UnpreparedTravellers.com

aneb neveselá a příliš dlouhá pohádka o tom, jak člověk ztratí chuť žít
(15.2.-28.2.2011 ... + 2010)

Ahoj děti! Máte rády pohádky? Co tu O Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém? Jak se neschovali, ale umřeli? Nebo O tom, jak chudák do ještě větší nouze přišel? Ta sedí přesně. Anebo docela roztomilý Kašpárkův (Františkův) hrobeček? No dobře, tak O Sněhurce. O tom, jak se krásná a milá Sněhurka dotkla kouzelného zrcadla. A proměnila se. A aby si nikdo nemyslel, že si vymýšlím, nebudu vyprávět sám. I kdyby mne za to lidi odsoudili.
_______________________________________________________________________________________
(Prosinec 2011: Peru)
Po tom, co se stalo v lednu a únoru tohoto roku, se ke mně dostaly dva druhy negativních reakcí. Od cizích lidí. Od přátel. I od rodiny. Od těch, kteří netušili, co se stalo. Anebo si udělali obrázek na základě ne zrovna pravdivých informací. Ty reakce jsem nesl dost těžce. První byly kritické: "Franta není normální. Nechá ho holka a on chce umřít? Každej den se rozejdou miliony lidí. Kdyby ho jednou opustila manželka. Nebo nějaká vážná známost. Ale takovýhle roční vztah? To je teda psychouš!" Druhé reakce byly vyčítavé: "Ty jeden ... Franto! Chudák Michala. Divím se, že s Tebou vydržela tak dlouho. Ani nevíš, jak s Tebou byla nešťastná."

Měli pravdu. Všichni. Jsem psychopat. A chudák Michala. Ani nevím, jak se mnou byla nešťastná.

_______________________________________________________________________________________
(15.2.2011: Thajsko)
Zhluboka jsem vydechl. Už zase můžu dýchat. Svět, který se mi zbořil, se pomalu sbírá z trosek. Balvan, který mi posledních deset dnů ležel na prsou, tam najednou není. Když mi Michala 4. února do Laosu vzkázala, že je mezi námi konec, nevěřil jsem jí. Byla to blbost. Nějaký vtip. Špatný vtip. Trvala na tom, že to myslí vážně. Následovala moje laoská noc. Na silnici. A deset nejhorších dnů mého života. Všechno najednou ztratilo smysl. Chodil jsem po ulicích jako bez ducha. Chyběl mi kyslík a já si najednou uvědomil, že už jsem se hrozně dlouho nenadechl. Nějak jsem neměl proč. K čemu dýchat. Bylo to tak zbytečné. Kdyby se dalo umřít jen tím, že se člověk rozhodne nedýchat, byl bych první oběť. Deset dnů.

Seděli jsme v dodávce a pozorovali blížící se hory. Bylo nás pět. Francouz Arnold, němci Daniel a Richard, angličan Alex a já. Koukali jsme z okna a mysleli na to, co je před námi. Naše první šestitisícovka. Tak vysoko jsme ještě nikdo nebyli. Ještě nikdo jsme nelezli po ledovci, ještě nikdo jsme nepoužívali cepín ani mačky. Netušili jsme, co nás čeká. Věděli jsme jen, že to nebude snadné ...

Řidič dodávky vyměnil cédéčko a kabinou se rozlehla melodie z westernu "Good, bad and ugly". Taková ta plná napětí, kdy proti sobě v prázdných ulicích města kráčejí dva pistolníci. Okna domů jsou zavřená, vítr si pohrává s pískem a jediný zvuk, který ruší ticho, jsou kroky obou mužů. Jeden z nich to nezvládne. Jeden z nich město opustí v rakvi. K té chvíli se to dokonale hodilo.
- "This is a song for us (To je píseň pro nás)" řekl jsem a ostatní nadšeně souhlasili. Z každého bylo cítit napětí. Ne strach. Odhodlání postavit se tomu, co přijde.

(17.5.-24.5.2011)
- "Te Rauparaha byl chytrý a lstivý náčelník a pod jeho velením bojovníci kmene Ngati Toa poráželi i mnohem silnější a početnější kmeny. Běloši mu později začali přezdívat Napoleon jižního pacifiku. Nepřátelé ho nenáviděli a dali by cokoliv za jeho polapení a smrt. Jednou se velké skupině soupeřových válečníků podařilo zastihnout ho v krajině jen s několika bojovníky. V té chvíli byla jeho smrt téměř jistá." Tikki se napil čaje a já pomyslel na dobu, kdy po Novém Zélandu běhali polonazí maorští válečníci s potetovanými obličeji. Seděl jsem v malém domku v novozélandské Rotorui a Maor Tikki mi vyprávěl o tom, jak vznikl bojový tanec haka.

- "Ještě před polapením stihl Te Rauparaha dorazit do vesnice neutrálního kmene, kterému velel chlupatý muž Te Whareangi. Ten ho i s jeho bojovníky ukryl do podzemní spižírny potravin, čímž mu zachránil život. Tuto událost Te Rauparaha popsal ve známé hace Ka Mate, kterou pak jeho muži tančili před každou velkou bitvou" pokračoval Tikki a vyndal bílou tabuli s napsaným textem této haky. Ještě dodal: "Haka ale není jen tak nějaký taneček. Používá se v těch nejvážnějších situacích. Slouží k mobilizaci všech sil a požádání dávných předků o pomoc. Kdyby mi například na dítě spadl silný kmen stromu, normálně bych ho nikdy nedokázal zvednout. Ale kdybych provedl haku a soustředil v sobě všechny síly, dokázal bych to. Nebo kdyby si někdo začal s mou přítelkyní. Neváhal bych, vzal nůž, udělal haku, soustředil všechny síly a ... a pak bych šel do vězení" zasmál se Tikki. Zasmál jsem se taky.

Andy.

Ne, nemám na mysli Andreu. Tu Andreu. Ani toho Andreu. Myslím ty Andy. Travnaté, skalnaté, zasněžené, plné jezer a řek. Celé hodiny dokážu sedět na vrcholku kopce a pozorovat je. Nikde nezačínající a nikde nekončící hory, táhnoucí se od severu k jihu. Zelené, šedé, bílé a hrající i všemi ostatními barvami. Ale hlavně zelené. Vytvářející nádhernou zvlněnou krajinu, ostré i oblé vrcholky, hluboké kaňony, horské laguny, vodopády a činné i vyhaslé sopky. Plné vzácných ptáků, krav, lam a koní. Překrásných jihoamerických koní. Koní plných života. Plných energie. Plných touhy rozběhnout se a cválat s větrem o závod. A už se nikdy nezastavit.

Plné malebných vesniček rozesetých v údolích, na úpatích i vrcholcích kopců. Vesniček, ve kterých se zastavil čas. Kde obyvatelé žijí stejně, jak zde žili před desítkami i stovkami let. Samozřejmě - mají televize. I mobily. V malých obchůdcích si mohou koupit průmyslově vyráběné zboží denní potřeby. Stejně nakupují na tržišti. I prodávají. To, co sami vyrobí nebo vypěstují. Pečivo, sýry, ovoce, zeleninu, oblečení, nábytek, nástroje ... Za dolar tu koupíte třeba kilo jahod, kilo a půl hrášku nebo 27 mandarinek. Lidé zde žijí klidný život. Dny tráví prací na políčku a s dobytkem. Beze spěchu. Beze stresu. Chodí pěkně upravení v tradičních úborech. Vesničanky v sukních, podkolenkách a přehozech. Své dlouhé černé vlasy mají spletené do copu. Nebo do dvou. A na hlavě nezbytný doplněk každé ženy - klobouk. Jeho barva a tvar se liší region od regionu. Ale nosí ho každá. Co by to taky bylo za ženskou, bez klobouku? A pánové se nesmí nechat zahanbit.

(13.5.-17.5.2011)

- "Do you have any health problems (Máte nějaké zdravotní problémy)?" zeptal se mne kluk za přepážkou a podal mi formulář, který jsem měl podepsat. Stálo na něm, že netrpím závratěmi, srdečními chorobami, záchvaty epilepsie, záchvaty paniky, vysokým krevním tlakem a několika dalšími zdravotními obtížemi.
- "No, I don't. But when I will stay up there, I will have all of them (Ne, nemám. Ale až budu stát tam nahoře, budu je mít všechny)" odpověděl jsem a ukázal na místo na mostě, ze kterého se skáče. Závrať, záchvat paniky, vysoký tlak a určitě i nějaký ten záchvat epilepsie. Podepsal jsem a kluk mi fixou na ruku napsal, že i s oblečením a botama vážím 89 kg. Podíval jsem se kolem sebe po těch, co taky podepsali. Samé vážné tváře. Charta 2011.

Když jsem se o půl hodiny později uprostřed veselých tváří díval na záznam videa z mého skoku, spatřil jsem tu hrůzu ve svých očích. Na tváři úsměv. Křečovitý. Po centimetrech, ne, po milimetrech jsem se se svázanýma nohama pošoupával dopředu do místa, odkud není návratu. Point of no return. V tom místě vás černá díra vcucne a už nemáte šanci se vrátit. Vrátit se do normálního života. Do toho, co bylo před tím. K panickému strachu z výšek. K tomu být normální. A neskákat z mostu. A na okamžik si nepřát, aby se to lano přetrhlo. Když jsem se na konci lávky zastavil, řekli mi, ať se podívám doleva. Že mne snímá kamera. Můj obličej se otočil do kamery. Usmál se, zavrtěl hlavou a zcela zřetelně řekl: "Fuck!"

A pak jsem skočil.