(31.12.2009-3.1.2010)
Byla hodina před silvestrovskou půlnocí a my jsme právě dorazili do Lahore, pakistánského centra kultury a vzdělání. Po Taftanu, Quettě a Multanu jsme se zase dostali do civilizace. Bylo jasné, že nějaké bujaré oslavy už nestihneme, ale chtěli jsme si aspoň dát věci do nějakého hotelu a vyrazit do ulic. Na nádraží se na nás vrhli 2 rikšové a začali smlouvat. Tedy mezi sebou. "200 rupees!" Druhý na to: "150 rupees!" První zase: "100 rupees!" Tak jsme vzali prvního. Druhý šel s ním a celou cestu se hádali o své metodě smlouvání. Když jsme všichni nastoupili do jejich vozu, pochopili jsme, že jsou to partneři. Dovezli nás do několika hotelů a doufali ve slušnou provizi. Některé pěkné hotely však neměly licenci na ubytovávání cizinců a tak jsme museli jet dál.
Nakonec jsme zastavili v jednom pěkně vypadajícím hotelu s internetovou přípojkou na pokoji. Cena byla 2500 rupií plus daň (asi 20%). Řekli jsme, že dáme maximálně 2000 Rupií celkem (asi 27 USD). Nyní začalo to pravé smlouvání s rikši. Když jsme jim dávali domluvených 100 Rupií, začali se rozčilovat, že máme zaplatit 100 Rupií za každý hotel, do kterého nás dovezli. Tomu jsme se jen zasmáli. Tak prý aspoň 100 Rupií na benzín, protože ho projeli spoustu. Poradili jsme jim, ať si nechají předělat svoje vozidlo na plyn. Recepční začal hrát s nimi a chtěl po každém z nás 100 Rupií za zkopírování našich pasů. Zasmáli jsme se, že žádnou kopii nepotřebujeme a pokud ji potřebuje on, má si je obkreslit. Nakonec jsme se všichni společně zasmáli, my zaplatili 2000 včetně všeho, rozloučili jsme se s Rikši a šli si odnést věci na pokoj.
