(3.-6.7.2010)
Chystali jsme se ke spánku a mne pořád bolelo pravé ucho. Zapípal mi mobil a na displayi se objevila Radimova SMSka: "Caf! Hele co nejdriv antibiotika! Jaky mas? Vis ze s nima neplytvam, ale jsou na miste." Honem jsem Radimovi poslal seznam všech našich antibiotik a zahrnul ho smrští otázek. Ale Radim už neodpovídal, nebral telefon a nemohl ho sehnat ani brácha v Česku. Noc jsem prožil jako nemocný a ještě ve stresu z toho, že se neléčím i když to tělo potřebuje. Ráno Míša obvolala pohotovosti a přesně jim popsala všechny moje příznaky. Doktoři jí potvrdili, že mám na 90% zánět dutin, nejspíš ještě spojený se zánětem středního ucha, a antibiotika opravdu potřebuju. Ze seznamu mých antibiotik vybrali Xorimax a já ho hned začal brát. Další požadavek byl, abych se chránil před sluncem, pár dní nikam necestoval, zůstal v posteli a hlavně se nenamáhal.

Jenže pozítří ráno odjíždíme do Namíbie a lístky se nedají změnit - propadly by. A zítra se musíme přemístit zpátky do Kapského města, odkud pojedeme. No a o Mysu dobré naděje si čtu už odmalička, ten si nenechám za žádnou cenu ujít. Takže cestovat budu každý den. Zkusím se tedy aspoň chránit před sluncem a moc se nenamáhat. Oblékli jsme se, nasnídali se a byli připraveni vyrazit přes Simonstown k Mysu Dobré naděje. Pozdravili jsme ještě naše spolubydlící 4 Rakušany, kteří se z baru vrátili až po půlnoci a teď vstávali. Byli nějací zamlklí. Pak jeden z nich povídá: "Víte co se nám v noci stalo? Když jsme se vraceli o půlnoci z baru, na hlavní ulici hned vedle hostelu nás přepadlo 5 černochů a oloupili nás."

To nám vyrazilo dech. Tady, pod Kapským městem, v nejbezpečnější části Jižní Afriky, ještě u takhle bezpečně a klidně vypadající surfařské pláže. Prý šli po hlavní osvětlené ulici, bylo to jen asi 200 metrů z baru do hostelu. Najednou vedle nich zastavilo auto, vyskákalo z něj 5 černochů, obstoupilo je a sebralo jim všechny věci z kapes, peníze, doklady, kreditní karty a mobilní telefony. Dokonce i kapesníčky. Po prosbě jim nechali aspoň pasy. Fair enough. Pak naskočili do auta a ujeli. Podívali jsme se s Andreou na sebe a pomysleli na to, že naše strategie, totiž že peníze, elektroniku a všechno cenné nosíme pořád u sebe, není tady v Jižní Africe možná ta nejbezpečnější. A vzpomněli jsme si, jak jsme včera po setmění nebojácně šli nakupovat.

Vlakem do Simonstownu jsme jeli mlčky a raději ve voze plném cestujících. Přemýšleli jsme. Když žijete v Jižní Africe v bezpečném městě a bezpečné čtvrti, zřejmě to znamená, že za slunečného dne, pokud jste ve větší skupince, můžete na chvíli vyjít na ulici zpoza elektrických drátů natažených okolo vašeho domu. Neradostný je život v této zemi. Není divu, že se odtud chce každý odstěhovat. Ind do Indie, běloch do Holandska. Za poslední rok tu přibylo půl milionu nových případů AIDS. Mnoho z nich jsou mladé dívky, znásilněné nakaženými muži bojícími se nakažení. Jihoafrický prezident v jednom rozhovoru řekl, že AIDS přece není problém. Stačí se prý po sexu vysprchovat v horké vodě.

V Simonstownu jsme vystoupili a rozhlíželi se po levném taxíku. Nikde žádný taxík nebyl. Šli jsme tedy po silnici směrem na jih. Já se schovával před sluncem a cítil se hrozně slabě. Před námi se objevila půjčovna starších kol. Můžete si půjčit kolo a k mysu si zajet sami. V mém stavu to nehrozilo, ale zeptali jsme se za kolik. Jedno kolo na odpoledne - 120 Randů (340 Kč). Zloději, to je přes 17 dolarů! Byl jsem moc unavený, tak jsme vlezli do prvního backpackers hostelu po cestě a požádali je o zavolání taxíku. U backpackerů to snad nebude drahé. Zavolali nám jeden, co k Mysu jezdí. Bude to 475 Randů (1300 Kč) za dva lidi tam i zpátky. Zloději! Pán v Kapském městě v infotmacích říkal, že taxík ze Simonstownu není drahý. Mávli jsme rukou. Dál už jsem pěšky nemohl, tak jsme souhlasili. Mys Dobré Naděje si ujít nenecháme.

Spočítali jsme si, že tím pádem nebudeme mít peníze na návštěvu Stolové hory, hlavní atrakce Kapského města. Jízdenka na lanovku na Stolovou horu stála na osobu něco kolem 160 Randů. Mohli jste si vstupenku koupit na internetu a vytisknout - v tom případě jste zaplatili o 10 Randů víc. Na stránkách společnosti provozující lanovku koupi dražší jízdenky na internetu doporučují - prý se tak vyhnete více než hodinové frontě u pokladny. Budiž, Stolovou horu oželíme, v této zemi už nic dalšího vidět nechceme.

Aspoň se nám konečně udělalo jasno. Na cestách nám často kladli otázku, která země se nám nejvíce nelíbila. Bylo těžké odpovídat, protože všechny země měly něco do sebe. Turecko bylo zajímavou směsicí Evropy a Islámu, Iránem jsme byli nadšeni. Pakistán nás překvapil přátelskými lidmi, v Nepálu jsme byli v Himalájích asi nejspokojenější ze všech zemí. Čína byla úžasná poměrem výkon / cena. Mongolsko si nás zcela získalo a ani Rusko a Estonsko nebylo proč zatracovat. Proto jsem v odpovědi na tuto otázku nejčastěji uváděl Indii, která si mne nezískala a neoblíbil jsem si tam zejména jídlo a lidi. Taky to souviselo s tím, že jsem tam byl pořád nemocný. Ale nedá se říct, že bych Indii neměl rád - bylo na ní mnoho pozitivního. Andreovi se v Indii naopak moc líbilo. Ale teď jsme se s Andreou shodli a najednou jsme měli oba jasno - naše nejméně oblíbená země na této cestě je jednoznačně Jižní Afrika.

Taxík nás dovezl k hlavnímu cílu všech turistů - Cape Pointu, nejjihozápadnějšímu cípu Afriky. Nechali jsme se dovézt k menšímu uskupení útesů asi kilometr stranou k místu známému v dávných dobách všem mořeplavcům - k Mysu dobré naděje. Vylezli jsme na skály a chvíli pozorovali moře. Zvláštní, že se takové místo nachází zrovna v této zemi. V zemi, která pro mne už žádnou naději nemá. Takže by ho měli spíše přejmenovat na Mys beznaděje.

Taxík nás odvezl zpátky do Simonstownu. Nastoupili jsme neopatrně do posledního vagónu skoro bez cestujících. Byli tam jen dva další černoši a dveře na obě strany vagonu dokořán otevřené. Přistoupil ještě jeden bílý turista s fotoaparátem. Když uviděl ty dva podezřele vypadající černochy, znejistěl a chtěl vystoupit. Pak ale uviděl nás a řekl si, že asi víme co děláme, když jsme v tomto vagonu. Zůstal. Vlak se rozjel a naše dveře zůstaly otevřené. Turista si filmoval jízdu vlakem s otevřenými dveřmi a já vzpomínal na scény z akčních filmů, kdy rvačky v takovýchto vagonech končí nedobrovolným vystoupením jednoho z rváčů otevřenými dveřmi za jízdy přímo před protijedoucí vlak. Na další zastávce přistoupilo několik dalších černochů a jakási podivná kapela. Posadila se a začala hrát jakousi melodii. Další černoši na ni uprostřed vagonu začali tancovat. Bylo mi hrozně unaveně a raději jsem to nesledoval, jen jsem si všiml, že tančí před tím turistou a k něčemu ho vybízejí, zřejmě aby jim zaplatil. Vlak zastavil a byla to naše stanice - Muizenberg. Vystoupili jsme a sledovali, jak turista v hrůze z našeho vagonu prchá do vagonů vpředu, které byly plné cestujících a tedy bezpečné. Kdyby v zadním vagonu zůstal dalších 40 minut až do Kapského města, kdo ví, co by mu zůstalo v baťůžku.

Druhý den ráno jsme se sbalili a pospíchali na vlak zpátky do Kapského města. Vlak byl docela plný, ale my jsme seděli a já se cítil tak unaveně, že bych na své místo nikoho nepustil. Na jedné zastávce přistoupil do našeho přeplněného vagonu zvláštní pán. Andrea myslel, že to je černoch, já že je to opálený běloch, byl asi něco mezi tím. Byl prostě oblečený a v ruce držel bibli. "Ježíš sestoupil k nám na zem, aby trpěl za naše hříchy" začal na celý vagon hřímat mocným hlasem a pak pokračoval asi 20 minut ve svém kázání. Vše říkal velmi nahlas, skutečně křičel, takže ho každý ve vagonu musel slyšet. A podobně jako jeden hrdina z filmu "Marečku podejte mi pero" u svého kázání chodil sem a tam. Když se vagon ještě více naplnil, přešlapoval aspoň na místě a otáčel se z jedné strany na druhou. Bylo to nesmírně působivé. Zpočátku jsem myslel, že bude žebrat nebo něco vybírat, ale on ne. Chtěl jen přinést slovo boží prostým lidem.

Když procházel kolem nás, šňůrka od bundy se mu zachytila za Andreův batoh a nechtěla se dát rozplést.
- "Now, you are linked to the Jesus (Nyní jsi spojen s Ježíšem)" zasmál jsem se na Andreu, ale kazatel se na mne otočil a zahřímal:
- "Don't joke about Jesus, you don't know, when you are gonna need him (Nevtipkuj o Ježíši, nevíš, kdy ho budeš potřebovat)!"

Dojeli jsme do Kapského města, našli hostel District 6 rezervovaný na naši poslední noc v Jižní Africe, ubytovali se, zavzpomínali na District 9 a šli strávit poslední odpoledne na internetu. Večer jsme se vyhnuli opilým holandským fanouškům pomalovaným na oranžovo a právě vyrážejícím na zápas (který se hraje až zítra) a šli spát. Ráno jsme sbalili svoje saky paky, koupili pár pohlednic na poslání a nastoupili do autobusu, který nás snad bez poskvrny odveze z této nehostinné země. Sbohem Jižní Afriko.