(16.-19.8.2010)
Mwanza je druhé největší město v Tanzánii a pravidelně vyhrává ocenění pro nejčistší tanzánské město. Strávili jsme tu pár dní už před odjezdem na safari, měli jsme tu svůj oblíbený hotel a věděli jsme, kde se dá levně najíst. Ráno po návratu ze Serengetti jsme s Andreou vyrazili do přístavu hledat nějakou nákladní loď, která by nás nejpozději zítra mohla vzít přes Viktoriino jezero do Ugandy. Kdybychom žádnou nenašli, jeli bychom tam autobusem. Měli jsme ale štěstí a narazili na menší loď se sympatickým kapitánem, která měla odplout zítra nebo pozítří. Ráno mu máme zavolat a on nám potvrdí, kdy přesně vyplujeme. Odpoledne jsme si na trhu koupili meloun a pár ananasů, vyšli na kopec nad Mwanzou, sedli si vedle kostela a pustili se do jídla. Kousek od nás stála škola a jak dětem končilo vyučování, běhaly kolem nás, křičely nám už známé "Muzungu, muzungu!" a pozorovaly, jak jíme meloun.

Kolem kostela šel další muzungu (běloch) a dal se s námi do řeči. Byl to polský katolický kněz, který v Tanzánii působí už 8 let. Vyprávěl nám o zdejších lidech, jejich mentalitě a kultuře. Hrozně zajímavé povídání. Základním heslem v Tanzánii je "Pole, pole" znamenající "pomalu, pomalu". Klid, není přece kam spěchat. Říkal, jak jsou Tanzánci mírumilovní a poctiví. Když se ale někde stane zločin, celá vesnice popadne vidle, motyky a lopaty a jde bránit spravedlnost. Staly se prý případy, že se k někomu vloupali lupiči, on to zjistil, zavolal na policii a tam mu řekli, že dnes bohužel nemají k dispozici auto, tak snad přijedou zítra. Lidé tak radši berou spravedlnost do vlastních rukou. A to i dost drsně. Jednou zloděj ve vesnici ukradl 20 kg rýže. Chytili ho, někdo přinesl benzín, polili ho a zapálili. Vzpomněl jsem si na varování z Wikitravel, že pokud se člověk stane účastníkem dopravní nehody, nemá vystupovat z vozu a má počkat na policii. Jinak by vesničané mohli vzít spravedlnost do vlastních rukou. Ve prospěch toho chudšího, protože bohatý podle nich může podplatit policisty i soud.

Povídal nám o zdejší historii, jak se Tanzánie zpočátku rozvíjela jako komunistická, protože si první tanzánský prezident přečetl bibli a řekl, že komunismus představuje to, co chtěl Ježíš. Odmítl ale komunismus pod sovětskou záštitou. Říkal, že Sověti by přišli a už by zůstali, jak se to dělo v Etiopii a Somálsku. Proto chtěl nezávislou Tanzánii. Vyprávěl nám taky o počátcích působení církve v Africe. Když kdysi přišli bílí otcové do Afriky šířit křesťanství, začali vykupovat černochy z otroctví a darovat jim svobodu. Křesťanství se tak mezi africkými černochy stalo velmi populárním. Bílí kněží požádali zanzibarského sultána o trochu půdy, na které by mohli založit společenství s osvobozenými černochy. Sultán jim daroval kus území na pevnině v oblasti současné Tanzánie, která v té době patřila Zanzibaru.

Povídal také o policejním státě Rwandě, o jeho farnosti v Tanzánii i o životě v Africe vůbec. Seděli jsme před kostelem něco přes hodinu a poslouchali každé slovo. Nakonec nás vzal na střechu církevní budovy vedle kostela s krásným výhledem na město a dal nám svou vizitku s telefonem pro případ, že bychom se v Tanzánii dostali do nějakých problémů a potřebovali pomoc nebo třeba něco přeložit. Fajn chlapík. A mně došlo, že když papež zakazuje antikoncepci, nejsou to slova určená pro bohatý západ, ale pro Afričany. Islám totiž pobízí muslimy, aby měli tolik dětí, kolik stihnou. Nemají si dělat starost s tím, zda je pak uživí, protože Alláh jim když tak pomůže. Evropská a americká civilizace singles a jednodětných manželství si tyhle starosti dělá. Afrika tak pro papeže představuje šanci, jak mít za 100 let ještě komu papežovat. I když jsou tu skoro samí protestanti.

Zašli jsme na oběd a přestěhovali se do jiného hotelu, protože náš původní je ode dneška obsazen jakousi politickou stranou. Lehli jsme si do naší nové manželské postele a koukali na filmy na africkém HBO. Andrea mi ukázal fígl, jak strčit evropskou šňůru do tanzánské elektrické zásuvky. Fakt to jde, ale na ten fígl byste nepřišli. Než jsme vyrazili na večeři, všimli jsme si, že máme celý strop nad televizí a kolem světel pokrytý muškami a komáry. Jak je to možné, když je hotel tak nový a v oknech máme moskytiéry? Prozkoumali jsme naše novotou zářící okna a zjistili, že na jedné straně okno končí asi centimetr od zdi. Moskytiéra v okně je tedy zbytečná, protože touhle centimetrovou mezerou proletí cokoliv. Koupili jsme velký Raid, zhasli světla, já jsem DŮKLADNĚ vystříkal strop a šli jsme na večeři.

V obchodě, kde jsme koupili ten Raid, pracovala nádherná černoška. Andrea se s ní šel zkusit blíže seznámit. Vešel dovnitř, usmál se na ni a zeptal se:
- "Do you speak English (Mluvíte anglicky)?" Odpověděla mu s perfektním New Yorkským přízvukem:
- "OK, OK [Oke oke]." Nemluvila anglicky.

Když jsme se vrátili na pokoj, mušky a komáři leželi mrtví na zemi. Dostal jsem je! Se mnou si zahrávat nebudou! Bohužel jsme pak celou noc kašlali, protože jsme dýchali víc Raidu, než vzduchu. Ráno jsme vstali, nasnídali se a v 10 zavolali našemu kapitánovi, zda dnes vyplujeme. Říkal, že bohužel neví, protože náklad ještě nedorazil, a že máme zavolat ve 3 odpoledne. Zašli jsme si na internet, updatovali fotky na stránkách, naobědvali se a ve 3 zavolali kapitánovi.
- "Sorry guys" řekl, "náklad nedorazil, takže dnes nejedeme. Přijďte zítra ráno v 10." Zeptal jsem se, zda máme přijít, nebo zavolat. Raději prý zavolat.

Na večeři jsme zašli do restaurace před hotelem a u servírky objednali dvě koly, samaki a wali (rybu a rýží). Ještě jsme se jí pro jistotu zeptali, kolik to jídlo stojí. Prý 9 tisíc Šilinků (ca 120 Kč). To se nám zdálo moc, tak jsme řekli, že za takovouhle cenu to jídlo nechceme. Ať nám přinese jen ty 2 koly. Nelíbilo se jí to, tak na nás zavolala šéfovou. Ta nám oznámila, že ryba s přílohou stojí 4 tisíce, což už bylo OK. Vida, jak si servírka chtěla přivydělat. Andrea měl místo rýže objednanou ovesnou placku a za 5 minut mu donesla placku i s rybou. Mně jenom rybu. Čekal jsem 15 minut na rýži a když Andrea dojedl, nevydržel jsem a šel se zeptat, kde je rýže. Prý nikde, protože rýži nemají. Omg! Řekl jsem si taky o ovesnou placku a za minutu jsem ji měl. S mou už studenou rybou to ale nebylo nic extra. Když jsme dojedli a zaplatili, přišla servírka a povídá:
- "Why don't you give me 2000 Shilling tip (Nechcete mi dát 2 tisíce Šilinků spropitné)?" Nechtěli jsme.

Další den ráno jsme se sbalili a v 10 volali kapitánovi. Nezvedal to. Určitě už je na cestě do Ugandy. Po půl hodině marných pokusů jsme se sebrali a vyrazili do přístavu. Hlídající vojáci u brány už nás zdravili jako domácí, jak jsme tudy za poslední týden pořád chodili dovnitř a ven. Loď tam stále kotvila a kapitán měl mobil někde na břehu v nabíječce. Náklad bohužel stále nedorazil, ale měli by ho přivézt odpoledne, tak máme přijít v 15:00 i se zavazadly, vyřídíme si imigrační a celní náležitosti a navečer pojedeme. Vrátili jsme se do města, najedli se a já si skočil k holiči nechat udělat extra pletený účes. Odpoledne jsme pak prošli i s batohy branou do přístavu a snad naposledy se pozdravili s vojáky. Kapitán nám vysvětlil situaci. Přístav se zavírá v 18:00, tak pokud přivezou náklad před tím, naloží ho a pojedeme ještě dnes. Pokud přivezou náklad až po šesté, musíme jet až zítra. Imigrační oddělení ale zavírá už v 16:00, tak se máme rozhodnout, jak chceme. Buď tam zajít už dnes, nechat si dát výstupní razítka z Tanzánie a riskovat, že když náklad nedorazí včas, budeme muset přespat v přístavu. Anebo si výstupní razítko vyřídit až zítra a riskovat, že když náklad přivezou včas, odjedou dnes bez nás.

Už jsme v Mwanze dost dlouho, tak rozhodně nechceme riskovat, že odjedou bez nás. Přišli jsme do imigrační kanceláře právě ve chvíli, kdy se její jediná zaměstnankyně, objemná černoška, zvedala ze židle.
- "Už jsem chtěla odejít" řekla, "co potřebujete?". Vysvětlili jsme jí, že poplujeme lodí do Ugandy, tak do pasu potřebujeme výstupní razítko z Tanzánie. "Tohle ale není přístav pro osobní dopravu" divila se, "jezdí tu jen nákladní lodě a ty Vás nevezmou."
- "Vezmou, jsme už na všem domluveni s kapitánem" vysvětlovali jsme.
- "Bohužel Vám razítko dát nemůžu, protože jste cestující a ne zaměstnanci lodě" šokovala nás. "Leda že by ..." Tázavě jsme na ni pohlédli. "Ledaže byste byli ochotni uspokojit mé potřeby." Sakra. Vyděšeně jsem se podíval na Andreu a očima signalizoval, že já jsem zadaný. A i kdybych nebyl, s tímhle metrákem a půl živé váhy bych prostě nemohl.
- "Jaké potřeby?" zeptal se Andrea.
- "Deset dolarů za každého" řekla. Oddechli jsme si. Česky jsme se domluvili, že se zkusíme zbavit staré dvacetidolarovky, kterou nám v Africe jinde nevezmou. "Anebo 10 tisíc Šilinků za jednoho" řekla ještě. To jsme brali, protože to je necelých 7 dolarů. Odpočítali jsme tedy úplatek a podali ho úřednici. Ta nám dala razítka a ještě řekla, že kdyby dnes loď neodplula, máme se sem vrátit a to výstupní razítko nám zruší. Jo, to tak, a zítra si řekne o dalších 10 tisíc.

Vrátili jsme se k lodi, sedli si na přístavní beton a čekali. V okolí se nedělo nic zvláštního - námořnící se povalovali kolem, kapitán něco zapisoval a ptáci na stožáru souložili. V 17:00 přijel náklaďák a začal se vykládat náklad, ale jak nám sdělil kapitán, čekají ještě na jeden a ten už dnes nepřijede. "Sorry guys, this is Africa. Come tomorrow at noon (Sorry kluci, tohle je Afrika. Přijďte zítra v poledne)" řekl. Rozhodli jsme se nespat v přístavu, nemyslet na výstupní razítka v pasech a jako ilegální imigranti se proplížit do města. Zamávali jsme si s vojáky u brány a i s batohy se vydali zpátky do hotelu. Tam už z nás měli legraci, jak jsme každý den odcházeli a opět večer přicházeli.

Další den jsme v poledne dorazili do přístavu, prošli branou a oddechli si, že nám náš nelegální pobyt v Tanzánii prošel. Sice jsme pak ještě celé odpoledne seděli na přístavním betoně pod rovníkovým sluncem a nechali na sebe prášit projíždějící náklaďáky, ale náš náklad nakonec dorazil a my mohli vyplout. Do Ugandy pojedeme 24 hodin. Snad ještě stihneme otevřené imigrační oddělení. A snad tam nebudeme muset uspokojovat něčí potřeby.