(31.12.2009-3.1.2010)
Byla hodina před silvestrovskou půlnocí a my jsme právě dorazili do Lahore, pakistánského centra kultury a vzdělání. Po Taftanu, Quettě a Multanu jsme se zase dostali do civilizace. Bylo jasné, že nějaké bujaré oslavy už nestihneme, ale chtěli jsme si aspoň dát věci do nějakého hotelu a vyrazit do ulic. Na nádraží se na nás vrhli 2 rikšové a začali smlouvat. Tedy mezi sebou. "200 rupees!" Druhý na to: "150 rupees!" První zase: "100 rupees!" Tak jsme vzali prvního. Druhý šel s ním a celou cestu se hádali o své metodě smlouvání. Když jsme všichni nastoupili do jejich vozu, pochopili jsme, že jsou to partneři. Dovezli nás do několika hotelů a doufali ve slušnou provizi. Některé pěkné hotely však neměly licenci na ubytovávání cizinců a tak jsme museli jet dál.

Nakonec jsme zastavili v jednom pěkně vypadajícím hotelu s internetovou přípojkou na pokoji. Cena byla 2500 rupií plus daň (asi 20%). Řekli jsme, že dáme maximálně 2000 Rupií celkem (asi 27 USD). Nyní začalo to pravé smlouvání s rikši. Když jsme jim dávali domluvených 100 Rupií, začali se rozčilovat, že máme zaplatit 100 Rupií za každý hotel, do kterého nás dovezli. Tomu jsme se jen zasmáli. Tak prý aspoň 100 Rupií na benzín, protože ho projeli spoustu. Poradili jsme jim, ať si nechají předělat svoje vozidlo na plyn. Recepční začal hrát s nimi a chtěl po každém z nás 100 Rupií za zkopírování našich pasů. Zasmáli jsme se, že žádnou kopii nepotřebujeme a pokud ji potřebuje on, má si je obkreslit. Nakonec jsme se všichni společně zasmáli, my zaplatili 2000 včetně všeho, rozloučili jsme se s Rikši a šli si odnést věci na pokoj.

Honem jsme se převlékli a vyrazili do ulic. Po 15 minutách jsme dorazili na Food street - osvětlenou ulici plnou venkovních restaurací. Půlnoc jsme propásli o půl hodiny a tak jsme si v jedné restauraci sedli a dali si Pepsi a smaženou rybu připomínající kapra. Ať máme aspoň připomínku štědrovečerní večeře. Alkohol se v této muslimské zemi jen tak neprodával a tak jsme si ještě dali milkshake a popřáli si šťastný rok 2010. Na ulicích žádné oslavy neprobíhaly. Přece jenom se tu moc lidí o evropský Nový rok nestará. Kolem druhé jsme se tedy vrátili do hotelu, chvíli si surfovali na internetu a pak šli spát.

Probudili jsme se pozdě a protože v hotelu ráno netekla teplá voda, rozhodli jsme se počkat až poteče. Uvelebili jsme se v posteli a pustili si v televizi nějaký zápas v kriketu. Musíme si na tento národní sport příštích několika navštěvovaných zemí začít zvykat. Voda v dohledné době nezačala téct a tak jsme se rozhodli hotel opustit, také pro to, že se nám 27 USD za hotel zdálo být moc. Sbalili jsme si batohy a odhlásili se z hotelu. Zašli jsme si na naši oblíbenou Food street, naobědvali se smažené rýže téměř dokonale se blížící mé oblíbené thajské smažené rýži a začali se ohlížet po novém hotelu.

A přímo uprostřed Food street jsme našli jeden perfektní. Patřil k naší oblíbené restauraci a jeden vrchní nás odvedl do prvního patra, kde nám ukázal pěkný čistý pokoj s balkonem s židličkami přímo nad tržištěm a restauracemi. Nemluvil moc anglicky. "How much?" zeptali jsme se. "1200" odpověděl. "That is a good price, is it including tax? (To je dobrá cena, je to včetně daně?)" zeptali jsme se. "OK, 1100" odpověděl. Dál jsme se raději neptali a vzali jsme pokoj za 1100 včetně daně (15 USD).

Odpoledne jsme vyrazili na procházku po Lahore. Došli jsme do místního muzea, které bylo zavřené, a tak jsme se jen tak procházeli po ulicích poblíž univerzity. Prodávali tu jen tak na chodníku položené knihy a mne nejvíce zaujal "Guide for absolute idiots on cashing up on your inventions". Pak jsme zamířili do parku. Park byl úplně plný mladých mužů, kteří tu ve větších i menších skupinách trénovali kriket. Chvíli jsme se s jedním anglicky mluvícím klukem bavili o kriketu, dopravě v Lahore a o tom, jak byl na pobytu ve Švédsku a zaskočila ho zima, kterou z Lahore neznal. Než jsme se s ním rozloučili, zjistili jsme, že nám moc nerozuměl a tak jsme po cestě do hotelu vtipkovali na téma, že se musíme naučit mluvit anglicky s pakistánským nebo indickým přízvukem, aby nám tady rozuměli. Hned jsme si to začali trénovat a hrozně jsme se tomu smáli.

Podvečer jsme strávili hledáním internetu a nakonec jsme našli celkem rozumné internetové kavárny za 20, 25 a 30 Rupií za hodinu (asi 0.3 USD). Jedinou nevýhodou bylo, že v Lahore (a celém Pakistánu) byly obvyklé několikahodinové výpadky elektřiny, takže si člověk sedl k internetu a najednou blik - a mohl několik hodin čekat. Většina hotelů a restaurací měla záložní generátory z benzínových motorů, takže při výpadku elektřiny celé město hlučelo a kouřilo. K večeři jsme si dali vynikající Chicken Tikku u konkurence ve Food Street a po dalším čase na internetu jsme šli spát.

Druhý den ráno jsme se krásně a dlouho vyspali a naše koupelna nás překvapila vynikající horkou sprchou (zavolal jsem Andreu, aby viděl páru stoupající z vody, protože on nenašel správné nastavení páčky a tak se sprchoval ve studené). Na našem geniálním hotelovém pokoji jsme zatím našli jedinou nevýhodu a to byl mírně ucpaný turecký záchod. Ale při malé potřebě během deseti minut voda odtekla a velkou potřebu jsem zde během plánovaných 2-3 dnů pobytu neměl vůbec v plánu vykonávat. A kdyby bylo nejhůř, dostatečný tlak vody přece nakonec prošťouchne všechno. To jsem si ověřil už když jsem ucpal toaletu na Teheránském autobusovém nádraží.

V hotelu jsme si dali mou oblíbenou smaženou rýži a vyrazili jsme směrem do Lahorského starého města. A tam jsme byli okouzleni - velmi staré domy nalepené jeden na druhém, ulice měla většinou šířku 1-2 m, všude visely spousty drátů elektrického vedení, postavičky přesně zapadající do této čtvrti. Prošli jsme starým městem a za ním jsme našli krásné zahrady, mauzoleum, mešitu a Lahorskou pevnost. Potkali jsme tam velmi příjemného pakistánce, který nám perfektní angličtinou povídal o Asii, Pakistánu, Lahore a vztazích s Indií. Bylo vidět, že to je velmi vzdělaný a inteligentní člověk. Jmenoval se Peter.

Povídal, že hlavní město Pakistánu je Islamabad, ale skutečné ekonomické a finanční centrum je Karachi. Historické, kulturní a vzdělávací centrum je pak Lahore. Většina památných budov byla postavena Brity, kteří zde odvedli skvělou práci. "They ruled here with spirit, not with Coca Cola (Vládli zde pomocí ducha, ne pomocí Coca Coly)" řekl o Britech. "Tady v Lahore bývaly tisíce turistů a ještě před 11. zářím se zde pohybovaly skupiny 200 až 300 turistů z USA. Teď se zde turista ze západu prakticky neobjeví a tak je tu každý takový velkou atrakcí. Určitě za Vámi přijde spousta pakistánců a bude si s Vámi chtít udělat fotku. Pokud byste si chtěli vydělat, můžete za každou fotku vybírat, třeba 10 Rupií."

A jak řekl, tak se i stalo. Sedli jsme si na chvíli na zídku před mauzoleem a hned se veškerá pozornost skupin pakistánských turistů přesunula z mauzolea na nás. Přišel první s prosbou, zda si s námi může udělat fotku. Nechali jsme ho tedy sednout si mezi sebe a jeho kamarád nás mobilním telefonem vyfotil. Poté následovalo samozřejmé vystřídání - kamarád chtěl taky fotku, takže si teď mezi nás sedl on a původně focený se stal fotografem. Když to viděly další skupinky pakistánců, osmělily se a také nás přišly požádat o fotku. A my s Andreou jsme dobrosrdečně seděli a při každém focení jsme se usmáli. Po 10 minutách nás začaly chytat křeče do svalů na tváři a fronta před námi se stala delší, než sousední fronta před mauzoleem. Takovou potupu nemohl dopustit policista hlídající mauzoleum a tak popošel pár kroků a frontu před námi rozehnal. Přestali jsme se tedy fotit a navštívili mauzoleum a mešitu a vše bylo krásné a zdarma. Rozloučili jsme se s Peterem a on nás pozval na večeři k sobě domů.

Při procházení mešity nás odchytil další pakistánec Taylor. Mluvil extrémně rychlou angličtinou a říkal, že je profesionální komentátor kriketových a fotbalových zápasů. Pořád se ptal, co říkáme na jeho angličtinu, říkal, že má perfektní gramatiku a že se od nás chce naučit anglický slang. Pochválili jsme jeho angličtinu a řekli mu, že se od nás asi moc slangu nenaučí. Taylor ale nebyl k zastavení a mlel a mlel a téměř mu nebylo možné skočit do řeči. Po několika marných pokusech také promluvit jsme ho nechali mluvit a on to ocenil hodnocením: "I like your style!" Když je to takový fanda do sportů, nechali jsme se zavést na místní tréninkové hřiště kriketových týmů. Byla to rozsáhlá plocha, kde na každém kousku trénovaly profesionální kriketové týmy, amatérské týmy i jednotlivci.

Ukázal nám také jednu zajímavost - hliněné zápasiště pro každého. Každý muž měl možnost tam kdykoliv přijít, v šatně se svléct do spodního prádla a vyjít na zápasiště plné hlíny, najít tam cizího soupeře a v hlíně se s ním porvat a vybít tak energii a emoce. Pak se plný hlíny vrátit do šatny, osprchovat se, obléct se zpět do svého civilního oblečení a vrátit se do normálního života. Zrovna tam zápasili dva chlapci. Zajímavá myšlenka takovéto zápasiště!

Vrátili jsme se do našeho hotelu a šli nakoupit nějaké sladkosti jako dárek pro Petera domů. Cestu v hotelu nám ale zastoupil onen anglicky nemluvící vrchní a požadoval po nás zaplacení hotelu na příští noc. Podivili jsme se, že se ještě nevystěhováváme, ale vrchní trval na zaplacení. Zjistili jsme však, že nám došly peníze a další musíme vyzvednout v bankomatu. Pokusili jsme se to vysvětlit vrchnímu a zeptali se ho na nejbližší bankomat. Ukázal nám směr a tak jsme si odešli vyzvednout peníze. Před bankomatem byla dlouhá fronta a po jejím vystání jsme zjistili, že neakceptuje mezinárodní platební karty. Bylo už ale pozdě a tak jsme další bankomat nehledali a vyrazili k Peterovi. Po cestě městem jsme na mnoha místech cítili plyn a tak jsem vyslovil teorii, že mnohé teroristické útoky v Pakistánu nejsou ve skutečnosti teroristickými útoky, ale jsou jen výbuchy unikajícího plynu.

Když jsme došli na místo srazu s Peterem, čekali tam s ním dva motocyklisté, kteří nás měli odvézt k jeho domu. Peter chtěl jít pěšky, ale to jsme odmítli a tak, abychom se na motorky vešli všichni, Andrea si sedl na motorce mezi řidiče a Petera, zatímco já měl prostor za řidičem druhého motocyklu už jen pro sebe. Peter nás doma pohostil výbornou domácí večeří a dlouho jsme diskutovali o světě, Pakistánu, Indii, Kašmíru, Číně, Islámu, křesťanství ... Peter byl velmi vzdělaný pakistánský křesťan působící v Lahore jako takový neoficiální kněz a oba motocyklisté, Taylor a mnoho dalších patřilo mezi jeho žáky. Učil je křesťanství, angličtině a vědomostem o světě. Měl obrovský přehled a velmi rozumné názory, mimo jiné i pro to, že studoval všechna světová náboženství. Na konci zajímavého večera jsme si udělali společnou fotku, rozloučili se a vyrazili zpátky do hotelu.

Po cestě jsme se snažili najít nějaký fungující bankomat, ale žádný z nalezených neakceptoval mezinárodní platební karty. Hledali jsme tedy dál, když u nás zastavilo menší hezké nové auto a řidič se anglicky zeptal, zda něco hledáme. Rekli jsme, že hledáme bankomat a on se nabídl, že nás k němu kousek zaveze. Poděkovali jsme a nastoupili. Řidič se na nás usmál. Usmála. Usmál? Byl(a) kompletně nalíčený(á) a v dámských šatech. "Where are you from?" zeptal(a) se. "Italy" odpověděl Andrea, který měl tu smůlu, že se posadil dopředu. "Oh my goood!" reagoval(a) řidič(ka) a rozjel se. Vzduchem zavoněla vůně parfému. "What is your name?" pokračoval(a) v otázkách. "Andrea" řekl Andrea. "Oh my goood!" opět reagoval(a) řidič(ka). "Nemůžeme najít bankomat, který by akceptoval mezinárodní karty" řekl Andrea anglicky. "Oh my goood!"

Krčil jsem se na zadním sedadle a snažil se nevnímat zamilované pohledy řidiče(čky) k Andreovi při každém "Oh my goood!" Přemýšlel jsem, jaký život může mít transvestita v této muslimské zemi, ale podle krásného auta to asi tak hrozné nebude. Zavezl(a) nás k bankomatu, poděkovali jsme a chtěli vystoupit. "Oh my goood!" chtěl jsem skoro vykřiknout, když jsem viděl, jak se řidič(ka) na rozloučenou naklání k Andreovi a chce ho políbit. Andrea nestačil vystoupit a tak se aspoň natočil tváří a dostal pusu na tvář. Rychle jsme vystoupili, ale řidič(ka) ještě stáhl(a) okénko a zeptal(a)se nás: "Guys, do you like dance parties?" Nic nemilujeme více. "No, thank you, we are tired" odpověděl jsem i za Andreu, který se stále vzpamatovával z polibku. Bankomat by mimo provoz, ale transvestita na nás s autem stále čekal, takže jsme sehráli pantomimickou etudu, jak vybíráme peníze z bankomatu, zamávali jsme mu a vyrazili opačným směrem. Po cestě k hotelu jsme nakonec přece jen našli fungující bankomat, v hotelu jsme zaplatili čekajícímu vrchnímu a mohli strávit ničím nerušený večer koukáním se na kriket na jednom z kriketových kanálů v televizi.

Další ráno jsme se pořádně vyspali, zašli na internet zrovna když vypla elektřina a tak jsme se vydali na návštěvu Lahorského muzea. Tam nás potkal muslimsky oblečený muž s malou dcerou, pracující v Lahorské Cancer hospital a nabídl nám své služby. Dal nám svůj e-mail a prý bude čekat, až se mu ozveme. No, doufáme, že jeho služby nikdy potřebovat nebudeme. Po muzeu jsme si zase zašli na internet a po chvíli zase vypadla elektřina, tak jsme zase odešli. Naskočili jsme do malého autobusu a nechali se za 10 Rupií dovézt na nádraží. Rozhodli jsme se totiž, že zítra vyrazíme do pakistánského hlavního města Islamabádu a odtamtud pak možná do Peshawaru. Nepříjené bylo, že v Peshawaru dochází téměř každý druhý den k pumovým útokům, takže si to ještě rozmyslíme.

Na nádraží nefungovala elektřina, takže se v místenkovém oddělení nemohli přihlásit do systému a tak jsme si po 2 hodiny nemohli lístek koupit. Nakonec jsme si koupili dva lístky na zítřejší 7:30 ráno. Potkali jsme taky naše dva rikše ze silvestrovského večera a zeptali se jich na jejich provizi za naše přivezení do hotelu. Dostali 100 rupií, což vůbec není mnoho, takže jsme asi v hotelu usmlouvali dobrou cenu. Zpátky z nádraží do naší Food street jsme chtěli dojít pěšky, takže jsme odhadli směr a vyrazili. Přece jenom to není daleko. Není. Pokud ovšem vyrazíte správným směrem. Po dvou hodinách bloudění v těch nejtemnějších Lahorských čtvrtích, kde turistu asi neviděli ani v dobách, kdy jich byl Pakistán plný, jsme se vynořili u starého města v místě, kde bychom nikdy nečekali že se můžeme ocitnout. Odtamtud to byla ještě další půlhodina chůze, ale už jsme aspoň tušili kterým směrem. Holt Lahore tak dobře ještě neznáme. Večer jsme si naši námahu vynahradili, protože jsme v televizi mohli sledovat kriketový zápasu Indie - Srí Lanka.