(9.5.-13.5.2011)

Byla půlnoc a já jsem ležel v posteli hostelu v centru Dunedinu. Byla tma. Na okolních postelích spalo dalších pět lidí. V ruce jsem držel mobil a surfoval na wi-fi síti, provozované městem zdarma pro své obyvatele. Našel jsem internetovou stránku DOC (Department of Conservation), organizace, která udržuje horské chaty a cesty po celém Novém Zélandu. Chtěl jsem si prohlédnout existující treky v zemi fjordů na jihu jižního ostrova. Všechny vypadaly úžasně. Jenže jsem měl na Zéland už jen necelé tři týdny, tak jsem si musel vybírat. Číslem jedna tak pro mne byl čtyřdenní Milfordův trek, považovaný za nejkrásnější trek na světě. Nebo aspoň na Novém Zélandu. Bylo to 53.5 km pochodu kaňony, výšlapu na hory, balancování nad prudkými srázy, přecházení visutých mostů a překonávání řek. To všechno v kraji s nebezpečím lavin s více než 200 dešťovými dny v roce. Musel jsem se pousmát, když jsem si uvědomil, že vlastně chůzi vůbec nemám rád. Nikdy jsem taky nikde nechodil. V Praze jsem i do 300 m vzdálené samoobsluhy jezdil autem. Na této cestě mi to ale přijde normální.

V sezóně se musí na Milfordův trek registrovat měsíce dopředu, protože je počet jeho návštěvníků omezen. Ale oficiální sezóna skončila před týdnem. Chatky a cesty už nejsou udržované, topení, teplá voda ani vařiče nejsou k dispozici a přes řeky se mimo sezónu odstraňují mosty, aby je nepoškodily laviny. Člověk si musí veškeré vybavení nést sám, počítat s deštěm, sněhovými vánicemi, namrzlou skalní cestou i s lavinami. Každý rok zde lidé umírají na hypotermii, pod lavinami, nebo tonou v řekách, když je strhne proud. Projít Milfordův trek mimo sezónu se nikomu nedoporučuje. Jen na vlastní nebezpečí. V této době tu nejsou žádná kapacitní omezení a ceny za přespání v chatkách jsou jen zlomkem ceny v sezóně. Platí se 15 dolarů (210 Kč) za noc místo 51 dolarů (710) za noc. Našel jsem si o treku několik článků a byl jsem nadšen. Nikdy jsem v tak náročných podmínkách nešel. Zadíval jsem se na fotku dvou mužů překonávajících řeku mimo sezónu a bylo rozhodnuto. Půjdu na Milfordův trek.

Teď šlo jen o to kdy. Zítra jdu v Dunedinu na tučňáky, pozítří můžu do Queenstownu, tam strávím tak 3 dny adrenalinovými aktivitami a pak můžu odjet do Te Anau. Výchozího města treků v zemi fjordů. Tam strávím den přípravami a můžu vyrazit do hor. Takže za týden. Našel jsem předpověď počasí. Zítra tam má být krásně a sluníčko. Škoda, že už tam nejsem. Pozítří zase krásně! Další den zataženo a pak už jen déšť, déšť a zase déšť. Hmm. Podíval jsem se na teploty. Zítra a pozítří 12 stupňů. Další dva dny 10 stupňů. A pak propad na 0 až 2 stupně. Ve výškách pod nulou. A tak to bude i celý další týden. Přichází zima. Přechod přes horské sedlo bude zledovatělý. Sakra. Ale plány jsou od toho, aby se měnily.

Takže všechno bude jinak. Tučňáky holt uvidím jindy. Našel jsem odpolední přímý autobus do Te Anau a přes internet koupil lístek. Zarezervoval jsem na večer místo v hostelu v Te Anau a napsal mail správcům parku s dotazem, zda mi mohou zajistit dopravu na začátek Milfordova treku na zítra ráno. Když to všechno vyjde, musím se večer stihnout zaregistrovat v národním parku, zaplatit tam přespání v horských chatách, sehnat vařič a nádobí, nakoupit zásoby jídla a půjčit satelitní osobní lokátor pro případ nehody. A budu moct vyrazit hned zítra. Byly už 4 hodiny ráno, tak jsem ještě mámě objednal kytky k narozeninám a šel spát. Zdálo se mi o tom, jak na olympiádě plavu závod na 400 m motýlka a na sobě při tom mám zimní obečení a velký batoh.

Po 5 hodinách spánku jsem měl v mailu odpověď. Dopravu na zítřejší ráno mi zajistit mohou. Sbalil jsem se a vyrazil na autobus. Po cestě na zastávku jsem si dokoupil ponožky a trička z Merina - vlny novozélandských ovcí. Mám z Merina veškeré spodní prádlo a trička. Je to kouzelný materiál. Můžete v něm uběhnout maraton, vypotit litry potu, nosit ho týden v kuse a on nesmrdí. Nebo si to aspoň muži myslí, že nesmrdí. Nebo si to aspoň myslí muži se začínající rýmou. Při zkoušení oblečení mi v obchodě spadl na zem Psion a rozbil se mu displej. Naštěstí stále fungoval, ale další 4 měsíce jsem psal články na displeji plném střepů. Našel jsem autobus, uvelebil se v něm a po cestě dospal minulou noc. Dokonce nás ani na zastávkách nevyhazovali při pauzách ven. Díky!

Do Te Anau jsme dorazili po setmění. Krásné malé městečko u jezera, za kterým se ve svitu měsíce rýsovali horští velikáni. Stihl jsem si vybavit vše potřebné i nakoupit v supermarketu zásoby potravin. V hostelu jsem byl opět nadšen ubytováním, protože venku byla hrozná zima a v našem minibytě pro 8 osob s obývákem a vlastním sociálním zařízením se naplno topilo. Takže tam bylo hrozně příjemně. Celý večer jsem si přebaloval věci na ty, co si vezmu sebou, a ty, co nechám v hostelu. Povídal jsem si u toho s jedním Němcem, který přijel na Nový Zéland na praxi v rádiu. Právě se z Milfordova treku vrátil, tak mi dával rady, co si sebou vzít. Hlavně mne přesvědčil, ať sebou netahám vařič, protože je na těch pár dnů zbytečný. Když uviděl moje zásoby jídla, tlačil na mne, ať aspoň třetinu nechám tady. Prý toho mám šíleně moc. No dobře. Nechápal, že jsem jen chtěl být připraven pro případ, že bych po cestě narazil na skupinu hladových afrických dětí. Dobalil jsem se ve dvě ráno, oholil se a vysprchoval. Budu teď pár dnů bez tekoucí vody. Anebo budu pár dnů v tekoucí vodě. Podle počasí a proudu řek.

Ráno jsem s batohem plným jídla a náhradního oblečení vyrazil k minibusu. Pohled přes jezero byl ve dne úchvatný. Po cestě jsem potkal několik ranních běžců. Nejvíc mne zaujala joggující maminka, postrkující sportovní kočárek před sebou. Sluníčko svítilo a já se dozvěděl potěšující zprávu. Protože sezóna skončila teprve před 2 týdny, ještě nestačili odstranit mosty přes řeky. Cesta tak bude mnohem pohodlnější a na brodění v řekách můžu zapomenout. Sice to ubralo trochu adrenalinu, ale rozhodně mi to nevadilo. A protože ještě nezačalo sněžit, žádné laviny po cestě rovněž nehrozily.

Minibus nás odvezl do přístavu, kde jsme přestoupili na velký motorový člun a vypluli s ním na hodinovou plavbu přes 70 km dlouhé jezero. Byli jsme čtyři. Já, fin Jako, žijící v Los Angeles, jeho holka američanka Melissa a jejich kamarádka finka Aino. Nevěřícně jsem koukal na Melissu, protože jakoby z oka vypadla kamarádce Paulíně Špinnerové. Když jste na Novém Zélandu, nemá vůbec smysl schovávat foťák do pouzdra. Tak jsme i my po cestě přes jezero koukali a koukali a spouště cvakaly a cvakaly. A žasli jsme a zase cvakali. Jak byla příroda kolem jezera krásná. Můj batoh byl pořád hrozně těžký, tak jsem se rozhodl začít likvidovat kvanta jídla hned na lodi. Jako první jsem vyndal balík velikonočních čokoládových vajíček. Přece je už po Velikonocích. Rozdělil jsem je mezi nás 4 cestující i řidiče lodě. Hlavně holky čokoláda nadchla. Musím si někam zapsat, jak snadno se dá balit na čokoládu.

Zeptali jsme se řidiče, kolik lidí sem tak mimo sezónu vozí. Prý 5 až 10 denně. Ale zrovna včera sem vezl výpravu 17 slepců, kteří jdou tento trek den před námi. Pokud budeme rychlí, můžeme je cestou potkat. Byl jsem v šoku. Výprava slepců jde nejkrásnější trek na světě? Jak? Proč? Nedovedl jsem si to představit. A zároveň mne to nadchlo. Znám jen jednoho slepce - pana Standu, který v centru Prahy na harmoniku vyhrává staročeské písničky. Měl jsem tu čest se s ním seznámit a slyšet jeho vyprávění o životě a následné odpovědi na otázky. Vyrazil mi tenkrát dech. Ptal jsem se ho, co si myslí o dnešních problémech mladých lidí. Čekal jsem odpověď ve smyslu, že nezažili skutečné problémy a tak se trápí naprostými malichernostmi. Místo toho pan Standa odpověděl, že to mají hrozně těžké. Když třeba nemohou najít práci, mají hypotéku, půjčky a neví co s tím. Že mu je jich líto a nechtěl by být v jejich kůži. To on má prý život jednoduchý. A na světě je rád. Tenkrát mne to dostalo. A teď jsem byl zvědav na trekující novozélandské slepce.

Rozloučili jsme se s řidičem lodě a vyrazili na cestu. Šli jsme spolu my čtyři. Fin s američankou a já s černovlasou finkou. Bavili jsme se o cestách a o jazycích. Tak jsem jí předvedl svou finštinu. Znám totiž jednu větu: "Mína raka stan sinua." Smála se, že znám to nejdůležitější. Znamená to totiž "Miluji Tě." Předvedl jsem jí i hovorovou formu "Má raka stan sua" a už neměla pochybnosti, že to myslím vážně. Při našem rozhovoru jsem zjistil zajímavou věc. Když mluvila, její anglický přízvuk byl přímo neskutečně podobný přízvuku mých bývalých kolegů z Maďarska. Však taky oba jazyky tvoří jednu jazykovou skupinu. Jak tak jezdím po světě, dokážu podle anglického přízvuku celkem spolehlivě poznat, kdo je z jaké země. Ale tuhle extrémní podobnost mezi finy a maďary jsem nečekal.

Bylo krásné počasí a nás už první metry přiváděly v úžas. Kopce a hory před námi, stromy, řeka, kolem které jsme šli, zeleň před námi a za námi, všechno bylo nádherné a my jsme fotili a fotili. Věčná škoda, že jsem prakticky o všechny tyto fotky při ztrátě fotoaparátu o dva týdny později přišel. Jediná nepříjemná věc na cestě byly sand flies - písečné mušky. Už v průvodcích před nimi varovali. A byly opravdu nepříjemné. Maličké mušky, co se na vás vyrojí ve velkém množství a koušou vás jako komáři. Pokud máte letní oblečení a nemáte repelent, jsou jako mor. Chudáci dávní objevitelé novozélandské přírody. Přečetl jsem si část jejích deníku o zakládání Milfordova treku z 19. století. Spávali tenkrát v otevřených stanech, které se brzy staly domovem stovek těchto mušek.

Po hodině a půl jsme došli k chatě. Konec naší společné cesty. Fin Jako s holkama tady totiž dnes zůstával. Já jsem chtěl dnes ujít ještě dalších 17 km a celý čtyřdenní trek zvládnout za 3 dny. Není to žádný výjimečný výkon, protože na první den vychází podle standardního itineráře jen 2 hodiny chůze. Holky se chvíli radily a pak se mne zeptaly, jestli si to nechci rozmyslet a zůstat tu s nimi. A jít ten trek s nimi celé 4 dny. Přesněji - že by byly rády, kdybych tu s nimi zůstal. Asi jim chutná čokoláda. Znělo to hrozně lákavě. Jenže já měl vyšší cíle. Od zítřka má pršet a za 2 dny mají teploty klesnout k nule. Musím využít každý krásný den.

Snědl jsem dva pomeranče a banány (aby byl batoh zase lehčí) a vyrazil jsem ostrým tempem dál. Byla to nádherná procházka. Sice jsem původně počítal s výkonem na hranici života a smrti, ale protože ještě neodstranili mosty přes řeky, žádný sníh ani laviny nebyly v dohledu, nepršelo, svítilo sluníčko a cesta byla suchá, byla to naprostá pohoda. Jako v sezóně. Však je taky náročnost tohoto treku v sezóně hodnocená stupněm "Easy". Příroda kolem byla neskutečně krásná. Mohl bych to opakovat tisíckrát. Škoda těch fotek! Písečné mušky byly nepříjemné, ale jen na místech odpočinku. Jsou nějak pomalé. Když člověk kráčel rychlejším tempem, měl od nich v podstatě pokoj. Ale když se na chvíli zastavil, do půl minuty měl kolem sebe roj. Takže jsem musel jít bez zastávek.

Šel jsem celý den. Půl hodiny před cílovou chatou jsem došel poslední chodce ze skupiny slepých lidí. Naštěstí nebyli všichni slepí. Bylo mezi nimi plno slabozrakých i několik normálně vidících lidí. Ti sloužili jako oči pro ty úplně slepé. Šli velmi pomalu a dávali instrukce slepým, kde před nimi leží jak velký kámen a jak ho mají přelézt. Byl jsem plný obdivu. Dal jsem se do řeči s jedním slabozrakým a postěžoval si na písečné mušky:
- "I couldn't eat the whole day. Whenever I stopped somewhere to eat ... (Celý den jsem se nemohl najíst. Jakmile jsem někde zastavil a chtěl začít jíst ...)"
- " ... they wanted to eat, too (... ony chtěly jíst taky)" dořekl to za mne. Jíst nás. Obdivuju ty slepé i za ty mušky. Při téhle rychlosti jich kolem sebe pořád museli mít spoustu. Přesto pokračovali dál. A podle výrazu v obličejích i vzájemné komunikace měli pořád dobrou náladu.

Dorazili jsme do chaty těsně před setměním. Kromě té skupinky 17 slepých a slabozrakých lidí tam nocovalo dalších 20 lidí. Vařili si na vlastních vařičích, svítili čelovkami a bavili se o Zélandu a cestování. Otevřel jsem batoh a začal konzumovat kvanta jídla, která jsem sebou táhl. Pěkně od toho nejtěžšího - ovoce, konzervy, chleba. Po předchozích dvou neprospaných nocích jsem byl hrozně unavený, tak jsem si lehl na postel v jednom z pokojů, zabalil se do spacáku a hned usnul. Ne na dlouho. Po třech hodinách spánku mne ve 22:00 probudila motorová pila. Nejen mne. Probudila i dalších sedm nocležníků v našem pokoji. Kdo chce teď řezat dříví? Nebyla to pila. Byl to osmý nocležník.

Spát se v tom nedalo. Naštěstí jsem byl po třech hodinách docela vyspaný, tak jsem začal psát deník na Psionu. Lidé se chvíli pokoušeli spát, ale neměli nejmenší šanci. Jedna paní se sebrala a odnesla si matraci i spacák do kuchyňky. Ostatní začali vtipkovat na adresu chrápajícího. Smáli jsme se a bavili se nahlas. Okřikovali jsme ho. Dřevorubce to ale nechávalo klidným. Tedy nadále dřevo řezajícím. Ukázalo se, že je to syn jednoho američana z našeho pokoje. Ten nakonec vstal, s chrápajícím chvíli třásl a posléze ho přiměl k otočení na bok. Nastalo ticho. Nějak jsme mu při tom chrápání odvykli. Po pár minutách jsem do tmy pronesl, že teď tu je zase příliš ticho. Odpovědí mi byl výbuch smíchu z několika postelí.

Ráno mi Američan se synem dali svoje kontakty s tím, že pokud se dostanu do Nebrasky v USA, můžu u nich bydlet, jak dlouho budu chtít. Poděkoval jsem s tím, že do Nebrasky jet neplánuju, ale Američan mi vysvětlil hlavní výhodu: "It would be very cheap, because it would be for free (Bylo by to velmi levné, protože by to bylo zdarma)." Tak uvidíme. Nechal jsem všechny lidi odejít na trek a až do oběda hospodařil v prázdné chatě. Přece jen jsem rychlejší, než ostatní lidé na treku.

Svůj batoh jsem odlehčil o řádnou snídani i oběd. Odpoledne jsem vyrazil na výstup na Mackinnonův přechod s výhledem na včerejší i zítřejší pochod kaňonem. Na počasí jsem měl štěstí. Bylo pod mrakem, ale nepršelo. Vystoupal jsem až k přechodu a kvůli silnému vichru jsem se musel pořádně obléct. A zase jsem fotil a fotil a fotil ... Úžasný Nový Zéland. Pohledy do obou údolí byly nádherné.

Kousek pod vrcholem jsem předehnal tu skupinku slepých a slabozrakých a zase jsem musel obdivovat jejich elán. Každý kámen, každý krok museli dělat z rozmyslem. A nikdo je nevedl za ruku. Jen jim slovně popisovali, jak dlouhý mají udělat krok, kterým směrem a jakou překážku mají v cestě. Neskutečné. Na vrcholu kopce jsem se zastavil. Následovat totiž mělo velmi prudké a náročné klesání. Myslel jsem na to, jak to bude pro slepé těžké. Rozhodl jsem se na ně počkat a nabídnout jim pomoc. Můžu jim třeba nést batohy a taky při sestupu radit, kde je jaký kámen a kam mají dát nohu. Pár dalších očí by se jim mohl hodit.

Když mne došli, udělal jsem jim pár hromadných fotek u pomníčku na vrcholu, vyfotil se tam s nimi a nabídl jim svou pomoc.
- "This young man just offered us help in the descent (Tento mladý muž nám právě nabídl pomoc při sestupu)" řekla jejich vedoucí ostatním a pak mi vysvětlila, že ten sestup je na ně příliš prudký a nezvládli by ho. Jejich cílem byl jen tento vršek. Odsud se dnes vrátí do naší dnešní chatky a zítra zpátky k jezeru.

V tom případě jsem musel vyrazit dál. Nemohl jsem najít správnou cestu dolů, protože to všude bylo téměř kolmo dolů. Až mi ji ukázal jeden slabozraký a dodal:
- "Don't forget - gravity is your friend (A nezapomeň - gravitace je Tvůj přítel)." No, tohle jsem před prudkým sestupem zrovna slyšet nechtěl. Ale nakonec to šlo v pohodě. Všechno je relativní. Tento prudký sestup byl totiž ve srovnání s Mt. Kinabalu na Borneu jen slabým odvarem.

Po cestě přestal foukat vítr a přestože se už začalo stmívat, zašel jsem si ještě na hodinový postranní výlet k Sutherlandovým vodopádům. Se svými 630 m nejvyšším na Novém Zélandě. Po cestě k dnešní chatce jsem došel jednu starší australanku s jejím přítelem novozélanďanem. Měli problém. Ten pán si udělal něco s nohou a přestalo mu sloužit koleno. Potřebovali pomoc s jeho batohem. Navrhli mi, ať si pospíším do chaty, nechám tam svůj batoh a pak se vrátím pro ně. Ale to by bylo na dlouho.

Naštěstí jsem z celé cesty po Asii zvyklý nosit na zádech velké zátěže. Tak jsem si ke svému batohu hodil na rameno ještě ten jeho a mohli jsme jít. Půjčil jsem mu svou trekovou hůlku, tu druhou měl svou a s opíráním se o dvě hole dokázal sám pokračovat v chůzi. Ani ne za hodinu jsme byli v chatce. Když už jsem nemohl pomoct těm slepým, aspoň jsem měl radost z této pomoci.

V chatce opět panovala čilá zábava a lidé se bavili ve dvojicích i ve skupinkách. Jen jedna asiská holka tam seděla sama. Tak jsem jí šel při večeři dělat společnost. Byla z Tchaj Wanu. Zeptal jsem se, jakým jazykem tam vlastně mluví. Když řekla, že mandarínsky, předvedl jsem jí svoje jazykové schopnosti:
- "Ný jó phiao lijang." Usmála se, že znám ty důležité věty. Znamená to totiž: "Jsi velmi krásná." Musel jsem zavzpomínat na naši předchozí společnou cestu s Andreou, kdy se on v každé zemi učil čísla a počítat, zatímco já se zaměřoval na zajímavější věty.

Ranní probuzení bylo mokré, protože venku lilo jako z konve. Zaradoval jsem se, že jsem většinu treku stihl projít v krásném počasí. Přede mnou byla jen poslední část - 5.5 až 6 hodin rychlého pochodu. Oblékl jsem si nepromokavé oblečení, do sluchátek si dal Rihannu a vyrazil. Když mám v uších nějakou energetickou hudbu, automaticky jí přizpůsobuju krok. Takže jsem v podstatě běžel. Všechny jsem předcházel, menší říčky jsem přeskakoval s rozběhem a do cíle jsem dorazil přesně po 4 hodinách. Celý trek končí na místě nazvaném "Sandfly Point". Místo, které je kupodivu plné písečných mušek. Naštěstí tam byl uzavřený přístřešek, kde se člověk mohl schovat jak před deštěm, tak před písečnými muškami. Malý člun nás pak přepravil přes jezero kolem další novozélandské přírodní atrakce "Milford Soundu" k autobusu a ten nás vzal zpět do Te Anau.

Na obloze mezi mraky prosvitlo slunce a já vyskočil z autobusu, nechal batoh na silnici a jen s foťákem upaloval k jezeru. Protože to byl pohled pro bohy. Stála tam holka s krásnou zrcadlovkou a když viděla můj úprk, zeptala se, zda jsem profesionální fotograf. Protože prý jsem vyskočil z autobusu, nechal vše ležet na zemi a bez ohledu na dopravu jsem pádil udělat fotky. A nic jiného, než ta fotka, mne nezajímalo. Ne, nejsem profesionál. Jsem nejčistší amatér. Fotím všechno v zeleném režimu. Ale ta fotka opravdu stála za to. Jaká škoda, že jsem o ni o 2 týdny později přišel. I o ty ostatní. I o ten foťák. Ale o tom až příště.