání jsem v životě nezažil. Ani Mt. Elgon se s tímhle nemůže měřit.

Když jsme po 12.5 hodinách ve 20:00 dorazili ke vchodu, nemohl jsem ani vyjít 4 schody do úschovny zavazadel. Natož si na záda hodit velký batoh a sejít dolů k silnici. Tam jsem měl štěstí. Za půl hodiny začaly jezdit autobusy z Kota Kinabalu na východ. Povedlo se mi zastavit 4 z nich. Ten čtvrtý jel do Semporny. Konec dobrý, všechno dobré. Svalil jsem se do sedadla a usnul jsem. Šťastný, že jsem to dokázal.

Ve 4 ráno nás autobus vyložil na ulici v Semporně. Bolel mne spálený obličej a nemohl jsem se postavit. Bylo teplo, tak jsem se chtěl zase převléknout do letního. Otevřel jsem batoh, vyskládal ho na chodník a začal se převlékat. Zastavil se u mne nějaký pán a začal si prohlížet moje věci.
- "This is my home (To je můj domov)" řekl jsem mu. "I am living here, on the street (Bydlím tady na ulici)."
- "OK, OK" odpověděl, že jako v tom případě je vše v pořádku. Otočil se a zase odešel. Sedl jsem si na batoh a nemohl se zvednout. Rozednívalo se a lidí na ulici přibylo. Zastavil u mne další pán a ptal se:
- "Where are you from?"
- "Checo" odpověděl jsem slovo známé z Indonézštiny.
- "Yes, Checo, I know" řekl a na důkaz dodal: "Astala vista." Hmm, to v Indonésii hned věděli "Czechoslovakia".

V 7 ráno jsem už stepoval před Unclem Changem. Teda moc jsem nestepoval, protože jsem se nemohl ani pohnout. Odpluli jsme na Sipadan a já přežil celý den v bolestech na nohou, co mne neunesly, a se spáleným obličejem. Potápění bylo ale úžasné. Stovky barracud, obří želvy a hlavně žraloci! Paráda! Potápěli jsme se ve dvojici s Francouzem Laurentem a půjčeným foťákem dělali spousty krásných fotek.

Večer jsem se vrátil do Semporny a začal shánět tři věci nezbytné pro mne k životu: postel k přespání do zítra, nějaký krém po opalování a masáž nohou. Hned vedle stál na pilířích nad mořem nejlevnější hostel Dragon Inn. Nabídli mi pokoj za 77 Ringittů (460 Kč) nebo dormitory za 20 (120 Kč). Chtěl jsem samozřejmě dormitory.
- "Tam je ale 20 postelí na pokoji" varovali mne.
- "To mi nevadí" odpověděl jsem a zaplatil dormitory. Odvedli mne do obřího pokoje s 22 lůžky. "Které je volné?" zeptal jsem se.
- "Všechny." Odpověď mne rozesmála. Měl jsem za 20 Ringittů pokoj s 22 postelemi sám pro sebe. Odbelhal jsem se do města a sháněl krém po opalování. Marně. Malajci se neopalují a turistů ho tu zřejmě moc neshánělo. Našel jsem masážní středisko a zaplatil si hodinovou masáž nohou za trojnásobnou cenu oproti nedalekému Thajsku. Byla to klasická masáž a neskutečně bolela. Ale snad za pár dnů zase dokážu chodit.

Vyšel jsem ven, koupil si vodu a mířil na tržiště.
- "Massage?" ptala se holka sedící před domem na ulici. Zavrtěl jsem hlavou. Tady bych to měl i s dalším servisem. Na večerním tržišti jsem si chtěl koupit rybu.
- "Za kolik je tahle?" ptal jsem se prodavačky. Ukázala mi na prstech 9 Ringittů. "Je to i s rýží?" doplnil jsem. Zavrtěla hlavou, že ne. Rýže stojí další 1 Ringitt. Vzal jsem si rybu i rýži a zaplatil 10 Ringittů. Vracela mi 1 Ringitt. Divil jsem se proč. Něco řekla malajsky a soused to přeložil:
- "To je sleva (discount) za to, že jste si koupil rybu i rýži dohromady."

Ráno jsem nasedl na autobus do Sandakanu, odkud mi další den odjížděl trajekt na Filipíny. Dodržel jsem svoje předsevzetí a koupil si ten nejlevnější lístek do "Economy". Přestože "Air Con" nebo "Cabin" byly jen o 10-15% dražší. V Sandakanu jsem chtěl koupit paměťovou kartu do foťáku. Vešel jsem a krásná holka za pultem koketním hlasem pronesla:
- "Hello, what can I do for you?" Kartu jsem si nekoupil, ale když jsem odcházel, roztouženě dodala: "I will miss you." Malajsie nakonec taky není tak špatná.