800 dnů

Černý muž pod bičem otrokáře žil,
černý muž pod bičem otrokáře žil,
černý muž pod bičem otrokáře žil,
kapitán Franta Klein to zřel.

Černí otroci byli masově příváženi za prací do Jižní Ameriky. Tady se jim nelíbilo. Neměli možnost vyznávat svou víru ani pěstovat vlastní kulturu. Jen jednou ročně, se svolením svých pánů, se ke svým africkým kořenům směli vrátit. V období karnevalu. Chopili se bubnů, pochodovali ulicemi a v rytmu kandombe svolávali své černé bratry. Aby se přidali a připomněli si, odkud pocházejí. Tomuto pochodu se říká "Llamadas" (Volání).

Průvod, pochodující a tančící za zvuků afrických bubnů, se stal pravidelnou událostí, na kterou se zdejší obyvatelé těšili. Mnozí běloši ho nechtěli jen pasivně sledovat. Natřeli si obličej černou barvou, vmísili se mezi černé bubeníky a černošský rytmus zažili na vlastní kůži. Začalo se jim říkat lubolos.

Dne 10. února jsem na své cestě strávil právě 800 dnů. Tento den jsem prožil v Montevideu. V hlavním městě Urugayské východní republiky. Druhé nejmenší země kontinentu. Často nazývané Švýcarskem Jižní Ameriky. Slavil jsem tu karneval. Spolu s černými bratry. Jako jeden z nich. Jako lubolo. Tento den se v Montevideu konal vrchol letošního karnevalu. Závěrečný pochod Llamadas. Byla to paráda. Úžasná země, krásné holky, dobré pití a horká noc. Bomba!

27.1 Nepřipraveným zoufalým turistou na Bali (Unprepared Desperate Tourist in Bali)

aneb neveselá a příliš dlouhá pohádka o tom, jak člověk ztratí chuť žít
(15.2.-28.2.2011 ... + 2010)

Ahoj děti! Máte rády pohádky? Co tu O Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém? Jak se neschovali, ale umřeli? Nebo O tom, jak chudák do ještě větší nouze přišel? Ta sedí přesně. Anebo docela roztomilý Kašpárkův (Františkův) hrobeček? No dobře, tak O Sněhurce. O tom, jak se krásná a milá Sněhurka dotkla kouzelného zrcadla. A proměnila se. A aby si nikdo nemyslel, že si vymýšlím, nebudu vyprávět sám. I kdyby mne za to lidi odsoudili.
_______________________________________________________________________________________
(Prosinec 2011: Peru)
Po tom, co se stalo v lednu a únoru tohoto roku, se ke mně dostaly dva druhy negativních reakcí. Od cizích lidí. Od přátel. I od rodiny. Od těch, kteří netušili, co se stalo. Anebo si udělali obrázek na základě ne zrovna pravdivých informací. Ty reakce jsem nesl dost těžce. První byly kritické: "Franta není normální. Nechá ho holka a on chce umřít? Každej den se rozejdou miliony lidí. Kdyby ho jednou opustila manželka. Nebo nějaká vážná známost. Ale takovýhle roční vztah? To je teda psychouš!" Druhé reakce byly vyčítavé: "Ty jeden ... Franto! Chudák Michala. Divím se, že s Tebou vydržela tak dlouho. Ani nevíš, jak s Tebou byla nešťastná."

Měli pravdu. Všichni. Jsem psychopat. A chudák Michala. Ani nevím, jak se mnou byla nešťastná.


_______________________________________________________________________________________
(15.2.2011: Thajsko)
Zhluboka jsem vydechl. Už zase můžu dýchat. Svět, který se mi zbořil, se pomalu sbírá z trosek. Balvan, který mi posledních deset dnů ležel na prsou, tam najednou není. Když mi Michala 4. února do Laosu vzkázala, že je mezi námi konec, nevěřil jsem jí. Byla to blbost. Nějaký vtip. Špatný vtip. Trvala na tom, že to myslí vážně. Následovala moje laoská noc. Na silnici. A deset nejhorších dnů mého života. Všechno najednou ztratilo smysl. Chodil jsem po ulicích jako bez ducha. Chyběl mi kyslík a já si najednou uvědomil, že už jsem se hrozně dlouho nenadechl. Nějak jsem neměl proč. K čemu dýchat. Bylo to tak zbytečné. Kdyby se dalo umřít jen tím, že se člověk rozhodne nedýchat, byl bych první oběť. Deset dnů.

36.1 Nepřipravené kočky v Cuence (Unprepared Chicks in Cuenca)

(1.11.2011)
Fotoreportáž

Tento příspěvek není určen milovníkům netradiční kuchyně. Tento příspěvek nepojednává o přípravě oběda ani večeře. Tento příspěvek je určen milovníkům tance, květin a dalších darů naší přírody.

Cuenca. Nádherné město založené někdy kolem roku 500 před naším letopočtem. Španělé ho považují za bájné zlaté město El Dorado. Dnes je to třetí největší město Ekvádoru. S půl milionem obyvatel. Někteří obyvatelé stojí za to. Stojí na alegorickém voze. Jsou to holky. Holky krev a mlíko. A mlíko. Hlavně mlíko.

PF 2012

Seděli jsme v dodávce a pozorovali blížící se hory. Bylo nás pět. Francouz Arnold, němci Daniel a Richard, angličan Alex a já. Koukali jsme z okna a mysleli na to, co je před námi. Naše první šestitisícovka. Tak vysoko jsme ještě nikdo nebyli. Ještě nikdo jsme nelezli po ledovci, ještě nikdo jsme nepoužívali cepín ani mačky. Netušili jsme, co nás čeká. Věděli jsme jen, že to nebude snadné ...

Řidič dodávky vyměnil cédéčko a kabinou se rozlehla melodie z westernu "Good, bad and ugly". Taková ta plná napětí, kdy proti sobě v prázdných ulicích města kráčejí dva pistolníci. Okna domů jsou zavřená, vítr si pohrává s pískem a jediný zvuk, který ruší ticho, jsou kroky obou mužů. Jeden z nich to nezvládne. Jeden z nich město opustí v rakvi. K té chvíli se to dokonale hodilo.
- "This is a song for us (To je píseň pro nás)" řekl jsem a ostatní nadšeně souhlasili. Z každého bylo cítit napětí. Ne strach. Odhodlání postavit se tomu, co přijde.

750 dnů

Sedm let v Tibetu.
Sedm let jiného způsobu života. Klidně i bez Brada Pitta.

Sedm měsíců v Jižní Americe.
Sedm měsíců hor, zvířat, tance a španělštiny. Možná to tak dopadne.

Sedm týdnů kolem světa.
Ani nepotřebujete 80 dnů. Když jsem 4. listopadu překračoval ekvádorsko-peruánskou hranici, věděl jsem, že nemám moc času. Že musím projet Peru rychle. Že tam můžu zůstat maximálně dva týdny. Takže to bude jen taková bleskovka. Člověk míní, život mění. Strávil jsem v Peru sedm týdnů. Našel jsem tam mnohem víc, než jen Peru. Našel jsem tam celý svět. Sedm týdnů kolem světa.

Dne 22. prosince 2011 jsem na cestě strávil 750 dnů. Ještě před pár měsíci jsem počítal s tím, že to možná bude můj poslední den cesty. Nebyl. Ten den jsem navštívil plovoucí ostrovy Uros v nadmořské výšce 3812 m na jezeře Titicaca. Část místního peruánského obyvatelstva si místo stavění domků na břehu jezera postavila umělé plovoucí ostrovy a obydlí si postavila na nich. Stavebním materiálem jim při tom byl rákos rostoucí kolem jezera. Z rákosu si vytvořili nosnou vrstvu ostrovů, jejich povrch, postavili z něj chýše včetně střech, stoly, židle, postele, lodě ... Rákos dokonce i jedí. I když ta chuť by kulináře nenadchla. Byl to můj poslední den v Peru.

31.4 Nepřipravená haka na severním ostrově (Unprepared Haka on the North Island)

(17.5.-24.5.2011)
- "Te Rauparaha byl chytrý a lstivý náčelník a pod jeho velením bojovníci kmene Ngati Toa poráželi i mnohem silnější a početnější kmeny. Běloši mu později začali přezdívat Napoleon jižního pacifiku. Nepřátelé ho nenáviděli a dali by cokoliv za jeho polapení a smrt. Jednou se velké skupině soupeřových válečníků podařilo zastihnout ho v krajině jen s několika bojovníky. V té chvíli byla jeho smrt téměř jistá." Tikki se napil čaje a já pomyslel na dobu, kdy po Novém Zélandu běhali polonazí maorští válečníci s potetovanými obličeji. Seděl jsem v malém domku v novozélandské Rotorui a Maor Tikki mi vyprávěl o tom, jak vznikl bojový tanec haka.

- "Ještě před polapením stihl Te Rauparaha dorazit do vesnice neutrálního kmene, kterému velel chlupatý muž Te Whareangi. Ten ho i s jeho bojovníky ukryl do podzemní spižírny potravin, čímž mu zachránil život. Tuto událost Te Rauparaha popsal ve známé hace Ka Mate, kterou pak jeho muži tančili před každou velkou bitvou" pokračoval Tikki a vyndal bílou tabuli s napsaným textem této haky. Ještě dodal: "Haka ale není jen tak nějaký taneček. Používá se v těch nejvážnějších situacích. Slouží k mobilizaci všech sil a požádání dávných předků o pomoc. Kdyby mi například na dítě spadl silný kmen stromu, normálně bych ho nikdy nedokázal zvednout. Ale kdybych provedl haku a soustředil v sobě všechny síly, dokázal bych to. Nebo kdyby si někdo začal s mou přítelkyní. Neváhal bych, vzal nůž, udělal haku, soustředil všechny síly a ... a pak bych šel do vězení" zasmál se Tikki. Zasmál jsem se taky.

Update

Aktualizoval jsem itinerář a denní fotky. Denní fotky se snažím aktualizovat průběžně, aby z nich bylo pořád nějak jasné, kde zrovna jsem. Itinerář holt jen jednou za 50 dnů po souhrnu daného období.

Aktuální itinerář je na adrese:
http://www.unpreparedtravellers.com/unprepared-itinerary

Aktuální denní fotky jsou na adrese:
http://www.unpreparedtravellers.com/unprepared-faces-cz (odkazy na státy)
anebo:
http://unpreparedtravellers.com/en/unprepared-faces (jen fotky samotné)

Omlouvám se za to, jaké mám skluzy, ale je pro mne hrozně těžké najít motivaci k psaní.

700 dnů

Andy.

Ne, nemám na mysli Andreu. Tu Andreu. Ani toho Andreu. Myslím ty Andy. Travnaté, skalnaté, zasněžené, plné jezer a řek. Celé hodiny dokážu sedět na vrcholku kopce a pozorovat je. Nikde nezačínající a nikde nekončící hory, táhnoucí se od severu k jihu. Zelené, šedé, bílé a hrající i všemi ostatními barvami. Ale hlavně zelené. Vytvářející nádhernou zvlněnou krajinu, ostré i oblé vrcholky, hluboké kaňony, horské laguny, vodopády a činné i vyhaslé sopky. Plné vzácných ptáků, krav, lam a koní. Překrásných jihoamerických koní. Koní plných života. Plných energie. Plných touhy rozběhnout se a cválat s větrem o závod. A už se nikdy nezastavit.

Plné malebných vesniček rozesetých v údolích, na úpatích i vrcholcích kopců. Vesniček, ve kterých se zastavil čas. Kde obyvatelé žijí stejně, jak zde žili před desítkami i stovkami let. Samozřejmě - mají televize. I mobily. V malých obchůdcích si mohou koupit průmyslově vyráběné zboží denní potřeby. Stejně nakupují na tržišti. I prodávají. To, co sami vyrobí nebo vypěstují. Pečivo, sýry, ovoce, zeleninu, oblečení, nábytek, nástroje ... Za dolar tu koupíte třeba kilo jahod, kilo a půl hrášku nebo 27 mandarinek. Lidé zde žijí klidný život. Dny tráví prací na políčku a s dobytkem. Beze spěchu. Beze stresu. Chodí pěkně upravení v tradičních úborech. Vesničanky v sukních, podkolenkách a přehozech. Své dlouhé černé vlasy mají spletené do copu. Nebo do dvou. A na hlavě nezbytný doplněk každé ženy - klobouk. Jeho barva a tvar se liší region od regionu. Ale nosí ho každá. Co by to taky bylo za ženskou, bez klobouku? A pánové se nesmí nechat zahanbit.

33.1 Buenas Noches a México (Dobrý večer v Mexiku)

(17.9.-20.9.2011)
(Aneb každý začátek je těžký)

- "Buenas nóčes. Puéde asér un - klab sendvič - para mí? (Dobrý večer. Můžete mi prosím udělat jeden - club sandwich?)"
Tak a bylo to tady. Moje první španělská věta. V posledních měsících jsem strávil učením španělštiny spoustu času. Ale tohle byla první věta vyslovená v reálu. Stál jsem před pokladnou občerstvení na autobusovém nádraží v mexickém Manzanillu, přístavu, ve kterém jsem se před několika desítkami minut vylodil na americký kontinent. A měl jsem hrozný hlad. Prstem jsem ukazoval na obrázek sendviče na tabuli nad pultem. Přede mnou stála mexická pokladní. Krásná mexická pokladní.
- "Befelemepeseveze ... kolosenámpolámaloudělalobác ..." vypálila na mne odpověď. Neporozuměl jsem ani slovo. Ale podle zvednutého hlasu na konci se na něco ptala.
- "I úna aua (A jednu vodu)" zamluvil jsem to, že nerozumím, a vyndal jsem z chlazené skříně balenou vodu. Zaplatil jsem 100 Pesos a ona mi vrátila drobné. Vrátila mi moc. Jen na tu vodu. Nepochopila, že chci jíst. Tak znovu. "Un klab sendvič por fabór (Jeden club sandwich prosím)."
- "Petrsvetrkilometr ... drbuvrbuvlkyplky?" zeptala se a já opět nepochytil nic.
- "Sí (Ano)" odpověděl jsem, doufaje, že konečně začne dělat to jídlo. Hlavně ať už se na nic neptá.
- "Estapesta? Kómodómo? Pikante? Algomalgo?" Pochytil jsem jen slovo pikante. Ne, pikantní to nechci.
- "No pikante (Ostré ne)."
Pokynula mi, ať se posadím. Byla fakt moc hezká. Možná bych se tu dnes mohl zdržet.

Za chvíli přinesla dva malé trojúhelníčky chleba. V přepočtu za 50 Korun českých. Drahota. Ale konečně jídlo.
- "Tengo ómbre (Mám hlad)" řekl jsem a usmál se na ni. Třeba by mne mohla španělštinu doučovat. Přeměřila si mne od hlavy k patě a odešla. Pustil jsem se do jídla a přemýšlel, co se jí nelíbilo. Počkat, mám hlad se přece řekne Tengo ámbre. A já řekl Tengo ómbre. To znamená něco jako "Mám chlapa". Nééé! Tak to žádný doučování nebude. Dojedl jsem a šel zaplatit. Musím jí to nějak vysvětlit. Smutně jsem se na ni podíval, pokrčil rameny a s utrápeným výrazem v obličeji řekl:
- "No áble espaňol (Neumím španělsky)." Zatvářila se kysele a hodila drobné na stůl. Doučovat mne zřejmě nechce. A to jsem doufal, že tuhle větu nikdy nepoužiju. Plánoval jsem třeba: Áblo espaňol un poko. Pokíto. (Umím trochu španělsky. Trošičku.) Počkat. Mluvím se řekne Áblo. Ale jí jsem s pokrčením ramen řekl: No áble espaňol. To znamená "Neumíš španělsky". Nééé! Posbíral jsem mince a utekl k pokladnám.

31.3 Nepřipravený adrenalin v Queenstownu (Unprepared Adrenalin in Queenstown)

(13.5.-17.5.2011)

- "Do you have any health problems (Máte nějaké zdravotní problémy)?" zeptal se mne kluk za přepážkou a podal mi formulář, který jsem měl podepsat. Stálo na něm, že netrpím závratěmi, srdečními chorobami, záchvaty epilepsie, záchvaty paniky, vysokým krevním tlakem a několika dalšími zdravotními obtížemi.
- "No, I don't. But when I will stay up there, I will have all of them (Ne, nemám. Ale až budu stát tam nahoře, budu je mít všechny)" odpověděl jsem a ukázal na místo na mostě, ze kterého se skáče. Závrať, záchvat paniky, vysoký tlak a určitě i nějaký ten záchvat epilepsie. Podepsal jsem a kluk mi fixou na ruku napsal, že i s oblečením a botama vážím 89 kg. Podíval jsem se kolem sebe po těch, co taky podepsali. Samé vážné tváře. Charta 2011.

Když jsem se o půl hodiny později uprostřed veselých tváří díval na záznam videa z mého skoku, spatřil jsem tu hrůzu ve svých očích. Na tváři úsměv. Křečovitý. Po centimetrech, ne, po milimetrech jsem se se svázanýma nohama pošoupával dopředu do místa, odkud není návratu. Point of no return. V tom místě vás černá díra vcucne a už nemáte šanci se vrátit. Vrátit se do normálního života. Do toho, co bylo před tím. K panickému strachu z výšek. K tomu být normální. A neskákat z mostu. A na okamžik si nepřát, aby se to lano přetrhlo. Když jsem se na konci lávky zastavil, řekli mi, ať se podívám doleva. Že mne snímá kamera. Můj obličej se otočil do kamery. Usmál se, zavrtěl hlavou a zcela zřetelně řekl: "Fuck!"

A pak jsem skočil.